Jak si ale počít s hlukem zasahujícím ušní bubínky?

Vzpomínám na dávný zážitek ze Srí Lanky, kde blízko hlavního města Colomba poblíž pláže Lavinia stála restaurace, kam jsem pravidelně chodil pojídat a chuť mi tam kazila kapela přehlušující sousední ševelící palmy a šumějící oceán. Řešení se ale dalo najít, že jsem totiž muzikantům platil, aby své nástroje odložili a mlčeli. Rádi souhlasili, spokojenost na obou stranách.

Něco takového ale nedosáhnu na plážích amerických, mexických i jiných, kam se dostaví výrostci s akustickou bednou v ruce, zdrojem dusajícího, monotonního kraválu, hluku bez melodie, se slovy, aspoň v americkém provedení, bez gramotnosti. Zejména mladší generace to však pokládá za hudbu, s doprovodem jakkoliv imbecilního textu. Tyto bedny neméně pravidelně vlečou příslušníci utlačovaných menšin, jimž bych si netroufal doporučit ztlumení, aniž se vystavoval riziku, že mě zmlátí a navíc obviní z rasistické provokace

Naštěstí, velké štěstí, zásluhou walkmanů a ipodů, mnozí tito labužníci se sluchátky v ušních boltcích se izolují od světa a svět má od nich pokoj.

Dilema mávání pěstí mi vždy spolehlivě připomíná ruská tenistka Maria Šarapova, z rodné Sibiře permanentně přesídlivší na polotropickou Floridu. Každý úder do míčku totiž doprovází mocným skřekem. Prozatímní rekord patrně docílila ve čtvrtfinále šampionátu ve Wimbledonu: akustická intenzita 102,7 decibelů čili značnější, než 100 decibelů řádící pneumatické kladivo (Time, 17.7.2006).

Několik otázek: Může nebo nemůže dotyčná šampionka fungovat bez skřeku nebo je to spíš forma psychologické agrese, jak deptat protivníka? Proč soupeřky neprotestují, jim to snad nevadí, tak jako to vadí leckterému divákovi?

Ten se ovšem může zvednout a z místa odejít. Pokud zápas sleduje v televizním přenosu, jedním dotykem může Šarapovovou ve vteřině umlčet. Jak si ale počít, zareagovat v uzavřeném prostoru, v situaci oné tzv. captive audience? Ve vlaku, autobuse, (méně již v letadle, kde něco takového se většinou nesmí), v restauraci, čekárně – třeba u zubaře jako předehra pro očekávaná muka v křesle?

Nejčastěji se projevující formou této akustické když ne agrese, tak protivného obtěžování okolí, jsou žvanivci a žvanilky s mobilním telefonem u uchu, vykecávající se o banalitách donekonečna, úspěšně zabraňující okolí věnovat se jen svým myšlenkám, pohroužit se do četby knížky a třeba i Halo novin.

Naštěstí již existují některá protiopatření, byť problematické legality. The New York Times se záležitostí zabývaly hned na první straně svého vydání (4.11.2007) o přístrojích – rušičkách nepatrné velikosti -, jež se ze zahraničí dovážejí ve stále rostoucím množství, za snesitelnou cenu od 50 dolarů výš. Mezi kupujícími jsou zejména majitelé restaurací, kadeřnických salonů, manažeři hotelů, divadel, řidiči autobusů a pasažéři vůbec, spoléhající na hromadnou veřejnou dopravu.

NYT popisují případ architekta v San Francusku, jak jednoho záříjového dne jel vlakem do práce a pohodu mu hatila vedle sedící ukecaná slečinka s mobilem u uchu. Tedy nenápadně aktivoval rušičku a dotyčné kecající střevo pouze se zpožděním zjistilo, že její bezobsažný monolog doslova končil ve vzduchoprázdnu. Rušička zanulovala jakýkoliv přenos v okruhu deseti metrů.

To ale znamená, že se tak zasahuje do práv nezúčastněných, neprovinivších se outsiderů.

“Jestliže je něco, co doopravdy charakterizuje naše jednadvacáté století, je to naše neschopnost omezovat se, krotit se ve prospěch jiných lidí,“ takto je citován James Katz, ředitel ústavu s jménem Center for Mobile Communication Studies na Rutgers univerzitě ve státě New Jersey.

V USA tyto rušičky jsou ilegální (jako ledacos jiného, ovšem). Mluvčí Federal Communication Commission informují, že první přestupek lze trestat pokutou do výše 11 000 dolarů. Prozatím došlo k postihu několika dovozců a distributorů tohoto blahodárného vynálezu a jeho uživatelé budou časem rovněž postihováni.

Palce držím, aby k něčemu tak surovému brzo nedošlo.

Neoficiální stránky Oty Ulče