Každý potřebuje alespoň nějaký soukromý kultík osobnosti

Deset nejvyšších soch světa rozhodně nesvědčí o nadvládě bílého muže. Průběžně aktualizovaný žebříček na Wikipedii vede 182 metrů vysoký pomník indického politika Sardára Vallabhbháíha Patéla, jednoho z otců indické nezávislosti vybojované na Britech. Následují tři sochy Buddhy v rozmezí 128 až 100 metrů (v Číně, Myanmaru a Japonsku). Páté místo zaujímá stometrové zpodobnění – zjednodušeně řečeno – japonské buddhistické bohyně Kannon v městě Sendai. Její osmaosmdesátimetrová verze z města Ašibecu je devátá. Její čínská varianta Kuan-jin se tyčí do výše 99 metrů, což aktuálně stačí na šestou příčku. Sedmá patří pomníku Petra Velikého v Moskvě, kterému ale do první desítky (čili k 98 metrům) hodně pomohl protáhlý stěžeň lodi, na níž car, jenž údajně Rusku okno do Evropy prorubal, stojí. Zlatý thajský Buddha na osmém místě by proto mohl podat protest, neboť k 92 metrům dosahuje špička jeho čepičky. Místo toho se jen tajemně usmívá. První desítku pak uzavírá ruská Matka vlast z Volgogradu, dříve Stalingradu, jež od roku 1967 upomíná na vítězství ve stalingradské bitvě. Jde prý ale o nejvyšší sochu v Evropě (má 85 metrů plus drží 33 metrů dlouhý meč). Panují spory, která z živých žen byla předlohou, zda diskařka Nina Dumbadzeová, nebo choť sochaře Věra Vučetičová, či servírka restaurace Volgograd Valentina Izotovová.

A ještě jednu netaktnost nutno doplnit: v první desítce jde o zástupkyni rozhodně nejstarší, všechny ostatní sochy vznikly po roce 1989, indický lídr roku 2018.

Jak houby po dešti

Genderově je top desítka jen mírně nevyvážená (šest mužů, čtyři ženy), avšak religiózně v ní zcela neproporčně dominuje buddhismus se sedmi sochami, z geografické perspektivy pak přímo drtivě Asie. Na světě aktuálně stojí 134 soch vysokých alespoň 30 metrů. A rostou jak houby po dešti – jen za posledních deset let jich vzniklo 53! Zcela u nich převládá náboženská tematika, přičemž kromě buddhismu patří výrazné zastoupení i hinduismu, křesťanství spíše paběrkuje. Známý Kristus z Ria se krčí až na 131. místě, ostatně, aktuálně nejvyšším Kristem je ten z polského Świebodzinu, jehož 36 metrů ale s bídou stačí na první stovku. Socha Svobody z New Yorku zaujímá 49. pozici. Bílý rasista ani otrokář se v prestižním klubu třicetimetrových nenachází žádný. Tedy pokud za něj nebudeme považovat Kryštofa Kolumba, jehož upomínka v Seville ční do celkem směšných 35 metrů.

Proč tedy takový povyk, proč sledujeme vlnu strhávání či pomalovávání pomníků, jež neminula ani u nás dosud nezpochybnitelnou autoritu Winstona Churchilla? Prostoru euroatlantické civilizace se aktuální primárně asijská vlna budování mohutných soch – příznačně – vyhýbá, avšak mnohé z těch nižších starých zrcadlí mocenské poměry starého světa, který pomalu míří na „smetiště dějin“, jak ostatně dokládá zmíněný globální sochorůst, nepřímo svědčící o vzestupu moci i sebevědomí asijského kontinentu. A to sochy nemohou odrážet růst islámu, neboť zapovídá figurální zobrazování.

„Ne, nepadne svět do rozvalin / Přes bolest, kterou zažívá. / Je v našich srdcích mrtvý Stalin / Silnější, než byl zaživa,“ truchlil vzpurně po Stalinově smrti Pavel Kohout. Kdyby letenský pomník sovětského diktátora, tehdy pořád ve výstavbě, zůstal na místě, se svými ubohými patnácti metry by dnes patřil někam do třetí ligy. Kohoutovy verše ale shrnují podstatu budování pomníků – mají zafixovat, znesmrtelnit něčí odkaz nebo ideu. Ba přímo předmět víry. Poskytnout danému společenství pevný bod v jinak děsivém vesmíru. Sloužit jako totem neboli jako symbol celku a totožnosti kmenové skupiny. A je samozřejmě velký rozdíl, zda se tak činí demokraticky zdola, nebo naopak příkazem shora.

Radikálně levicová Marxisticko-leninská strana Německa (MLPD), jež nyní vyvolala menší rozruch vztyčením sochy Lenina údajně původem z Hořovic, představuje z tohoto hlediska sektu liliputánských dinosaurů.

Symbol změny epochy

Pád soch a vztyčování nových ale často vyznačují změnu epochy. U nás komunisté pokáceli pomníky Masaryka, které nahradili Leninové, Stalinové či Gottwaldové. Stalinův pomník na Letné poslala k zemi Chruščovova destalinizace, když Nikita Sergejevič na dvacátém sjezdu komunistické partaje v roce 1956 (zčásti) demaskoval dosavadní božstvo a ukázal na ďábelské rysy jeho tváře. Po roce 1989 se u nás Masarykové vrátili na svá místa, Leninové putovali do šrotu či do kopřiv (nebo, oklikou, k rudým dinosauříkům do Gelsenkirchenu).

Koho ale chtějí aktivisté hnutí Black Lives Matter umístit na piedestaly po svržených rasistech? Ne, nejsou tak pokrokoví, že se bez soch obejdou, poněvadž není kmene bez totemu. Každý potřebuje alespoň nějaký soukromý kultík osobnosti, třeba v podobě popové hvězdy. Avšak Lenin se očím současných pokrokářů musí jevit jako příliš staromódní, určitě v oblasti genderu. A v Asii pak mohutní prastaré síly, kterým západní progresivismus moc vonět nebude.

Autor je politolog

LN, 23.6.2020