Abych tak pravdu děl, v úspěch spojenecké intervence v Libyi velkou naději neskládám. Ne že by se mi osrdí zachvívalo nesouhlasem nad porušením libyjské suverenity, jak už jsem takové starosti také četl; svět je plný všelijakých suverenit a ve většině případů by se nestala žádná zvláštní škoda, kdyby je vzal čert. Nečekám ale, že něco skutečně vyřeší. Je možné, že spojenecké bomby zlikvidují Kaddáfího tanky, ale ještě pořád mu zbude dost lehčích zbraní i vojska, aby si vyřídil své účty s povstalci. Jak ukázaly už předešlé střety podobného rázu, letecké útoky jsou dobré k rozbití protivníkovy těžší techniky a spojů, ale teprve nástupem pozemních sil ho lze opravdu srazit na kolena. K tomu se naposledy odhodlal G.W. Bush a jeho jméno slouží dodnes za nadávku, kdepak, nikdo druhý to už po něm zkoušet nebude. Oslabený, svou však přesto prosadivší Kaddáfí pak dá pár tisíc vzbouřenců popravit, pár tisíc jich zmizí ve vězeních a mučírnách a bude, jak se tak po novočesku říká, vymalováno. Ochránci lidských práv, vesměs titíž, jimž mohlo srdce utrhnout spojenecké bombardování, ze sebe vydají něco eticko-protestního pobublávání, jinak se nestane nic.

Je ale možný i opačný scénář: ne tak Kaddáfího síla jako spíš jeho vůle se zlomí. Všemi opuštěný tyran upláchne včetně nakradeného zlata a dolarů do saúdsko-arabského exilu, vládu převezmou povstalečtí vůdcové. Ani pak netřeba se oddávati přemrštěnému optimismu. Možností dalšího vývoje se v takovém případě nabízí čtvero:

- Libyjský lid se rozpomene na zlaté časy za krále Idríse a povýší některého z vnuků či prasynovců někdejšího monarchy na opuštěný trůn. Vše se tak vrátí o půlstoletí zpátky, kdy bylo státní ideologií smířlivější pojetí islámu, súfismus. Což by asi byla alternativa ze všech úplně nejlepší.

- Alternativa naopak nejhorší: libyjský lid usoudí, že všechno prožité neštěstí je trestem Alláhovým za ledabylé dodržování příkazů koránu, i povolá k vládě sbor radikálních kleriků. Nebo ani nepovolá, ale nahrnouce se k ní sami vyhlásí Boží stát. Pak… na jedné straně Írán, na druhé Libye, po jejich vzoru třeba i další Boží státy, každý pilně kutící na své jaderné bombě… to by byla, lidé milí, šlamastyka jak vymalovaná, zlatý Kaddáfí.

- Noví vládcové se zhlédnou v ideji arabského nacionalismu. I jmou se štětit a štvát jak mezi sebou, tak proti sousedům nalevo i napravo, a ovšemže dle arabského folkloru proti křižákům a sionistům… liliemi míru taková vyhlídka také zrovna nevoní.

- Alternativa ze všech nejméně pravděpodobná, nikoli však vyloučená: z Oxfordu, z Harvardu a jiných sídel učenosti se do osvobozené domoviny navrátí příslušníci mladé, západními módami načichlé inteligence a jmou se budovat nové socialistické zítřky, jako pokaždé věříce, že co stokrát skončilo blamáží, na sto a první pokus se určitě podaří. Jestli pak časem nastane na Sahaře nouze o písek… ale to by byla libyjská starost, ne naše.

Jen jedno lze zcela vyloučit, ač mnozí se takovou nadějí kojí (nebo se tak alespoň tváří): že by z těch rumrejchů v Libyii i jinde na islámsko-arabském Východě mohlo vypadnout něco demokratického. Ó sebeklame, matko průšvihů! Nenaučí-li se dítko ani do pátého roku mluvit a chodit, je nutno vzít na vědomí, že toho – bohužel – není schopno. Nevzešla-li demokracie z území nejstarších civilizací světa za pět tisíc let jejich dějin sama, pak ne proto, že tamním národům ještě nikdo neukázal – koukněte se, drahouškové, takhle se dělá demokracie – ale že jsou, jakáž pomoc, demokracie neschopné. Zkorumpovaný autokrat v prezidentském kabátě ještě demokracii nedělá. Občas uspořádané kabaretní volby také ne. Západní státnictvo by si uspořilo mnohý peníz i mnohou ostudu, kdyby zanechalo pokusů o nemožné: přesazovat květinku ideálů demokracie, svobody a lidských práv do půdy, jíž chybí potřebné živiny. Kdyby je měla, vyklíčila by z ní i bez cizích rad a pomocí.

Mají tedy pravdu ti, kteří říkají – je nesmyslné chtít zasahovat do pranic někde v mohamedánských čertech ďáblech, nerozumímne jim a rozumět nemůžeme, ať si tam mají své bláznivé diktátory, ať se jim klanějí nebo je proklínají, ať se kvůli tomu třeba všichni navzájem povraždí, my se raději hleďme zbavit závislosti na té jejich ropě, obojku otrockém…? Sám bych byl v pokušení myslet si něco takového. Urychlit vývoj náhradních energetických zdrojů - čímž ovšem nemyslím drahé a neúčinné větrníčky - a když muslimské země v důsledku své tvůrčí pasivity a překotného populačního růstu skončí v bídě a chaosu, nepřijímat hned slitovně každého, kdo s týmiž manýry v uzlíku přijde a požádá o azyl. Pak… žijte si blaze, synové Prorokovi. Postarejte se o sebe, jak umíte, my se o sebe také postaráme. Bylo by snadné se takhle zbavit zodpovědnosti. Smíme ale?

Vím, jak kolonialisticky, imperialisticky a jak ještě jinak chcete zní, co se právě chystám položit na papír. Jsem ale dost starý, abych pamatoval doby, kdy se, aniž by se tím mínilo něco zlého, mluvilo o „břemeni bílého muže“. Dnes by si pochopitelně takový výraz koledoval o nálepku rasismu; mluvme tedy decentněji o morálním závazku vyspělejších zemí dozírat, a nestačí-li dohled, i řídit etnické, kulturní a jiné skupiny, které tak daleko ve vývoji nejsou. Jak dosvědčuje mimo jiné neřešitelnost blízkovýchodních patálií, nachází se dnešní svět v pokročilém stadiu rozvratu; sáhněme si tudíž do paměti i do svědomí a určeme, kdy a čím rozvrat započal. Bylo to, nic si nenamlouvejme a nic nepřikrašlujme, někdy v běhu let padesátých až šedesátých, kdy se bílý muž horempádem a nezodpovědně, zato s hymnami všelidské rovnosti na rtech začal zbavovat svého břemene. Teď už se stěží vrátíme do dob Kiplingových a Rafflesových, kdy Západ s naprostou samozřejmostí vtiskoval zbytku světa své civilizační hodnoty. Svého dohližitele, a nelze-li jinak, i dostatečně rázného četníka však mají mnohé ke své škodě suverénní státy velice zapotřebí, možná víc než kdykoli předtím.

Snad je to působením nějaké záhadné zákonitosti, že se dobré úmysly tak rády zvrhávají v opak. Tak i západní mocnosti, opuštějíce před půlstoletím své africké a asijské državy, se domnívaly, že konají dobro, propouštějíce tamní národy do nezávislosti. Ale dosáhly jen toho, že řečené národy upadly z celkem ještě snesitelného koloniálního područí do nesrovnatelně brutálnějšího otroctví všelijakých Kaddáfíů, Saddámů Husajnů, Mugabů, Bokassů, Idi Aminů… výčet krvavých a přitom žalostně neschopných despotů by nebral konce. Stejně tragicky se Západ mýlí, domnívá-li se, že nabídkou jednání jako rovného s rovným udělá pozitivní dojem na kultury vyznávající zcela jiné hodnoty. Dojem neudělal, jen ze sebe udělal šaška. Je těžké se dohodnout na společné věci s někým, kdo pokládá ochotu k smíru a kompromisu za znamení zbabělosti. Je beznadějné hledat porozumění pro rovnost a demokracii u někoho, kdo uznává jen bič. Měli bychom to pomalu… ne vědět; víme to dost dobře už dlouho. Ale otevřeně přiznat. Netvářit se jinak. A zařídit se podle toho.

Nicméně se zdá, jako by v myšlení západního státnictva docházelo k počátkům jakéhosi obratu. Když před osmi lety zakročila západní aliance pod vedením G.W. Bushe proti Saddámu Husajnovi, vedle jehož krvavého řádění se blázen Kaddáfí ještě vyjímá jako holubička nevinnosti, aj, aj, to bylo rámusu. O zločincích, o vrazích, o prolévání krve jen kvůli tomu oleji se z pln hrdel křičelo, západními městy otřásaly protiamerické demonstrace, kůrku by býval tenkrát liberální pes od toho Bushe nevzal… vzpomínáte si? A dnes… zase jeden orientální tyran masakruje své obyvatelstvo, třebaže ne v té obludné míře jako jeho irácký vzor a předchůdce. Zase intervenuje západní společenství… a ono dohromady nic. Ještě se ozvalo pár těch, jimž je lotrovská suverenita přednější než živí lidé, kdepak ale statisícové demonstrace, kdepak vytloukání výloh a vylévání škopků vepřové krve na dlažbu, kdepak obléhání Bílého domu. Dokonce prý už od toho Obamy i pes kůrku vezme, třebaže dal svému letectvu povel k bombardování Kaddáfího vojenských zařízení. Zmoudřel Západ?

No, byl bych opatrný s tím zmoudřením. Spíš mu, zvolna a neochotně, začíná docházet, že sny o světě věčného míru jsou jedna věc a realita věc druhá. Že nezastaví-li včas krutovládce a dobyvačné šílence, byť i za cenu lidských i finančních obětí, osud mu vystaví o něco později týž účet, ale s desítinásobným úrokem. Že, v celek shrnuto, nejsou na tom všechny části světa tak, aby mohly být ponechány bez dozoru; a Západ, ať se mu chce nebo ne, nese zodpovědnost za sebe i za ně, břímě, jež za něj nikdo jiný neponese a ani nemůže.

Počkejme si. Uvidíme, až jak ta libyjská patálie skončí. Nebo taky neskončí. Nebo se převalí někam jinam. Zatím jen jako by dějiny ještě předevčírem do úpadu oslavovanému prezidentu Obamovi dělaly všechno natruc a naruby. Irácké tažení zlý kovboj Bush navzdory uštěpačným proroctvím v mezích možností vyhrál, afghánské, neznámo proč eticky přijatelnější, visí Obamovi na krku jako zmoklý žok, s předstihem odepisované Guantánamo stojí a stát bude, ani americký lid není celý žhavý na Obamovy sociální reformy, a k tomu tyhlety mazce, teď zrovna v Libyi, ale čertví, co bublá pod jinými pokličkami toho střeleného kusu světa. Aby úplně neztratil dekorum, prohlašuje H.B. Obama, že jen co trochu zkrotí blázna Kaddáfího, odvolá své letecké i námořní síly a bude hotovo. Ale dějiny neznají žádné hotovo. Něco se dalo do pohybu a bude pokračovat. Možná se bílý muž, hekaje a fňukaje, znovu shýbne pro své břímě, třebaže dávno už ne v někdejší plné tíži. Nebo je, unaven vleklostí a náklady libyjských i jiných intervencí, nechá ležet a obdrží účet Osudu.

Najde-li ale kuráž znovu se chopit svého kusu zodpovědnosti za nedovyvinuté kouty světa, musí si být vědom jednoho krutě zásadního pravidla: nemalovat si obrázek světa, jaký bychom jej my lidé rádi chtěli mít, spravedlivý, plný míru a harmonie, ale podívat se, jaký beze všeho malování opravdu je, i s jeho chybami a nedokonalostmi, skutečnými i zdánlivými. To zjistiv, může přikročit k pozorné analyze příčin; a teprve až nakonec začít valit Sisyfův balvan změn k lepšímu. Má-li však balvanem pohnout aspoň o coul, nesmí v analyze švindlovat; nesmí jedny příčiny zveličovat, druhé, do obrázku nepasující, obcházet či zamlčovat. Tak se totiž Západ a zbytek světa s ním ocitl v pasti dnešních neřešitelností a bezvýchodností: že si navymýšlel nedotknutelných dogmat, nařizujících, co člověk smí a co nesmí vidět, jak smí či nesmí uvažovat, kterou z možných pohrom budoucnosti je nutno zažehnávat i za cenu vlastního zbídačení, a od kterých, po čertech reálnějších i hrozivějších, odvracet zrak, dělat, jako by jich nebylo. Vzpamatujme se. Svoboda je jedna. Začneme-li z ní odkrajovat zakázané kousky, běžíme vstříc propasti, z níž se už nevydrápeme.

Hannover, 29. března 2011