Podle francouzského prezidenta Hollanda, řady dalších státníků i mnoha komentátorů jsme se po útoku teroristů v Paříži ocitli rovnýma nohama ve válce. Není ale zcela jasné, s kým, respektive s kým vším, zda jen s Islámským státem či například též s imámy mnohých západoevropských mešit, kteří už léta dští verbální oheň a síru na společnosti hostitelských západních zemí.

Ale i kdybychom dovedli nepřítele přesněji identifikovat, stále to neznamená, že ho dobře známe. Co si o nás vlastně myslí, jak nás vnímá? Co proti nám má? Pro vedení války jsou to přece zcela zásadní informace.

V tomto ohledu je velmi zajímavé oficiální prohlášení, v němž se Islámský stát hlásí k útokům v Paříži a snaží se je ospravedlnit. Přinesl ho deník Le Monde a vyšlo i v českých médiích.

„V požehnaném útoku, jemuž napomohl Alláh, si skupina věřících vojáků Chalífátu, jemuž Alláh dopřál moc a vítězství, vzala za cíl hlavní město ohavnosti a perverze, to, jež v Evropě nese korouhev kříže, Paříž,“ uvádí se mimo jiné v prohlášení. Skutečnost, že Paříž líčí jako morálně zkažené „město ohavnosti a perverze“, není zase tolik překvapivá, pozoruhodná je ale poznámka, že Paříž zároveň v Evropě „nese korouhev kříže“.

Laická Francie, průkopnice evropské sekularizace, jako nositelka korouhve kříže, to přece zní až komicky, kdyby ovšem nešlo o prohlášení masových vrahů. Křesťané navíc zpravidla patří ke kritikům jistých volnějších mravů moderní západní společnosti, byť kvůli tomu nepoužívají výbušniny a nestřílejí z kalašnikovů po návštěvnících rockových koncertů.

V prohlášení Islámského státu se však vlastně klade rovnítko mezi „morálním zvrhlíkem“ a „křižákem“. Návštěvníci klubu Bataclan se na jednom místě textu označují jako modloslužebníci shromáždění na „slavnosti perverzity“, o kousek níž jako po zásluze zabití „křižáci“.

Evropan v tom jistě cítí rozpor. Avšak prohlášení je určeno spíše příznivcům Islámského státu, reálným i potenciálním, lidem uvažujícím v nábožensko-historických kategoriích, nikoliv západní veřejnosti. A křižáci jsou v tomto obrazném jazyce, jejž používal i Usáma bin Ládin, již dlouho symbolem západní nadvlády či agresivity.

Ta se jednou projevuje snahou křižáků dobýt Jeruzalém, město posvátné nejen pro Židy a křesťany, ale právě i pro muslimy. Podruhé křižáky zastoupí kolonialismus, potřetí nadnárodní hospodářské koncerny, počtvrté třeba něco jiného, společným jmenovatelem však zůstává západní nadvláda, kterou je nutné svrhnout.

I když Islámský stát patrně nemá mezi muslimy masovou podporu, je důležité si uvědomit, že mnozí muslimové nás, neboli Západ, často považují za historického nepřítele a utlačovatele, nikoliv za nějakou paralelní a morálně víceméně neutrální strukturu.

A že kříž proto mohou vnímat – spíše historicky než čistě nábožensky – podobně jako my kříž hákový. Na akci Islámského státu tudíž mohou pohlížet příznivěji, než si myslíme.