V osmdesátých letech jsem se pustil do průzkumu profilu a motivace tehdy nejposlednějších uprchlíků od budování vědeckého socialismu. Mezi popudy mocnou svou přitažlivostí se rovněž uplatnila kategorie „Primitivní propaganda, oblbování“.

Pohrdání veřejností, například oním „zušlechťováním informací“. Třeba zušlechťování srpnového příjezdu tanků tvrzením „Sovětský svaz čestně splnil svůj závazek obsažený v bratislavském prohlášení ze srpna 1968“ (Rudé právo, 21. srpna 1970, s.2).

Exulanti – zarputilí vlastenci ať už z vlny poúnorové či posrpnové, která okusila slast internacionálního objetí, pak měli výtečnou příležitost dočítat se o servilitě, potupné devótnosti svých bývalých spoluobčanů:

„Moskva, krása, pro niž se těžko hledá výraz. A ti lidé…“ Chlapsky se zajíkl, v očích slzy: „My se jim charakterem nemůžeme rovnat.“ Myslel stejně jako já na špínu, kterou jsme v naší zemi lili v r. 1968 na své přátele, zatímco oni nám od r. 1945 oplácejí láskou a pomocí. (Libuše Hájková, Vsetín, Tribuna, 29. listopadu 1976).

Psala mi v červnu známá soudružka, že se jí splnilo největší přání života, vidět sovětskou zemi – a končila slovy: “Kéž by se sovětští lidé v nás nikdy nezklamali.“ Opravdu. I kdyby byli jen na jeden jediný den pochybovali, že byl nutný jejich zásah, máme co napravovat.“ (Marie Kratochvílová, Tribuna, 19. srpna 1970).

Teroristé vraždící na letištích: „Kdo je skutečným autorem zločinných útoků, na to odpovídá jednoduchá logika známé otázky - komu to slouží.“ Ergo, USA a Izrael jsou odpovědny. (Rudé právo, 30. prosince 1985,s.7).

Největším zabijákem za 2. světové války byla - a dodnes zůstává - dělostřelba. Moderní zbraně se ne vždy ocitnou v rukách schopných s nimi moderně zacházet. Ve válce na Blízkém východě v roce1973 Arabové vystřelili 2100 sovětských protiletadlových raket, jimiž zasáhli a sestřelili 85 letadel, většinou svých vlastních.

V nedávné televizní debatě (MSNBC) zpravidla výtečně informovaný Zbigniew Brzezinski vyjádřil názor, že egyptský prezident Husni Mubarak, bývalý důstojník, na bojích se podílející letec, rezignovat nebude. A ten velmi krátce poté rezignoval.

Vrátil jsem se k tehdejšímu střetu roku 1973 – od 6. do 25.října, války Yom Kippur – o nejsvatějším dnu tzv. atonement („usmíření, vykoupení“) v židovském kalendáři. Armády devíti arabských států zaútočily, zejména na frontě egyptské (poloostrov Sinai) a syrské (výšiny Golan). Tam se 180 izraelských tanků utkalo s 1400 syrskými. U suezkého kanálu proti 436 Izraelcům zaútočilo 80 000 Egypťanů.

Irácká divize (18 000 mužů) nasazena na golanské výšině, Alžírsko dodalo tři eskadry a pancéřovou brigádu, vojenské jednotky dodal Súdán a Maroko, libyjský Kaddáfí poskytl stihačky Mirage a miliardu dolarů k zaplacení sovětských zbraní. Jako nejméně nadšený spolubojovník se projevil jordánský král Hussein.

Arabové měli spoustu mohutných trumfů: obrovskou početní převahu mužstva, převahu materiálu a navíc onen překvapivý přepad o nejsvatějším svátku.

Po prvních třech zdánlivě beznadějných dnech se situace důkladně pozměnila, jeden izraelský triumf a arabský debakl za druhým. Sinai se pozvolně a pak hodně zrychleně proměňující v pohřebiště, vrakoviště.. Izraelské armádě už chybělo pouhých 40 kilometrů dojít do Damašku a zbývalo 101 kilometrů směrem ke Káhiře. Třetí egyptská armád na východním břehu suezkého kanálu se ocitla v beznadějném postavení, obklíčena, odříznuta, bez možnosti získat potřebné zásoby.

Parádnější, potupnější porážku by bylo obtížné si představit. Tak jsem si tehdy myslel. Od té doby ale fiasko prošlo transformačním procesem „zušlechťování“, přerodilo se ve vítězství, triumf, zdroj oprávněné patriotické pýchy. Úspěch na bojišti znicotněn na mezinárodním diplomatickém kolbišti. Rezoluce Rady bezpečnosti 338 nařizovala okamžité zastavení vojenských aktivit a tím i hromadícího se arabského fiaska.

Notnou zásluhu na takovém výsledku má Henry Kissinger, uprchlík židovského původu, jehož třináct příbuzných se stalo obětmi holocaustu. Cituji (David Issac, „Kissinger: Good for the Jews?“,Outpost, leden 2011): Shmuel Katz, bývalý poradce bývalého izraelského premiéra Menachem Begina, že Kissinger prosadil bezpodmínečné zrušení obležení třetí egyptské armády, ignoroval legitimní zájmy Izraele. V únoru 1974 zásluhou takové diplomacie Izrael prohrál vyhranou válku Yom Kippur a agresor byl odměněn, kompenzován za porážku v Šestidenní válce 1967. Kissingerovou prioritou ovšem bylo prosazování zájmů Washingtonu, což činil notným nátlakem na Moshe Dayana, tehdejšího ministra národní obrany. Přesvědčoval, naléhal na něj, že pouze jednostranné ústupky za strany Izraele odvrátí nebezpečí nukleární války. Dayan byl tehdy oprávněně roztrpčen, že byl duped („podveden, napálen“). Ve své přednášce 1974 se vyjádril takto: „ Američané nám odepřeli plody našeho vítězství. Od nich jsme dostali ultimatum. Kdyby nás USA nebyly tlačily, Třetí armáda a Suez City by neměly jinou možnost než kapitulovat. Byly bychom zajali 30 000 až 40 000 tisíc vojáků a tuto skutečnost by Sadat nemohl zatajit svému národu. My bychom si je byli podrželi jenom jeden den a pak je poslali domů, beze zbraně, a to by bylo postačilo ovlivnit názor Egypťanů, kdo že válku vyhrál.“

Došlo však k onomu „zušlechťování informací“ a taková realita se prosadila.

K O N E C

Poznámka redakce: Před pár dny vyšla další autorova knížka, tentokrát s názvem Z Hongkongu na ostrov, který nebyl. Zážitky z putování po světě jsou doplněny spoustou autorem pořízených fotek. 224 stran, cena 263 korun.

Neoficiální stránky Oty Ulče