V boji s globálním oteplováním nepodléhejme panice a držme si svůj styl života

Všichni víme, jaký scénář má typický katastrofický film. Hlavní dvojici hrdinů představuje brilantní a neohrožený vědec, který se snaží včas varovat obyvatele města (oblasti, kontinentu, planety) ohroženého katastrofou, sekunduje mu neohrožená reportérka, která bojuje se zbabělými politiky nebo byznysmeny snažícími se zprávu o hrozbě ututlat.

Katastrofa vypukne, dvojice hlavních hrdinů udělá vše pro záchranu obyvatelstva a šťastně přežije. Naopak zbabělci a korupčníci jsou po zásluze potrestáni: uhoří, utonou, zabije je pád komety, sežere je dinosaurus...

Jak odlišná je skutečnost! Ještě se neví, zda katastrofa vůbec přijde. Růst teplot a změnu klimatu během dvou posledních staletí nelze zpochybňovat. Zdali však oteplování bude pokračovat až do stadia globální katastrofy, nevíme. Neznáme ani skutečné příčiny: hypotézu o vlivu člověka cestou produkce skleníkových plynů mnoho klimatologů schvaluje, ale vědecký konsenzus neexistuje. I kdyby někdo argumentoval „většinou vědců“, ve vědě se o pravdě nehlasuje.

Globální oteplování nezačalo teď

Co víme bez pochybností: před 200 a více lety bylo klima chladnější. V zimě 1683–84 kompletně zamrzla řeka Temže po dobu dvou měsíců. V Londýně led dosáhl tloušťky jedenácti palců. Anglické a nizozemské přístavy byly mimo provoz. Začátkem roku 1709 zamrzla benátská laguna, Londýn zaznamenal teplotu -12 stupňů a švédská invazní armáda v Rusku takové ztráty, že o půl roku později prohrála rozhodující bitvu u Poltavy. Ještě v roce 1814 byl led na řece Temži tak silný, že po něm dokázal bez potíží přejít slon.

Globální oteplování bylo patrné již během první poloviny 20. století, jak o tom svědčí článek z časopisu Zeměpisný magazín z března 1948: „V Arktidě se jeví všeobecný vzestup teploty od roku 1921. Zrychlené ubývání je vidět na ledovcích afrických rovníkových velehor, Kilimandžáru a Mount Kenii. Rychlý ústup je patrný od roku 1930 na ledovcích islandských. Jestliže se změny dnešních ledovců zatím nijak znatelně nedotýkají lidstva, pak to znamená, že jsou teprve ukazatelem začátků podnebných změn, na které bude lidstvo reagovat.“

Polemika se nyní vede o míru oteplování a o významu lidské činnosti. Znovu se objevují pokusy vzkřísit „hokejkový graf“, který údajně zobrazuje rapidní nárůst globálních teplot během posledních desetiletí v kontrastu k údajně stabilní historii teplot během předchozích staletí a tisíciletí.

Tento graf vyvrátil například český fyzik Luboš Motl: „Každý seriózní vědec, který studoval osudy hokejkového grafu, ví, že byl postaven na matematicky chybných metodách. Hokejka by vám vyšla i tehdy, pokud byste do algoritmu výpočtu zadal náhodná data, to se dá lehce ukázat.“

Na rozdíl od katastrofického filmu, kde je divákovi nebezpečí vysvětleno bez pochybností, skutečnost je méně jednoznačná. Pro hypotézu o lidském vlivu máme indicie, nikoli však důkaz.

Nehledě na to, že klimatologie byla v posledních letech ovlivněna politikou natolik, že ideál filmového pravdu milujícího neohroženého vědce je ohrožen: ve hře jsou masivní granty a skvělé kariéry.

Planetu ničí Čína, ne Evropa

Připusťme ale platnost předpokladu, že lidská produkce skleníkových plynů má podstatný význam. Co dělat? V první řadě: nepodléhejme panice, nelikvidujme zbytky průmyslu v západní Evropě a v Americe. Tyto části světa již desítky let nezvyšují svoji produkci skleníkových plynů, na rozdíl od Číny a podobných zemí.

Je to především Asie, která je k otázkám životního prostředí nejbezohlednější. Týká se to i znečišťování řek a moří nebo čínského neokolonialismu v Africe – tématu, které je více znepokojivé než změny klimatu. Zatímco klima se v průběhu času mění, africkou přírodu lze zdevastovat a vzácné druhy vyhubit jen jednou. Západ by měl drsně tlačit na Čínu, Indii a další státy. Pokud jde o Afriku, tamní populační exploze tvoří další potenciál nejen ekologické katastrofy, ale i značného bezpečnostního rizika.

Klimatickým alarmistům ale jde právě o to, aby Západ podlehl panice a začal ničit sám sebe, svůj průmysl, styl života a v konečném důsledku svoji kulturu a civilizaci. Příklad: hlavním cílem aktivistů se stala letecká doprava, která se na světové produkci oxidu uhličitého podílí zanedbatelnými 2,5 procenty. Letectví je totiž viditelným symbolem západního úspěchu – a v této kulturní válce jde o symboly, nikoliv o životní prostředí.

Zdánliví hrdinové jsou ve skutečnosti padouši. Bohužel v tomto katastrofickém příběhu je mnohem více záporných postav než hrdinů. Nemluvíme o hrdinech falešných, kteří slouží prodavačům strachu.

LN, 5.8.2019

Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.