Mnohokrát jsem zdůraznil, že civilizace na ideovém základě komunismu je možná. Jsem pro Stalina. (George Bernard Shaw)
Vůdce sám a jediný je ztělesněním současné i budoucí skutečnosti a jejím zákonem. (Martin Heidegger o Hitlerovi)

Výše citovaní pánové nebyli blázni, ani primitivové zatmělé mysli. Laureát Nobelovy ceny G.B. Shaw byl pokládán za jednoho z nejoslnivějších duchů meziválečné doby; a Martin Heidegger bývá řazen k nejvýznačnějším filosofům téhož času. Přesto se tak ostudně, tragicky mýlili.

Přesto? Nebo spíš právě proto? Minulost i přítomnost skýtají dostatek příkladů, jak téměř zpravidla lidé vysoce vzdělaní a inteligentní jeví příchylnost k člověku nepřátelským ideovým konstrukcím, hájí je a podporují svou autoritou. Pád českých zemí do čtyřicetiletého temna nemusel nastat buď vůbec, nebo mohl být podstatně zbržděn, kdyby uchvácení moci komunisty nepřipravovala cestu celá plejáda vzdělanců a literátů - S.K. Neumann, Zdeněk Nejedlý, Olbracht, Majerová, Wolker, abychom si vyjmenovali aspoň některé z toho množství. Totéž platí pro nejslavnější z revolucí, francouzskou: pakli by k ní bývalo vůbec došlo, nemusela vyvrcholit krvavou jakobínskou hrůzovládou, kdyby nenacházela potvrzení ve slavných jménech filosofie a literatury, Rousseauem počínaje přes Diderota až po Saint-Justa, Dantona a Robespierra. Poslední tři jmenovaní nakonec sami nechali své hlavy pod guillotinou, nu, dějiny rády nadělí každému, oč si koleduje. A pominouce všechny další revoluce, převraty a jiné toho druhu rumrejchy, už to tady máme zase. Evropu zaplavují vlny běženců z chaosu nefunkčních, zchátralých zemí světa, což ve středních vrstvách evropské veřejnosti (těm úplně spodním stačí pivo a sobotní fotbálek) vzbuzuje obavy z nedobré budoucnosti, kdežto vrstvy intelektuální zdůrazňují seč jsou kladné, ba výborné stránky toho dění, znepokojující jevy omlouvajíce a zamlouvajíce jak to jen jde i vůbec nejde.

Proč ta dvojakost, k čertu? Proč právě ti, kdož by společnosti měli být předvojem rozumu a soudnosti, ji s takovou pravidelností směrují k příšerným malérům? Proč jsou tak nepoučitelní? Nepředvídaví? Nevidí či nechtějí vidět, jak skončili všichni, kdož rozpřádali pošetilé vize před nimi, ať jich bylo, co bylo? Čím to, že vysoká inteligence nechrání před bláznovstvím?

Snad že člověk potýkající se s nesnázemi denního života, sedlák, samostatný řemeslník, drobný zaměstnanec vidí svět kolem sebe, jaký bez všech kliček a mašliček opravdu je. Do budoucnosti hledí s nadějemi i s obavami, jak vyplývají z daného stavu věcí, což nebývá vždycky samá krása. Je tudíž, abychom domalovali jeho portrét, realistou. Člověk intelektuální, vysoce vzdělaný, mívá sklon nahlížet na svět nikoli jaký je, nýbrž jaký by dle jeho osvíceného zdání správně býti měl: plný míru a vzájemného porozumění, a pokud se vůbec vyskytnou konflikty, je si jist, že jsou řešitelné dobrou vůlí obojí strany. Že svět takový není a nikdy nebyl, sice ví, ale nepřipouští si, nejsa realistou jako jeho středostavovský protějšek, nýbrž optimistou ne-li z přesvědčení, tedy z jakéhosi pocitu stavovské povinnosti. Není slepý; také on vidí nadcházet ledaco varovného, problematickou budoucnost věštícího. Maje však před očima svět, jaký by ideálně býti měl, odmítá z tisíců alternativ příštího vývoje vzít v úvahu jinou než nejoptimálnější. Intelektuální sebeklam, matka průšvihů, dalo by se říci.

Proč tomu tak je a nejspíš být musí... lámal jsem si intenzivně hlavu nad tou záhadou, až jsem si ji dolámal k následujícímu: asi že je dvojí komůrka duše lidské. Do jedné vložil Hospodin svůj dar, jejž zveme inteligencí, do druhé dar rozumu. Obojí se rádo směšuje, jde však o dvě velmi rozdílné kvality. Inteligenci lze přirovnat k počítači schopnému pojmout obrovské množství informací; správně je však analyzovat, vyvodit z nich správné závěry, je věcí rozumu. Správné, abychom si definovali i tento pojem, je to, co vystaveno zkoušce času se osvědčilo. Co se neosvědčilo, co po sobě zůstavilo chaos a zklamání, mohlo být velmi důmyslně zkonstruované, avšak zcestné a ve svých důsledcích destruktivní. Mohou tak chodit kolem sebe a nepotkat se, inteligence a rozum; teprve když se obojí spojí v jedné osobě, k tomu hluboká životní zkušenost, dávka skromnosti a sebekritiky, je výsledkem lidská kvalita nejvyšší a nejvzácnější, moudrost. Pozná se podle toho, že její úsudky se osvědčují a předpovědi naplňují. Což se pohříchu vyskytne velmi vzácně a spíš tak mezi zmíněnými již sedláky či řemeslníky. V kruzích intelektuálních... ne že by vůbec nebyl k nalezení člověk moudrý, nebo přesněji, moudrosti schopný. Upínaje se však k iluzi světa, jaký by dle omezeného lidského zdání býti měl, svou schopnost v sobě utlouká k velké škodě vlastní i ostatních.

A ještě bych připojil velmi podstatný, ale opomíjený princip zodpovědnosti. Abych pořád nemluvil o sedlácích a řemeslnících: stavitel, jímž naprojektovaný dům se zřítí, bude z toho mít sakramentské soudní popotahování. Obchodník, dopustivší se chybné kalkulace, přinejmenším prodělá. Filosof, literát, teolog, sociolog může hlásat jakékoli, ať nedím, pitominy, a nenese zodpovědnost vůbec žádnou. Když selže, co slovem i písmem podporoval, krátce se otřepe a bude hlásat něco jiného, stejně střeleného... co s tím? Zřídit soudnou stolici pro chybující intelektuály asi nepůjde, snad jim ale můžeme jejich hlouposti tu a tam omáznout o čenich: vidíš, troubo, tohle jsi vší mocí hájil a prosazoval, a takhle to dopadlo.

Třebaže to leckdo nechápe či pochopiti nechce, nalézáme se na rozhraní dějin. Rád bych se mýlil, ještě nikdy ale nestál Západ tak bezprostředně před dilematem – buď pokračování existence, nebo zánik. A zánik Západu, nic si nemalujme, znamená ne-li rovněž zánik, aspoň představitelnosti lidské se vymykající úpadek všech ostatních kultur a civilizací, neboť není té, která by byla schopna nahradit jej jak po stránce tvořivé invence, tak i, osměluji se vzepřít módnímu kajícnictví, po stránce morální. Neboť kdo jiný je ochoten se podělit – ať už s jakýmkoli výsledkem - o své bohatství s chudými tohoto světa? Kdo jiný si dělá starost o osud zemí a národů až do té míry, že se sám ocitá na pokraji zhroucení?

Doufejme že teprve na pokraji, ne však za ním. Bohdá se ještě nenacházíme za bodem, kdy je návrat k jakés takés normalitě nemožný; ještě nám zbývají určité možnosti, o nichž si povíme za chvíli. Všechno a všechny zachránit nemůžeme, na to pokročilo vybydlování planety dalšími a dalšími miliardami duší (v tuto chvíli: 7 464 421 000) už příliš daleko. Můžeme ale snad, jakkoli vím, jak sobecky zní ten výrok, ještě zachránit sami sebe. S trpkým úsměvem čítám předpovědi, o kolik desetin stupňů nastoupá teplota zemské atmosféry do roku 2100 a jaké z toho povstanou patálie... roku 2100, moji drazí, je nejisto, budou-li na Zemi vůbec žít nějací lidé. A budou-li, za jakých podmínek a kolik jich bude. Zcela jistě ne ty příšerné miliardy, k nimž se zdá směřovat současný vývoj; na to není matička Země dělaná. Vyťukejme si v internetu heslo světové obyvatelstvo – vývoj: objeví se křivka velmi zvolna stoupající už někdy od starověku, až vystřelí strmě do výše u jedné a půl miliardy. To také byl pravděpodobně práh přirozené úživnosti, jejž matička Země vinou lidského nerozmyslu překročila a před nějž se bude muset tak či onak vrátit; a vzhledem k pokročilé vybydlenosti ještě o něco níž. Nemá-li se přeživší zbytek lidstva po ní potloukat v podobě zchátralých, zvolna vymírajících tlup, musí se díla obnovy chopit civilizace tvůrčí, schopná převzít a dál rozvíjet vše osvědčné, k čemu dospěl lidský duch už někdy od dob neolitických, a přitom se vystříhat omylů přivedších ho na kraj zániku. Iluze světa, jak by měl dle zdání intelektuálních vizionářů správně vypadat, si můžeme strčit... dejme tomu za čepici.

Ale promiňte, připouštím, že jsem se jakožto prognostik mohl strefit vedle. Třeba nedosáhne matička Země mezí své úživnosti už roku 2100, nýbrž až 2120 nebo ještě o nějaký ten pátek později; a třeba neleží kritický bod lidské množivosti u jedné a půl miliardy duší, nýbrž u miliardy a tří čtvrtin. Omlouvám se co nejuctivněji.

Hannover, 1. října 2016