Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996SVĚT: Kultura a sociální reformy (ženská obřízka)
Smysl malé nožky byl hlavně v symbolické rovině, přičemž symbolické významy této praxe se v čase a prostoru měnily. Společně s oděvem bývala znakem, který měl odlišovat příslušníky nadřazené čínské civilizace od okolních barbarů, zejména Mongolů, kteří tyto praktiky odmítali, a také měla zdůrazňovat rozdíly mezi muži a ženami. Demonstrovala též závislost handicapované ženy na mužích její rodiny, nejprve na otci, pak manželovi a nakonec na synovi. Muž získal nad ženou takovou převahu, že už nepotřeboval svou dominanci prosazovat nějakými dalšími násilnými prostředky, a žena tak byla ušetřena domácího násilí. Ale zároveň ani není vyloučeno, že v některých případech ukazovala sociální status rodiny, která tím dávala ostatním najevo, že si může dovolit postrádat pracovní sílu svého člena.
Nicméně, ve většině oblastí centrální a severní Číny se bandážování používalo u dívek všech společenských tříd. Motivem, i mezi ženami pracující třídy, byl sen, naděje nebo reálné očekávání, že se sňatkem vyšvihnou nahoru. Ale i bez takového příslibu nebo naděje si ženy bandážovaly své nohy, aby tím vyjádřily svůj nárok na důstojnost, která se dostávala těm, co ztělesňovali kultivovanost a "smysl pro úroveň".
Mandžuský edikt z roku 1636 praxi bandážování zakázal jako projev politické věrnosti Mingské dynastii: „Všichni Hanové, ať už se jedná o úředníka nebo prostého člověka, budou svým oblečením a ozdobami v souladu se stylem Mandžuů. Mužům se nedovoluje nosit bílé límečky a rukávy; ženám se nedovoluje vyčesávat si vlasy a bandážovat nohy." Ale ani opakované úsilí Mandžuů tradici bandážování nepotlačilo, čínská společnost ho praktikovala dál navzdory hrozbám přísných trestů.
Až na počátku 20. století se veřejné mínění obrátilo k této tradici zády, a během jedné generace se od bandážování prakticky upustilo. Svou roli tu sehrála aboliční kampaň pod modernizačním heslem: Uvolnit pracovní sílu žen. Klíčové ale bylo především to, že se formovaly společnosti pro přirozenou nohu, jejichž členové se veřejně zavazovali jednak k tomu, že nebudou nutit své dcery deformovat si nohy, ale též k tomu, že nebudou pro své syny uzavírat sňatky se ženami, které mají deformovanou nohu. A právě tento závazek pomohl stabilizovat novou rovnováhu vzájemných očekávání.
V Súdánu se používá infibulace, tedy uzavření ženských genitálií formou sešití velkých stydkých pysků tak, že se ponechá jen malá dírka pro průchod moči a menstruační krve. Infibulace se provádí muslimským dívkám na počátku puberty, aby se uchovalo jejich panenství, a tím zajistila počestnost a důstojnost její současné, ale i budoucí rodiny. Je to znak, garance a zároveň důkaz cudnosti, který zvyšuje šance na dobrý sňatek, dále je to ochrana proti případnému znásilnění, ale i prevence proti pokušení a též způsob, jak se odlišit od prostitutek a vyhnout se případnému obvinění z promiskuity. Ženy jsou znovu zašívány, když manžel odchází na delší dobu mimo domov, aby se tak pojistila jejich věrnost.
Vedle infibulace se také praktikuje ženská obřízka nebo odstranění klitorisu, případně také malých stydkých pysků. Jsou to mimořádně bolestivé zákroky, které způsobují šok, krvácení, infekce, celou řadu zdravotních problémů a v některých případech i smrt. Zmrzačení genitálií zbavuje ženu možnosti vlastního potěšení ze sexu a schopnosti dosáhnout orgasmu.
Tyto praktiky byly v Súdánu zakázány už ve čtyřicátých letech dvacátého století, ale prakticky bez úspěchu. Ženskou sexualitu zde lidé vnímají jako hrozbu islámským normám zdrženlivosti. Ačkoli některé kritické hlasy říkají, že úpravy ženských genitálií slouží zájmům mužů, největšími advokáty těchto praktik jsou samotné ženy, které nabádají své dcery a vnučky, aby podstoupily utrpení v zájmu svého sňatku a ochrany dobrého jména rodiny. Sociální status arabské muslimské rodiny je závislý na "panenství" jejích ženských členů, žena musí být fyzická panna, jak se narodila, nebo alespoň symbolická panna, kterou se stává obřízkou. Jizvy po operaci lze přitom chápat jako pečeť potvrzující čest, sociální kredit a důvěryhodnost patriarchální rodiny.
Nejčastěji citovaným důvodem je ale respekt k tradici předků, zachování autentické kultury, a z toho plynoucí povinnost předat "súdánské dědictví" další generaci. Některé súdánské ženy, většinou mají formální vzdělání, odmítají své dcery obřezat s odůvodněním, že je to jenom starý zvyk, který už neodpovídá modernímu myšlení, a který nedoporučují lékaři, ani současné vládní a náboženské autority. Nicméně zkušenosti jsou takové, že snahy ukončit používání obřízky na základě toho, že je to pouze neadaptivní tradice, dosud bývaly kontraproduktivní.
E. Gruenbaum v této věci apeluje na opatrnost: „Úsilí změnit praktikování obřízky, které nedbaly na jeho příčiny a uchylovaly se k "tradici" jako jedinému vysvětlení, jsou problematické. Když reformátoři předpokládají, že lidé následují "tradici" bez nějakého vědomého důvodu, přehlížejí tím komplexnost rozhodovacích procesů uvnitř kultury a konkurující si požadavky, které se na jednotlivce kladou. ... Odpovědí často byla prudká reakce, charakterizovaná jako obhajoba tradicí africkými ženami proti tomu, co je vnímáno jako západní kulturní imperializmus."
Má-li být aboliční kampaň úspěšná, pak se nesmí omezit na samotnou změnu chování, ale je třeba se zaměřit na obeznámenost s relevantními fakty a na změnu postojů. Přitom se musí mít na paměti, že zastánci mrzačení jsou milující rodiče, kterým záleží na osudu jejich dětí, stejně jako nám záleží na úspěchu našich dětí. Kampaň má být pozitivní a motivační, musí v jejich slovníku přesvědčit, že tato změna je v zájmu jejich dětí. Pokud bude negativní a bude jen odsuzovat dosavadní praxi, pak pouze vyprovokuje negativní reakce.
Tradice deformování genitálií v Súdánu, podobně jako tradice deformování nohou v Číně, má povahu konvence, protože se tu primárně jedná o problém koordinace vzájemných očekávání. Jádro tohoto obyčeje bychom měli hledat v tom, že na jedné straně ženy věří, že nemají šanci se vdát, pokud nebudou mít upravené genitálie, a na druhé straně muži věří, že bez tohoto opatření žena nemůže být spolehlivou manželkou. Nakonec je to hlavně otázka vzájemné důvěry a ochoty podstoupit riziko k oboustrannému prospěchu. I v tomto smyslu je změna morální problém.
Od morálního člověka ale očekáváme, že nebude jenom slepě následovat převládající praktiky své kultury, ale že je bude interpretovat a zaujímat k nim kritické postoje. Kulturní tolerance znamená odmítnutí násilných prostředků mezikulturní konfrontace, ale neznamená kulturně-morální relativizmus. Nemluvím zde o tom, že jedna kultura je vyšší a druhá nižší, můžeme ale smysluplně mluvit o tom, jak je nějaká společnost citlivá anebo naopak ignorantská k potřebám, zájmům, potenciálu nebo utrpení jednotlivců.
Zároveň si ale musíme připomínat, že přechod od jedné společenské smlouvy k nějaké jiné nemůže být libovolně nadiktován.
Ken Binmore píše: „Čeho by mohl někdo dosáhnout, kdyby hlásal zrušení otroctví v klasických dobách, kdy si i Aristoteles myslel, že barbaři jsou otroci od přírody? A čeho ve věci emancipace žen v době, kdy i zbožný Spinoza věnoval čas, aby vyložil jejich podřízenost jako něco přirozeného?" Pokusy o sociální reformy, které jdou proti srsti stávající společenské smlouvy a na které není společnost připravená, budou neefektivní nebo přímo kontraproduktivní, a místo stabilní prosperity přinesou jenom chaos.
Měli bychom ale rozlišovat kulturní podmíněnost a prosté pokrytectví. Tak třeba Thomas Jefferson v Notes on the State of Virginia (1784) píše: "Existence otrokářství mezi námi musí mít nepochybně nešťastný vliv na mravy našeho lidu. Vztah mezi pánem a otrokem je trvale nesen v divokých vášních, v nejvyšším despotizmu na jedné straně a degradujícím podřízení na straně druhé." Jenomže Jefferson byl otrokář, vlastnil mnoho otroků, a to přestože hlásal, že otrokářství je nemorální a mělo by být zrušeno. Sliboval jim, že je propustí na svobodu až se vymaní z dluhů, ale k tomu nikdy nedošlo.
