Bylo 8. prosince 1980 a já se večer věnoval své oblíbené činnosti. Lovil jsem na krátkých vlnách vzdálené stanice. Mnohdy exotické. Před jedenáctou večer se v éteru ozvalo hlášení „This is the Voice of Free China“.

„Zde je hlas svobodné Číny.“ Anglické vysílání pro Evropu a Blízký východ z Tchaj-wanu. Vzdušnou čarou přes devět tisíc kilometrů. Poslal jsem do Tchaj-peje poslechovou zprávu a zanedlouho obdržel potvrzení, že můj report byl správný (obr. 1).

obr. 1/ Potvrzení příjmu stanice The Voice of Free China. (Zdroj: Archiv autora)

Relace Hlasu svobodné Číny z Tchaj-wanu představovaly (stanice už neexistuje, byla nahrazena Radiem Taiwan International) alternativu k zahraničnímu vysílání z Čínské lidové republiky (mj. i v češtině). Chápal jsem to tehdy tak, že existují dvě Číny – pevninská a ostrovní – a každá má své vysílání pro zahraniční posluchače. Jako stoupenec otevřeného trhu (s informacemi) jsem něco takového považoval za naprosto logické, správné, férové a pro posluchače užitečné.

Špatné by bylo, kdyby jedna země rušila vysílání druhé, jak jsme toho byli svědky u nás v případě Svobodné Evropy a dalších stanic.

Názor, že existují dvě Číny, zastávám dodnes. Bez ohledu na politiku tzv. jedné Číny, která v interpretaci Pekingu říká, že Tchaj-wan není žádná „Čínská republika“, ale pouze jedna z provincií ČLR. Svět na tuto politiku – dle mého názoru chybně – přistoupil a přispěl tím k jedné z absurdit moderní doby: tato politika není v souladu s realitou.

Jednak Čínská republika reálně existuje a má všechny znaky suverénního státu, jednak ČLR nemá na teritoriu své „vzpurné provincie“ žádnou pravomoc. O to víc je Peking hysterický, když jakákoli suverénní země udržuje s Čínskou republikou kontakty.

Zpochybňovat realitu dvou Čín je samozřejmě možné (odborníci na mezinárodní právo a politologové by jistě snesli argumenty dokazující, že se mýlím), ovšem reálná fakta zůstávají reálnými fakty. Do sjednocení Německa 1990 existovaly reálně dva německé státy, do roku 1975 existovaly dva vietnamské státy a dodnes existují dva korejské státy.

Všechny tyto státní útvary („dva státy – jeden národ“) vznikly v důsledku nějakého historického vývoje – a svět to respektoval. Proč stejný princip neplatí v případě Číny?

Je samozřejmě možné namítnout, že existují státní útvary, které nikdo (nebo téměř nikdo) neuznává. Například Severokyperská turecká republika (uznaná pouze Ankarou). Ovšem i v tomto případě platí, že tento stát reálně existuje. Jeho uznání či neuznání nic nemění na tom, že centrální vláda Kyperské republiky nemá suverenitu nad touto částí ostrova. Před covidovou krizí byla Severokyperská turecká republika v nabídce některých českých cestovních kanceláří – a skutečnosti, že šlo o dovolenou nikoli v Kyperské republice, ale v Severokyperské turecké republice, odpovídal i režim zájezdu (cesta přes Turecko apod.). Prostě realita.

V těchto dnech řešíme v České republice dilema týkající se senátní mise do Čínské republiky. Cesta štěpí politiky i veřejné mínění. Jak na ni nahlížet?

Nabízím pohled realisty. Čínská republika je reálně existující suverénní, nezávislý a nadto demokratický stát, technologicky mimořádně vyspělý. Stejně tak Česká republika. Obě země mohou být jedna druhé v mnoha ohledech užitečné – a bylo by chybou tohoto potenciálu nevyužít.

Kromě toho – Čínská republika je obětí novodobého appeasementu Západu ve vztahu k ČLR. Je v pozici menšího, slabšího, toho, kdo je ohrožen. Z logiky věci neohrožuje Tchaj-pej Peking; je to naopak. Projevit sympatie a podporu „Davidovi“ tváří v tvář hrozbám „Goliáše“ je věcí principu, vyjádřením jistých morálních hodnot.

Jistě, čínský komunistický režim se bude účastníkům tchajwanské mise mstít. Předvede tím světu jedno jediné – svoji slabost.