Budeme slýchat: Bylo to většinové, tedy demokratické rozhodnutí. Ta většina byla drtivá.

Ano. Pro zvýšení diplomatického postavení Palestinské autonomie v OSN jakožto nečlenského pozorovatelského státu zvedli ruku zástupci 138 zemí, zdrželo se 41, proti bylo pouhých devět.

Jak číst tato čísla?

Že drtivou demokratickou většinou byla odměněna agrese, terorismus, porušení mírových dohod z Osla. Vždyť co řekl ve svém projevu Mahmúd Abbás. Ostře kritizoval Izrael za nedávnou leteckou operaci proti Pásmu Gazy. Židovskému státu tím upřel legitimní právo na obranu před raketovými útoky.

Valné shromáždění jej za to odměnilo.

Abbás se tak zastal agresorů, ať už jednotlivců, gerilových bojůvek či vládnoucího hnutí Hamas – všichni do jednoho jsou to teroristé. Šéf hnutí, které se v dohodách z Osla zavázalo k tomu, že se zřekne terorismu, se veřejně za teroristy postavil.

Valné shromáždění jej za to odměnilo.

A konečně: dohody z Osla hovoří jasně. Žádné jednostranné kroky, pokud jde o ustavení státu pro palestinské Araby. Abbás se zachoval přesně obráceně – a byl za to Valným shromážděním odměněn.

Řečeno slovníkem blogerů: Karma OSN klesla k bodu mrazu. Alespoň v očích rozumně uvažujících lidí. Jako v pětasedmdesátem, kdy Valné shromáždění většinově rozhodlo, že sionismus rovná se forma rasismu. Tehdy bylo pro 72, proti 35 a zdrželo se 32 států. Většina nevětšina, rezoluce s číslem 3379 byla natolik skandální, že nedlouho po skončení studené války ji Valné shromáždění s úspěchem revokovalo. Pravdu tedy měli ti, kdo byli od samého počátku proti, přestože je většina přehlasovala.

Další důkaz, že nad rozhodnutím majority, zejména čouhá-li z něj účelovost jako hlaveň kalašnikova ze záhybu oděvu sebevražedného atentátníka, musí cosi být. Ať už to nazveme zdravým rozumem, vyšším principem, hlasem svědomí i jakkoli jinak.

I kdyby to nebylo zakomponováno do oselského mírového procesu, je ze samotné podstaty problému zřejmé, že k dohodě je zapotřebí konsenzu obou stran. Zejména, jde-li o hranice. Skvěle to definoval Leo Pavlát v článku Proč v OSN říci Palestincům „NE“, který přinesl server Neviditelný pes 30. 11. 2012. V zásadě říká: Abbás má o hranicích židovského státu jasno, aniž by s ním o těchto hranicích jednal. Já dodávám: nelze přehlédnout neblahou zkušenost "o nás bez nás". Tedy něco, na co musí být každý Čechoslovák po čertech háklivý. Možná i proto se ČR jako jediná země EU zařadila mezi "devět statečných", kteří v New Yorku hlasovali proti.

Je to skvělý klub "posledních rozumných". Někteří možná pohrdnou hodnotou hlasu zemí jako Nauru, Palau, Marshalovy ostrovy, Federativní státy Mikronésie nebo Panama. Řadu z nich by nesjpíš ani nenašli na mapě. Šéf českých komunistů Filip nepřímo říká, že i postoj českého zástupce je směšný. Jedno i druhé je neúcta k slabšímu.

Naštěstí v čele této skupiny stojí země, které domnělou slabou váhu zbývajících sedmi hravě vyváží: USA a Kanada. Mohou-li být Češi v poslední době na něco hrdí, tak na účast své země v této devítce.

Kdyby na Zemi přistáli Marťani, museli by z mediálních výstupů nabýt přesvědčení, že Izrael "okupuje" území státu s názvem Palestina. A že tedy stačí, aby se z tohoto teritoria stáhl – a v tom okamžiku nastane v regionu kýžený mír. Není většího omylu, rafinovanější lži.

Jistě, historická Palestina byla z rozhodnutí OSN z roku 1947 rozdělena na arabskou a židovskou část. Odpověď Židů: řekli ANO a vyhlásili Stát Izrael. Odpověď Arabů: řekli NE a Izrael vojensky napadli. Válku prohráli. Izrael nezvítězil absolutně. Arabové uhájili Gazu a teritorium, které má víc názvů: Judea a Samaří, Přejordánsko, Západní břeh.

Co následovalo?

V Gaze byla jednou frakcí palestinských Arabů vyhlášena koncem září 1948 "celopalestinská" arabská vláda. Pod protektorátem Egypta. Tuto vládu uznaly ostatní arabské státy s výjimkou Zajordánska. To hrálo klíčovou roli v odlišném vývoji ve východní části Palestiny, která Arabům po prohrané válce zůstala, tedy v Předjordánsku (Západním břehu).

Prvního prosince 1948 se v Jerichu konala konference jiné frakce palestinskoarabských představitelů, která provolala zajordánského monarchu palestinským králem. Předjordánsko bylo po schválení ammánským parlamentem připojeno s Zajordánsku – tím vznikl nový státní útvar: Hášimovské království Jordánsko. Nešlo o pouhou formalitu. Obyvatelé Předjordánska získali jordánské pasy, po volbách konaných v dubnu 1950 byl zformován kabinet Saída al-Muftího, v němž polovinu křesel obsadili palestinskoarabští ministři. Jordánská monarchie v této teritoriální podobě existovala do června 1967. Tehdy se král Husajn, ač byl Izraelem varován, pustil do nesmyslného válečného dobrodružství, když se angažoval po boku Násira v třetí arabsko-izraelské válce. Po porážce přišla hášimovská monarchie o část svého území: o Západní břeh a východní distrikty do té doby rozdělené izraelské metropole Jeruzaléma.

V Pásmu Gazy, kde od září 1948 působila "celopalestinská" vláda (ač její jurisdikce nepřesahovala hranice Pásma), šel vývoj jinou cestou. Nedlouho po dočasném spojení Egypta a Sýrie prezident Násir v roce 1959 dektretem "celopalestinskou: vládu v Gaze zrušil a Pásmo se dostalo pod přímou egyptskou správu. Ta skončila s třetí arabsko-izraelskou válkou v červnu 1967, kdy se Pásmo dostalo pod izraelskou vojenskou kontrolu. K osamostatnění Pásma došlo v létě 2005 po jednostranném izraelském stažení.

Můžeme shrnout: Jordánsko včetně Západního břehu a Pásmo Gazy s "celoarabskou vládou" - taková byla na konci roku 1948 odpověď na plán OSN na rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát. Bylo jen věcí a zodpovědností Arabů, že se k tomuto plánu postavili tak, jak se postavili. Vybrali si cestu konfrontace, útočné války – a museli počítat s tím, že mohou prohrát. (Kdyby vyhráli, Izrael by neexistoval, neboť OSN nebyla ochotná hnout pro jeho záchranu prstem.)

Kromě toho jim nic nebránilo ustavit v roce 1948 na Západním břehu a v Pásmu Gazy nezávislý stát. Že se tak nestalo? Za to přece nelze vinit židovskou republiku!!!

Situace dnes: Pásmo Gazy mají Arabové k dispozici celé a na Západním břehu, kterého se Jordánsko vzdalo, mají k dispozici 11 governorátů v rámci Palestinské autonomie (její součástí je i Pásmo Gazy). A máme tu opět problém. Zatímco na Západním břehu vládne Fatah formálně uznávající právo Izraele na existenci (byť ne jako židovského státu), v Pásmu je u moci Hamas, který právo Izraele na existenci neuznává; jeho cílem je ustavení arabského státu na celém historickém území Palestiny.

Otázky na závěr. Jaký smysl má v kontextu výše uvedeného přiznání "Palestině" postavení nečlenského pozorovatelského státu. Jakému státu? V jakých hranicích? Které reprezentaci: té sídlící v Ramalláhu (Abbás), nebo gazským teroristům z organizace Hamas?

Stejskal.estranky.cz