Neodolám podělit se s českým čtenářem o jednu z nejposlednějších, politicky nejkorektnějších novinek. Započnu poněkud oklikou, návratem do doby, kdy se mi podařilo upláchnout z klece budující vědecký socialismus. Odjel jsem do Ameriky, kdežto můj spolupachatel, povoláním lékař, zamířil do Etiopie, pečovat o zdraví domorodců. Několik roků si takto počínal, než se mu podařilo šťastně se vrátit do Evropy. V Africe se mu dostalo příležitosti rodit komplikovaná dvojčata, rvát zuby neumrtveným pacientům, seznamovat se s neduhy, o nichž se na Karlově univerzitě mohl seznamovat pouze v učebnicích. Informoval mě, že jeho nejčastějším zákrokem však bylo zašívání domorodých zadnic: utírali si je totiž kamením, velmi ostrým kamením.

Jak decentně, delikátně vyjádřit úkon, který každý den každý z nás musí absolvovat? Američané používají emocionálně zcela neutrální výraz bowel movement - "pohyb střev". Když dojde k nevyhnutelnosti takového pohybování, obtíže s realizací nastanou zejména v zemích takzvaného Třetího světa. Někdy ovšem bývá k dispozici jen příroda, spousta soukromí v bujné džungli. Ale pozor na jiný druh nepříjemností. Manželský pár českých misionářů, po mnoholeté službě v mnohých končinách světa teď pokračující ve své činnosti v rodné zemi, a to přímo v Praze, mi kdysi z Indonésie poslali výstřižek z novin, co že se přihodilo vesničanovi, který se potřeboval vymočit: mladá nezkušená kobra si patrně spletla jeho šourek s myší, zakousla se a chudák pak pádil zpět do vesnice se stále zaťatým plazem, načež vypustil duši.

Na rozdíl od Indonésie daleko víc času jsem strávil v Indii. Též jsem o tom napsal knížku (Náš člověk v Indii a na Ceyloně, vyšla u Škvoreckých v Torontu), z níž ze strany 49 ocituji: "Jednu věc si v této souvislosti nemohu odpustit, a tou jsou indické způsoby vyměšovací. Pro pány se zdá být záležitost veřejná. Močí a kálejí vždy na bobku, předkem od lidí, zadkem k nim. Zásluhou prostěradlového oblečení úkon sám naštěstí neuvidíte, teprve výsledek, když se pán narovná a odejde. Vzpomínám na Jajpur, sídlo snad největšího z mahárádžů, kde na hlavní ulici za plného světla byly chodníky obsypány pány na bobku. Ženy jsou cudnější a tyto jejich produkce lze pozorovat v kraji, u silnice a hodně taky na břehu moře."

Tolik tedy začátek. Nyní hupky do současné, ideologicky značně náročnější doby. Potřebnými informacemi nás obohatí autorka Diana West pojednáním s názvem "Latrine Directive Another Step on Path to Islamification" (Townhall, 2 . 12. 2011) čili jak správným záchodovým počínáním nepohoršovat stoupence mohamedánské víry.

Zdrojem urgentního doporučení v podobě málem příkazu, rozkazu, jsou Marine Corps Times ve svém vydání 28. listopadu 2011. Tématem, delikátně vyjádřeným dvouslovím "excretionary etiquette", se zabývá podrobný článek jakož i hlavní úvodník. Určeno široké veřejnosti, zejména však příslušníkům amerických Marines - námořní pěchoty, výlučně jen dobrovolníků, nezřídka legendárních bojovníků, jak například za druhé světové války v Pacifiku prokazovali na Guadalcanalu či Iwo Jimě. Po letech jsem měl možnost taková místa navštívit, dodatečně zasalutovat, též se setkat s přeživšími veterány. Nyní aby jejich synové či už spíš vnukové si v Afghánistánu, dva tisíce mil daleko od svatého kamene v Saúdské Arábii, dávali pozor, kterým že směrem si ulevují, aniž by pohoršili džihádisty, ba i samého Alláha. Že by se byl někdo zabýval takovou ohleduplností při dobývání kopce Suribaši, jež si vyžádalo rekordní množství amerických životů, a některý z dosud žijících bojovníků by si byl dělal starosti, kterým směrem si ulevit, aniž by popudil japonského císaře Hirohita?

Poprvé jsem náznak takových požadavků postřehl v Malajsii, v městě Ipoh, převážně mohamedánském, ale nikoliv nepříjemně fanatickém. V hotelu na stropě našeho pokoje zelená šipka ukazovala jakýmsi směrem. Šel jsem se přeptat a dozvěděl se, že tím směrem je Mekka. Vbrzku se ozvalo kvílení muezzinů, v potvrzení správnosti informace, že tam budeme v prostředí, kde náboženství je vážná věc. Nikde na stropě či jinde ale instrukce, kterým směrem souložit či cizoložit nebo burácivě ulevovat přetlaku střevních plynů s následným nevábným puchem.

Teď tedy ten Afghánistán., kde život ztrácejí nejen Američané, ale i příslušníci jiných NATO národností, v boji jak s oficiálním nepřítelem, tak ale i s údajnými afghánskými spojenci. Obětí takového padoušského zabíjení ve vlastních řadách je již téměř šedesát, ovšem bez záruky, že počet je to konečný.

Smrt močitelům nesprávným směrem!

Již zmíněný, politicky korektní úvodník má název "Respect Differences", s vyjádřením starostí "ve světle napjatých, náročných podmínek, za nichž obě skupiny (čímž se ovšem myslí mohamedáni a nemohamedáni, správní věřící a nevěřící psi) spolu musí koexistovat."

"Center for Army Lessons Learned", čili složka patřící Pentagonu, vydala guidelines, instrukce pro příslušníky všech ozbrojených služeb - armády, letectva, námořnictva. Mezi nimi například toto: "Jestliže je nevyhnutelné, abyste předešel muže pohrouženého do modlitby, učiňte tak s úctyhodným odstupem. Nikdy nemíjejte modlícího muže tak, abyste mu vstoupil do cesty směrem, v němž je Mekka. Vždy kráčejte za ním. Nedotkněte se Koránu či koberce určeného k modlitbě (prayer rug)." Méně tedy slovy: "Islám" doslova znamená "podřízení". Tak se podřiďte.

Zpět k té údajné citlivosti, přecitlivělosti fanatiků jakkoliv zkázonosných: co třeba zareagovat otázkou či dokonce požadavkem, aby se měřilo stejným metrem? Třeba se začít zabývat direktivami, kterým že směrem si ulevovat nebo neulevovat k Vatikánu, aby nedošlo k rozběsnění rovněž oprávněně háklivých katolíků, kteří by pak násilně si počínali vůči souvěrcům islámu, demolovali mešity, vyhazovali minarety do povětří.

Vracím se k začátku této stati, k zážitkům v Indii s jeho množstvím nežinýrujících se kálitelů a kálitelek. Mnozí jsou zajisté negramotní. Což by měla být polehčujícíh okolnost a vlastně i výhoda nic nevědět o iniciativách s tak absurdními, multikulturními, podlézavě chamberlainovskými novinkami.

KONEC