Gándhího odmítání násilí nepokládám za nedotknutelný princip, nýbrž za taktiku, již lze uplatnit přiměřeně k situaci. Princip nenásilí není tak důležitý, aby se mu celková strategie musela podřídit i tehdy, vede-li ke kapitulaci. (Nelson Mandela)

Odesílal jsem svůj předešlý článek – ten o tom africkém basta fidli – v nedobrém očekávání. Dotkl jsem se v něm vysoce háklivých témat kolonialismu, ba. dokonce i apartheidu, na nichž právě převládající ideologie politické korektnosti nenachází chlupu dobrého. Já nerozuma jsem několik chlupů našel, i říkal jsem si – to to zase schytám! A vida, neschytal, naopak mi převážná část respondentů vyjádřila souhlas. Pan J. Kulíšek v odpověď uvedl Kiplingovu báseň "To bělochů je břímě," která mi byla povědomá, plné znění jsem ale neznal; chci mu touto cestou poděkovat a báseň zařadit do svého citátníku pro případné použití. Je tomu, jak tak koukám, v království českém stejně jako v jiných západních královstvích i nekrálovstvích: veškerá oficialita včetně tisku a ostatních medií se v jednotě až zarážející podřizuje příkazům intelektuání módy; obecný lid si však v naprosté většině myslí svoje a, dostane-li možnost, i písmem vyjadřuje. Dovolím si tudíž zadruhé poděkovat našemu milému Neviditelnému psisku za jeho kuráž, s níž ponechává prostor k vyjádření názoru sice většinovému, avšak korektnostními koniáši zatracovanému. Ostatně bych nic nedal za to, že i koniáši si v soukromí myslí svoje.

Nu, když je to tak, odvážím se zašťourat do nedotknutelných posvátností ještě o kousek hloub. Začátkem prosince, jak si každý jistě vzpomene, zesnul Nelson Mandela, bojovník proti apartheidu. Dobře; byl ten muž velkou postavou dějin a ohleduplný nekrolog – o nebožtících jen v dobrém – si jistě zasloužil. Co se ale kolem jeho skonu dělo, přesahovalo rámec jakéhokoliv nekrologu: byla to hysterie. Jako by sám Kristus Pán znovu přišel na svět, tolik omdlévajících chvál po řadu dní chrlil přeúslužný tisk, až jsem už jen otráveně obracel stránky, jakmile se na nich objevila povědomá tvář. Protože, víte, já jsem apartheidnickou Jižní Afriku v jejím závěru ještě zažil. Měl jsem v ní část vyženěného příbuzenstva, poznal jsem tamní českou kolonii, řadu let přispíval do krajanského měsíčníku Našinec, procestoval tu zemi mapříč i napodél, mluvil s lidmi černými i bílými; dovolil bych si tudíž při vší skromnosti podotknout, že – na rozdíl od koniášů - snad vím, o čem píši. Asi nejsem a ani nemohu být úplně objektivní (kdo říká, že ve všem všudy je, bývá obyčejně pokrytec), ale má-li být někdo v první řadě slyšen, ať je to ten, kdo poznal skutečnost co možná zblízka; nechám-li stranou svou maličkost, pak například příslušníci pětitisícové česko-slovenské kolonie. Buď se skládala ze samých opovrženíhodných rasistů a diskriminátorů, nebo je cosi křivého v současném, bezmála povinném pohledu na tehdejší jihoafrické dění.

Jak zjevno z citátu v záhlaví tohoto článku, Mandelovo hnutí si nikterak neošklivilo násilí. Povíte mi možná, že šlo o boj proti apartheidu; a v boji už nějaká ta rána padne, chtěj nebo nechtěj. Opět si dovolím zaoponovat: všechna debata končí tam, kde jedna ze zúčastněných stran užívá metod čistokrevného terorismu. Mám v paměti černé (!) policistky, které nám nahlížely do tašek, neneseme-li do samoobsluhy nějakou tu bombičku; teroristické útoky byly v té době každodenní realitou a nezáleželo příliš na tom, stane-li se jeho obětí osoba černá či bílá. Či snad dokonce záleželo: za nepřítele, jejž především je třeba všemi prostředky potírat, nepokládalo Mandelovo hnutí ANC (African National Congress) bílého rasistu, nýbrž ty z černých, kteří nebyli ochotní se k jeho kampaním připojit. Nejoblíbenějším cílem likvidačních akcí byli černí učitelé. Vůdci řečeného hnutí (ze čtyř pětin prosovětští komunisté, dlužno připomenout) dobře věděli, že lépe kvalifikovaný, slušně vydělávající černoch jim sluchu nepopřeje, i vydali heslo: First revolution, than education! Nejdřív revoluce, až pak vzdělání, soudruzi! Likvidace zrádců revoluce se prováděla takto: polapenému zrádci - bez výjimky černému - se pověsila na krk pneumatika, nalil se do ní benzin a škrtlo se sirkou. Hořící lidské pochodně byly běžnou součástí boje proti nelidskému apartheidu, přeber si to každý jak chceš.

Ale i když pomineme tyto, řekněme, nechutnosti, zbývá otázka: máme rozlišovat správný a nesprávný terorismus? Jeden sloužící věci spravedlivé a druhý jí nesloužící? To by ovšem nebylo teroristy od japonské sekty Ómu Šinrikjó po Hamás, aby své vražedné šílenství neprohlašoval za řádné a spravedlivé. Nebo máme mít jednoduše za to, že jakýkoliv terorismus je odporný a odsouzeníhodný, i kdyby byl veden pohnutkami nejvznešenějšími? To by ovšem v té síti uvízli i hrdinové boje proti bílé nadvládě. Tuším, co mi bude namítnuto: že by pak odporný a odsouzeníhodný musel být i pokus hraběte Stauffenbergův o likvidaci Hitlera, i atentát českých parašutistů na Heydricha. Také tomu se odvážím zaodporovat: oba uvedené příklady se týkají útoku na jednu konkrétní osobu, jednoho zloducha, jehož odstraněním mohla být uvolněna cesta k ukončení nesmírně záhubné války, a míjejí se tudíž se smyslem slova terorismus. Terorismus si nevybírá, ale vraždí všechno napořád, bílé i černé, zúčastněné i nezúčastněné, jen když to udělá pořádnou ránu. Ale vraťme se k tomu apartheidu.

Řekněme, že kdesi na světě je země osídlená dvojí skupinou obyvatelstva. Není podstatné, mají-li jejich příslušníci barvu kůže tmavou, světlou či zeleně kropenatou; tato okolnost se přehání neúměrně významu. Podstatnější je, jsou-li navzájem slučitelné jejich životní způsoby, jejich myšlení, vyznávané hodnoty, priority. Nejsou-li, lze postupovat trojí metodou:

- Dělat, že problém neexistuje. Což je způsob nejenže neúčinný, nýbrž i hloupý a pokrytecký. O nic chytřejší není kolem problému tančit s ušlechtilými frázemi na rtech, stinné stránky zamlouvat a omlouvat.

- Zakvedlat všechny, bílé, černé, zeleně kropenaté do jednotné kaše v domnění, že se v ní rozvaří i povahové a jiné rozdíly. A ono houby; skôr sa Stará Turá v kolečko obrátí, než pominou geneticky podmíněné vzory myšlení a chování. Lze také překážející skupinu vyvraždit nebo aspoň vysídlit (odsunout, říká se v jisté nejmenované zemi), ale ani tyto metody, odhlédnouce od lidské stránky věci, nevedou ku kýženému výsledku. Jakž leckterý příklad ukazuje.

- Nebo, jakáž pomoc, nechat takto beznadějně nesourodé skupiny, ať se každá vyvíjí po svém, dle svých vlastních zvyklostí, hodnot a tradic; míchat se mezi ně pak pouze tehdy, kdyby se měly ony zmíněné hodnoty a tradice projevit zločinem. Což ovšem je apartheid v nejříznější podobě, jaký nebyl v Jižní Africe praktikován ani v dobách, kdy zásada rasového oddělení vrcholila, i tehdy byl vztah obojí rasy chápán jako poměr staršího bratra k mladšímu, jemuž je třeba pomáhat, pro jistotu ho ale nepustit úplně ke všemu.

Nu, dokonáno jest. Boj proti bílému utlačiteli slavně zvítězil a černý muž se osvobodil. Naštěstí až poté, kdy se samotíží sesypal jeho sovětský mentor, takže nedošlo k vyhánění z farem, zahánění do moře a jiným průvodním jevům marxistického osvobozování. Jen je Jižní Afrika čím dál víc Afrika. Ze země někdy bohaté a vzorně spořádané se čím dál víc stává takový ten běžný africký binec, zkorumpovaný, kriminalitou prolezlý, ne náhodou se tam usadil proslulý tržní odborník Krejčíř. Ještě ale bílá menšina, vytlačená z politických pozic, má své slovo ve věcech obchodních a hospodářských, takže to pořád nějak jde. Uvidí se, jak dlouho. Už se z jednotného proudu hnutí ANC vydělují mladí, radikální vůdci, už zaznívají hlasy, že se mandelovské vedení příliš babralo s bílými rasisty a že by se to mělo vzít pevněji do ruky po vzoru sousedního Zimbabwe… Děs obchází duši mou při pomyšlení na mé někdejší úvahy, neměl-li bych jednou, na stará kolena, přesídlit do té krásné, klimaticky vlídné, bohaté a přitom příjemně levné země.

Stará kolena jsou tady a s nimi úleva – Pánbůh, který už asi věděl, jak všechno dopadne, mé pošetilé přání nevyslyšel. Dávno už nevychází časopejsek Našinec, moji přátelé a příbuzní se rozptýlili po světě, kam kdo mohl, oficiálním chvalopěním pronikají varovné zprávy… kam kráčíš, Jižní Afriko? Jestli tam, kam všechno naznačuje, jestli se z tebe opravdu má stát něco na způsob Zimbabwe, chytí se aspoň za nos ti, kteří rozumějíce jihoafrickému problému jako koza petrželi boj proti bílé nadvládě velebili, na úpadek zadělávat pomáhali? Zastydí se aspoň?

Nu, nezastydí. Pustí z mysli své včerejší žvásty, ve stejně ušlechtile naivní víře se chytí žvástů dnešních, jako už vždycky. Bože náš, jenž jsi na nebesích, ochraniž Západ od následků jeho svatého pokrytectví, ale už tuším, že neochráníš. Snad ani nechceš. Snad je Tvou vůlí, aby se naplnil neúprosný zákon, dle nějž co si kdo navařil, musí si i vyjíst, amen.

Hannover, 15. února 2014