Nejde o abstraktní úvahu, ale o aktuální věc. Vždyť už za týden Václav Klaus odjíždí do New Yorku, aby tam na světovém fóru promluvil ke změnám klimatu. Bude tam jeho skeptický hlas vnímán jako soukromý názor, nebo jako český postoj? Právě tato pochybnost vedla lídra opozice k sepsání otevřeného dopisu prezidentovi. Shrňme to s malou nadsázkou: Paroubek se obává, že Klaus využívá šancí a vystupuje jako bývalý prezident, jako někdo, kdo s renomé bývalé hlavy státu objíždí svět a trousí svá moudra, což by ale hlava státu v úřadě dělat neměla.

Co na to ústava? Její litera tu není jednoznačná. Článek 63 stanoví, že prezident zastupuje stát navenek, článek 54 namítá, že z výkonu své funkce není odpovědný. Čím argumentuje Paroubek? Výrokem Edvarda Beneše: „Jsem ústavní prezident a mám názor, jaký má vláda.“ No jo, řekne si ale šťoural. To pak musel Beneš kývnout i na to, když Gottwaldova komunistická vláda odmítla Marshallův plán. No dobře, nejsme v roce 1947, takže ke slovu přichází další Paroubkův argument.

Že Topolánkova vláda nezaujala ke klimatické změně vlastní postoj? Pak ji má k tomu právě prezident vyzvat či alespoň iniciovat veřejnou diskusi, píše šéf opozice. Má pravdu. Vláda mlčí (možná by veřejné debatě prospělo, kdyby Bursík vystupoval bez skrupulí jako bývalý ministr), zato Klaus ve světě jedná.

Není tedy divu, že postoj prezidenta ke klimatické změně je ve světě vnímán jako hlas Prahy. A pak může zarážet určitý český rozpor ve vztahu k reakcím na hrozby - na tu klimatickou i na tu bezpečnostní od nevyzpytatelných režimů. Proč jednu bagatelizuje a druhou bere vážně?

Topolánkova vláda zaujala jasný postoj k raketové hrozbě a hledá cesty k jejímu odvrácení. (Upřímně řečeno, jak by to vypadalo, kdyby to nechala na Klausovi?) Právě tak jasně by měla jednat ve věci globální klimatické hrozby.

LN, 14.9.2007