Nejsme ještě ani ve čtvrtině 21. století a již se objevilo několik jasných strukturálních trendů. I když nedokážeme předvídat „černé labutě“ – radikálně nepředvídatelné události s dalekosáhlými důsledky – tak můžeme vidět čtyři trendy.

Od roku 2000 Evropa na mnoha frontách stagnuje – chudokrevný hospodářský růst, zhroucená porodnost, podfinancování armád – z toho všeho se země jako Belgie a Německo stále nevymanily. Snad nejvíce znepokojující je, že podle kritérií, jako jsou patenty, kapitálové investice a giganti akciového trhu, jako je GAFA (Google, Apple, Facebook a Amazon), Evropa přestala inovovat. Lidé ve Spojených státech amerických inovují, v Asii inovují, ale v Evropě – téměř vůbec. Když k tomu přidáme posedlost Evropské unie životním prostředím, která se transformovala v mašinérii pro uvalování omezení, trestů a daní ve jménu „energetické tranzice“, tak se zdá, že stagnace je problém, z něhož se Evropa bude mít velké potíže osvobodit.

Jak historie ukazuje, stagnace je přechodný stav. Postupem času stagnace téměř vždy vede k regresi (zde, zde a zde). Když Sparťané přestali mít děti, nebyla Sparta poražena ze dne na den. Zůstala na čas Spartou se svým slavným městem a vynikající armádou. Nikdy nebyla poražena: jen prostě postupně zmizela z povrchu zemského.

Chytré hlavy, které se téměř neustále mýlí, nám již 50 let říkají, že 21. století bude „čínské“. Říkají nám: Začněte se co nejrychleji učit čínsky, už jsou na cestě! Ve skutečnosti vládnoucí Komunistická strana Číny také stagnuje. A samotná Čína se dostala do krize na všech úrovních: ekonomická stagnace, demografický kolaps, nezaměstnanost mladých Číňanů na úrovni 20 %, kolaps akciového trhu, zničení hongkongského finančního centra, měnová izolace. Mnozí předpovídali nahrazení amerického dolaru čínským jüanem na pozici světové rezervní měny – což je transformace, o kterou Čína zjevně usiluje – ale kdybyste si jako země měli vybrat, byli byste raději chráněni Čínou nebo svobodným světem?

Čína dělá směrem k Tchaj-wanu ramena, ale zdá se, že se zdráhá použít svou značnou vojenskou sílu, dokud hrozí, že USA budou na její agresi vojensky reagovat. Jedním z problémů ovšem je, že Čína vidí Bidena jako slabého, pasivního a poddajného, takže se ve věci Tchaj-wanu možná pokusí o „Hongkongskou strategii“. Čínský režim je především nelítostná diktatura, ve které každodenně mizí lidé a jejich majetek a neexistují mechanismy pro pokojnou reformu. Čínský prezident Si Ťin-pching o všem rozhoduje sám – „jako bůh mezi lidmi“ – a naneštěstí pro Číňany není vůbec ochotný přijmout sebemenší kritiku.

Pak je tu zbytek světa, který byl ve 20. století znám jako „třetí svět“. Ve srovnání s předchozím stoletím si třetí svět, alespoň místy, vede mnohem lépe: některé země díky své tržní ekonomice a otevřenosti mezinárodnímu kapitalismu překvapivě zbohatly. Chytré hlavy nám předpovídají, že země organizace BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika) ztělesňují budoucnost, podobně jako nám včera říkali, že 21. století bude čínské. Problém je v tom, že dvě hlavní země BRICS – Čína a Indie – jsou na své společné hranici téměř ve válečném stavu a že existuje spousta věcí, které země skupiny BRICS spíše rozdělují, než aby je spojovaly. Organizace jako je BRICS se může rozhodovat jen na bázi největšího společného jmenovatele, který se v tomto případě blíží nule.

Země BRICS bohatnou, miliardy lidí se vymaňují z chudoby a my to samozřejmě vítáme. Je patrné, že některé země – třeba Brazílie – plánují omezit do budoucna svoji závislost na Západě. Myšlenka, že země BRICS budou utvářet 21. století, však v analýze neobstojí. Prof. Jyrki Käkönen v roce 2014 napsal:

„Těžko můžeme předpokládat, že BRICS bude organizací schopnou změnit mezinárodní systém, pokud mají členové BRICS různé představy o budoucím světovém řádu. V tomto ohledu jsou nejdůležitějšími zeměmi BRICS Čína a Indie, které mají ovšem ohledně budoucího uspořádání Asie i celého světa protichůdné zájmy a očekávání.“

Argentina nedávno oznámila, že upouští od své žádosti o vstup do skupiny BRICS.

A pak tu máme americký systém, který neustále testuje své vlastní limity. Ve Spojených státech amerických je bezpočet problémů, jako je imigrace, která se bohužel v USA stala stejně chaotickou a nezákonnou jako v Evropě. K všeobecné anarchii podle očekávání přispělo také hnutí Defund the Police. Politické rozpory, které rasoví štváči záměrně vybičovali, jsou takové, že menšinám nepomáhají a kvalita jejich základního vzdělávání dále zaostává. V důsledku toho raketově přibývá případů násilí a roste počet měst s masivními problémy s drogami.

USA jsou však také prosperující a impozantně inovativní země, která má nejlepší a nejsilnější armádu na světě. USA jsou schopny strukturálně zvládat ekonomické a finanční krize daleko lépe než jejich konkurenti. Proč? Z jednoduchého důvodu: díky své flexibilitě. V mnoha amerických státech můžete najímat a propouštět bez udání důvodu, jen s několikadenní výpovědní lhůtou. Jakmile nějaký podnik expanduje, tak může najímat nové zaměstnance v masivním měřítku, aby mohl růst, protože ví, že pokud jej zasáhnou těžké časy, tak je bude moci stejně rychle propustit. Korporace jsou racionální entity.

Pokud by Evropa měla z Ameriky něco převzít, tak právě flexibilitu trhu práce.

Stane se to někdy? Ne, to se samozřejmě nikdy nestane. Evropa bude proto nadále stagnovat, zatímco Amerika přes všechny své současné potíže půjde vstříc budoucnosti.

Pokud jsou zde zkoumaná ekonomická a geopolitická fakta byť jen trochu vypovídající, tak 21. století bude patřit Spojeným státům americkým.

Drieu Godefridi, je právník a filosof, absolvent Saint-Louis University of Louvain. Má doktorát z teorie práva z Université Paris IV-Sorbonne. Je také podnikatel, generální ředitel skupiny evropského soukromého vzdělávání a ředitel společnosti PAN Medias Group. Je autorem knihy The Green Reich.

Poskytl Gatestone institute

https://www.gatestoneinstitute.org/20340/21st-century

Překlad: Helena Kolínská, Libor Popovský