Írán je mistrem úhybných manévrů. V polovině května předvedl majstrštyk. Rada bezpečnosti OSN (RB) už měla začít debatovat o návrhu rezoluce zpřísňující sankce proti Teheránu, ten však oznámil, že s Tureckem a Brazílií dosáhl dohody o uložení části zásob svého neobohaceného uranu na tureckém území výměnou za jaderné palivo. Nejen načasování překvapivého protiúderu, ale i výběr partnerů vylučují jakýkoli souběh náhod. Ankara a Brasília jsou respektovanými hlavními městy, jež nepatří na seznam podporovatelů zemí-štvanců. Přitom turecký premiér Recep Tayyip Erdogan i brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva jsou státníci se silnou domácí podporou a s neskrývanými regionálními ambicemi. Obě země jsou momentálně členy RB, a i když nevládnou právem veta, jejich postoj v tomto případě bude mít značnou politickou váhu. Vždyť pro schválení rezoluce je třeba většiny členů RB. Poté, co se staly součástí teheránské hry, nelze od nich očekávat souhlas se sankcemi proti Íránu.

Írán v podstatě přistoupil na loňský návrh mezinárodního společenství, ale za vlastních podmínek. Loni v říjnu mezinárodní šestka – pět stálých členů RB plus Německo – nabízela Íráncům prakticky totéž. S tím rozdílem, že by jejich uranové zásoby byly uskladněny na území Ruska. Moskva vnímá úkorně skutečnost, že Írán uvítal v tureckém a brazilském podání stejný návrh, který zavrhl, když jej podalo Rusko. Obavy skeptiků jsou oprávněné. Za prvé se nynější domluva týká jen zhruba poloviny íránských zásob neobohaceného uranu, druhá půlka zůstává doma a žádný závazek neobohacovat jej k vojenským účelům smlouvě neobsahuje. Za druhé, dohoda je formulována příliš obecně a předpokládá další vyjednávání – neboli proces se potáhne neurčitě dlouho. Jen slepý nevidí, že Írán hraje o čas. Za dobu, kdy se neustále omílal loňský říjnový návrh, Teherán zdvojnásobil své zásoby uranu a oznámil, že je schopen obohacovat jej vlastními silami na dvacet procent. Za třetí, Brazílie a Turecko již oznámily zájem o trvalou účast v činnosti mezinárodní šestky. Nevyhovět jim by znamenalo demonstrovat pohrdání důležitými hráči. Vyhovět by pak znamenalo prakticky znemožnit beztak mučivé vyjednávání konsenzu.

Zastaralý konflikt o íránský jaderný program má mnoho aspektů. Je však pozoruhodné, že se do popředí stále více dostává spíše otázka uspořádání světové politické hierarchie než pragmatický problém nešíření jaderných zbraní. To měl na mysli turecký premiér Erdogan v nedávném prohlášení, že je na čase pochopit, zda jde skutečně o svrchovanost zákona, nebo jen o to, jak jej vykládají mocní tohoto světa. A pro méně chápavé rozvedl: „Udržují-li sami rozsáhlé arzenály atomových zbraní, kde berou právo žádat, aby ostatní o ně neusilovali?“ Mířil tím nepochybně na New York, ve kterém se právě odehrávala sešlost, na níž se světové mocnosti pokoušely zachránit Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, zacházející zvolna na úbytě.

Pro USA je íránská otázka dvojnásobně důležitá. Stal se z ní ukazatel jejich způsobilosti ke světovému vůdcovství. Neschopnost zabránit Teheránu získat jaderný statut by byla další ranou prestiži USA i jejich prezidentovi Baracku Obamovi, který vsadil vše na kartu mnohostranné diplomacie. Nynější zásah Turecka a Brazílie bez jakýchkoli předběžných konzultací s Washingtonem odhaluje naivní a neživotnou povahu konceptu, dle nějž vezmou jiné státy v zájmu všech na sebe těžké a pro samotné USA neúnosné břemeno. V teheránském handlu, ze své podstaty pochybném, mnozí spatřují další projev slabosti současného Bílého domu. Obamova vláda pracovala dlouhé měsíce na jakéms takéms konsenzu v RB, slevila z většiny svých požadavků, a proto nynější podoba sankcí, původně inzerovaných jako „ochromující“, vypadá naprosto bezzubě – žádné zařazení íránské centrální banky na černou listinu, žádný bojkot ropného či plynového průmyslu, žádné nucené prohlídky íránských lodí v mezinárodních vodách.

A nyní, v rozhodujícím okamžiku ukradnou Obamovi vavříny mírotvůrce blízcí spojenci a ani se ho nezeptají na názor! Tak vypadají reálné výsledky Obamovy „inteligentní“ zahraniční politiky. Úroveň nenávisti vůči USA se sice snižuje, leč jen úměrně k tomu, jak vyklízejí hřiště. To, že noví mezinárodní hráči z řad včerejších rozvojových zemí mají velké ambice, ještě neznamená, že mají také schopnost zajistit řešení akutních problémů. Naopak, rostoucí mezinárodní vliv režimů bez jakékoli tradice globálního strategického myšlení může vést spíše ke vzniku nových konfliktů než k utlumení starých.

Týdeník EURO 22/2010

Autor je publicista