Americký prezident Barack Obama za pár týdnů oslaví 54. narozeniny. A právě tak dlouho vlaje u sídla amerického velvyslanectví v Havaně osiřelá kubánská vlajka. Ta americká – s hvězdami a pruhy – byla stažena v lednu 1961, když Spojené státy a Kuba zpřetrhaly diplomatické vazby. Sama už tam ale ta kubánská dlouho nebude.

Americká zástava se k havanskému nábřeží Malecón, prestižní adresy v kubánské metropoli, má vrátit už za několik dnů. Američané a Kubánci minulý týden oznámili, že 20. července znovu otevřou brány svých ambasád – jak té kubánské ve Washingtonu, tak americké v Havaně.

Otevření zastupitelských úřadů je dalším krokem v přibližování obou zemí po přelomovém oznámení z loňského prosince. Tehdy Obama a kubánský prezident Raúl Castro takřka ve stejný okamžik – skrze média – oznámili, že nastal čas zapomenout na staré křivdy a že je naopak třeba zahájit éru utužování vzájemných vztahů pokřivených desítkami let nepřátelství.

Vždyť poslední americký velvyslanec Philip Bonsal musel ostrov opustit ještě za prezidenta Dwighta Eisenhowera, v lednu 1961. Od té chvíle se v Oválné pracovně Bílého domu vystřídalo deset prezidentů. Pravda, na Kubě jen dva. Vůdce kubánské revoluce Fidela Castra vystřídal před sedmi lety v čele země jeho mladší bratr Raúl. A ten se také zjara sešel s Obamou na okraj panamerického summitu v Panamě. Mluvili spolu asi hodinu, což byla do té doby věc nevídaná.

Obama v závěru svého druhého prezidentského mandátu o oteplení vztahů s komunistickým ostrovem hodně stojí. Stalo se jedním z klíčových témat zahraniční politiky demokratického prezidenta. Ta se totiž nevyvinula přesně tak, jak si před sedmi lety představoval.

Byť se Spojené státy snaží vyhnout se vojenským konfliktům – Obama chtěl být mírovým prezidentem, který pošle americké vojáky z Iráku a Afghánistánu zpátky domů -, Pentagon nedávno potvrdil, že plánuje rozšířit vojenské základny na Blízkém východě.

Šíření fanatických povstalců z Islámského státu po blízkovýchodním regionu, rozklížené vztahy s Moskvou i chaos v severoafrickém Maghrebu, nic z toho zkrátka Obamovi nepomáhá. Na paškál si amerického prezidenta nedávno vzal i jeho předchůdce v úřadu Jimmy Carter, když řekl, že „Obamovy úspěchy v zahraniční politice jsou zcela minimální“.

Zapsat se do historie jako ten, který po více než půl století ukončil nepřátelství s Kubou, tak jistě zní lákavě. Už v lednu šéf Bílého domu vyzval ke zrušení obchodního embarga. To ale může učinit jen Kongres, kde nyní převládají republikáni. A mnoho z nich téhle myšlence zatím nefandí. Obamova administrativa podle některých přehlíží, ba přímo legitimizuje, zásadní problémy Kuby – především porušování lidských práv a omezování svobody slova. A tam se situace příliš nemění. Spíše naopak, jak naznačují údaje přední opoziční neziskovky Kubánské komise pro lidská práva a národní smíření.

V červnu zaznamenala 563 krátkodobých zadržení, přičemž dlouhodobý průměr je okolo 470, informovala agentura Reuters. Naposledy koncem minulého týdne v neděli policie zatkla a v řadě případů i zbila na sto opozičníků při tradičním nedělním pochodu takzvaných Dam v bílém, před lety vytvořeného hnutí manželek a dcer politických vězňů.

Washington v polovině týdne oznámil, že ho takové dění „samozřejmě znepokojuje“. Dodal ale, že to nebude mít vliv na nynější politiku vůči ostrovu. Ukončení přes půl století trvajícího nepřátelství, zrušení embarga a otevření izolované země světu jsou snahy jistě chvályhodné. Důležité ale je, aby americká administrativa v nynějším nadšeném konání neopomněla na jeden z nyní již charakteristických symbolů karibského ostrova vedle doutníků a havanského rumu. A to na omezování lidské svobody.