K Radě bezpečnosti na pozadí situace v Sýrii

Naplno to řekl ruský prezident: Zásah v Sýrii bez mandátu Rady bezpečnosti (RB) byl byl agresí. Znamená to, že bez posvěcení vystaveného tímto orgánem není "zákonná" žádná válka, která by byla reakcí na páchané zlo? Že válčit s agresorem se smí pouze tehdy, když se na tom shodnou členové RB?

Pokud by tomu tak skutečně mělo být, pak ti, kdo tato pravidla stanovili, umožnili potenciální páchání obrovské nespravedlnosti.

Nepochybuji o čestných úmyslech otců zakladatelů OSN po děsivé zkušenosti druhé světové války. Je tu ale problém: co prošlo tehdy, sotva by bylo myslitelné dnes. Vzpomeňme na Schwarzenbergův výrok z prezidentské volební kampaně týkající se odsunu. Výrok mnoha lidmi nepochopený, výrok, za který byl kníže peskován, kritizován a zesměšňován. Přesto měl v principu pravdu. Princip transferu obyvatelstva, použitý vůči Němcům v ČSR a Polsku, by byl dnes nemyslitelný. (Kdo si myslí opak, ať si zkusí představit, jaký by byl osud návrhu, aby palestinští Arabové byli odsunuti ze západního na východní břeh Jordánu.)

Stejně problematická je představa ("Putinova doktrína"), že vojensky zasáhnout proti zlu je možné jen s mandátem RB. Jistě, existuje-li takový mandát, je to, ve světle zavedených mechanismů, "právně čisté". Nesmí to být ale jediná možnost, jak se zlu bránit, jinak se svobodný svět dobrovolně staví do role kopáče vlastního hrobu.

Připomeňme počátek korejské války 1950-1953. Komunistický stát ležící na severu poloostrova napadl Jižní Koreu. Vojska OSN, která následně Jihu pomohla, bylo možné zformovat pouze díky tomu, že zástupce Sovětského svazu, tehdy jediné komunistické země v RB, jednání Rady bojkotoval. Tento bojkot způsobil, že nebyl vetován, nýbrž přijat návrh Spojených států na vytvoření sil OSN (které pak bojovaly na straně Jihu proti agresi Severu).

Zkusme si zaspekulovat. Kdyby byl sovětský delegát přítomen a ustavení vojsk OSN vetoval, co by následovalo? Mimo jakoukoli pochynost vojenské angažmá USA (a doufejme, že i dalších západních zemí) na straně napadené Jižní Koreje – ovšem bez mandátu Spojených národů. Co bychom z Kremlu slyšeli? Ještě masivnější propagandu, než jaká se tehdy z Mosky nesla, že USA se dopustily agrese proti korejskému lidu, proti KLDR. Co to znamená? Nic více a nic méně, než že ačkoli agresor (severokorejská Kimova diktatura) žádný mandát OSN ke vpádu na jih nepotřeboval, jeho oběť nemá šanci na "zákonnou" pomoc od jiných států, pakliže v RB nebude pro tuto oběť "příznivá konstelace". Pak by ale byla oběť agrese ponechána na libovůli agresora.

Něco takového je nutné z principu odmítnout. Variant, jak "zákonným" způsobem čelit aktuálním hrozbám (aby tomu rozuměli i levičáci: hrozbám míru) musí být v našem složitém světě víc ("pluralita možností"), nikoli pouze jedna jediná. Tak velí zdraví rozum.

Bylo by přece absurdní označit vstup USA do války na straně Kuvajtu proti Iráku v roce 1991 za agresi v případě, že by se tehdy ještě SSSR nebo kontinetální Čína rozhodly, že budou vetovat rezoluci RB OSN 678/1990. Jinými slovy, že "zákonnou" pomoc Kuvajtu v jeho boji proti irácké agresi je možné uskutečnit pouze v případě, že ji posvětí OSN. Že v opačném případě, který naštěstí nenastal, by byla pomoc Kuvajtu, dovedeno do nikoli nemožné krajnosti, označena jako agrese proti Iráku. Pokud bychom se měli nařčení z agrese vyhnout, vychází z toho jediné: že by Kuvajt, pokud by sám Saddámova vojska nevyhnal, zůstal natrvalo jeho kořistí jako další irácká provincie.

RB jako jediný orgán na této planetě, který má právo dávat "štempl" k vojenskému zásahu proti silám zla, by snad bylo možné akceptovat, pakliže by byla tvořena pouze demokratickými režimy uznávajícími a respektujícími univerzální hodnoty obsažené např. v deklaraci lidských práv. Za situace, kdy z pěti stálých členů disponujícíh právem veta je jedna země komunistická a druhá postkomunistická, je to krajně problematické. Aby mi bylo dobře rozuměno: nezpochybňují postavení RB a OSN v systému světové bezpečnosti. Jen tvrdím, že rozhodovat o "válce a míru" nemůže pouze RB, neboť i ona může být "podjatá". Není přece možné připustit, aby kvůli "politickým vrtochům" jednoho člena RB s právem veta nebylo možné účinně bojovat proti zlu (použití zakázaných ZHN – Sýrie), nebo agresorovi (viz hypotetický příklad odkazující na Kuvajt 1991).