Koncem devadesátých let jsem s jedním blízkým člověkem hovořil o masakru ve Srebrenici. Z mého hlediska měl sklon tuto událost bagatelizovat a bránil se pro ni použít slovo "genocida". Zeptal jsem se ho tedy, kolik lidí musí zemřít, aby se dalo mluvit o genocidě. Nakonec uznal, že to, co se stalo ve Srebrenici, by se za genocidu dalo považovat. Byl to ovšem jeden ze sporů, v němž vás vítězství nemůže nijak těšit.

Když probíhalo vyvražďování Židů za druhé světové války, mnozí tomu nechtěli věřit. Nelze říci, že by západní mocnosti byly beze zpráv o tom, co se děje. Rozsah toho vyvražďování byl ale zřejmě zcela mimo představivost lidí, kteří by mu bývali mohli zabránit (např. bombardováním Osvětimi).

O genocidě Arménů na sklonku první světové války se toho vědělo opravdu málo – celý rozsah tehdejších hrůz byl rozpoznán až později. Byla to doba předinternetová a v tehdejší Osmanské říši bylo i telefonů jako šafránu.

Když probíhala genocida ve Rwandě, vědělo se o ní takřka okamžitě. Jo, časy se mění, informovanost roste, lidská krutost se ovšem nemění.

To, co se nyní děje v islámském světě, je svým rozsahem srovnatelné s genocidou Arménů a vysoce to přesahuje masakr ve Srebrenici. Mám na mysli pronásledování křesťanů v muslimských zemích. Na rozdíl od Srebrenice nebo Rwandy to ale nechává politiky – a konec konců i novináře – chladnými.

Je možno mít námitky proti slovu genocida. To totiž označuje systematické vybíjení určité národnostní skupiny. Syrští, pakistánští nebo iráčtí křesťané ale nejsou likvidováni podle národnostního klíče, nýbrž podle klíče náboženského. Zavedeme vedle slova genocida slovo religiocida, abychom měli pojmový aparát k intelektuálnímu zpracování toho, co se v těchto letech na Blízkém východě děje?

Ne že bychom o tom neměli informace. Nedávno prohlásil na Radiožurnálu novinář Robert Mikoláš, který se právě vrátil ze Sýrie, že tam džihádisté "podřezávají křesťany jako králíky". I do našich zpráv se dostala informace, že po svržení bývalého prezidenta Mursího vypálilo Muslimské bratrstvo 42 koptských kostelů. Potíž není s nedostatkem informací; potíž je s ochotou vzít je na vědomí.

Nejen místní křesťané, ale i místní muslimové se diví naprostému nezájmu předních západních politiků o postavení křesťanů v zemích zasažených "arabským jarem". V Iráku bylo ještě před patnácti lety více než milion křesťanů (dnes se uvádí 300 000); v Sýrii jich donedávna bylo ještě podstatně více, udávalo se až 12 procent populace. A egyptských Koptů je přes deset milionů… Politika západních vlád ovšem na křesťanské menšiny nebere sebemenší zřetel.

Odhaduje se, že v roce 2012 zahynulo mučednickou smrtí 169 000 křesťanů. Drtivá většina z nich zemřela rukou muslimů. Vzhledem k eskalaci bojů v Sýrii a v severní Nigérii se dá očekávat, že letos bude to číslo ještě vyšší. Co se musí stát, aby si toho západní politici všimli? Nechci nijak zlehčovat utrpení Tibeťanů, ale nezdá se vám, že pozornost, která je věnována jim, je neúměrně vysoká ve srovnání s pozorností, která je věnována pronásledovaným křesťanům? A to i v samotné Číně!

Když jsem byl v jeruzalémském památníku holocaustu Jad Vašem, všiml jsem si mimo jiné nacistických statistik likvidace Židů. V roce 1943 bylo území Estonska již "Judenrein", "židuprosté". Saúdská Arábie, Súdán, Afghánistán, Jemen a Somálsko jsou již "křesťanuprosté". Který stát přibude jako další? Eritrea? Irák?

Je načase, aby křesťané opustili své mnohdy žabomyší spory a začali se alespoň trochu zajímat o osud svých souvěrců na Blízkém východě. Kdyby se Evropská unie nezřekla svých křesťanských kořenů, mělo by smysl na ni apelovat, aby poskytla asyl těm křesťanům, kterým se z blízkovýchodního pekla podaří uniknout. V to ale v současnosti nelze doufat. Napadá mě děsivá myšlenka, že to některým politikům takto vlastně vyhovuje. Jak se nám ale bude žít s myšlenkou, že celé velké skupiny na Blízkém východě byly likvidovány, ale nás to nechalo chladnými?