Jak se pozná, že žijeme v globální éře? Možná podle toho, že trpíme globálními problémy a hledáme na ně globální řešení. Zatímco v Glasgow od pondělí řeší zástupci desítek států otázky klimatu, o víkendu se v Římě skupina státníků dohodla na globální minimální dani.

V italské metropoli se sešli zástupci zemí G20, tedy dvaceti nejrozvinutějších států, aby se dohodli na potenciálně epochálním opatření. Velké nadnárodní firmy se ziskem stovek milionů dolarů by měly platit nejméně 15procentní daň. Bez ohledu na to, kde sídlí.

Důvodem, proč je taková dohoda potřebná, je fakt, že státy se už desítky let předhánějí v lákání takových podniků, mimo jiné nabídkou minimálních daní. Firmám to vyhovuje, veřejným rozpočtům jednotlivých států méně.

Pro ilustraci, v roce 1980 byla průměrná světová sazba 40 procent, vloni to bylo 23 procent. Navíc firmy jsou ve stávajícím režimu motivovány přesouvat se do daňových rájů, kde fiktivně sídlí, tedy neplatí daně tam, kde sídlí doopravdy, případně kde vytvářejí své zisky.

Státy G20 tak o víkendu dotlačily do cíle dohodu, která se rodila už několik let a před tím ji schválila drtivá většina členských států OECD. Jasným vítězem jsou tedy vlády, které budou mít víc peněz, jasným poraženým daňové ráje, jako jsou Kajmanské ostrovy nebo Bermudy.

Jenže tak jednoduché to zas není, ne všichni si mohou být jisti, že větší daně od firem jim prospějí. Proti dohodě se stavěly i docela velké země, jako je Pákistán, Nigérie nebo Srí Lanka. V Evropě se dlouho vzpíralo Maďarsko, které si vyjednalo přechodné desetileté období, a samozřejmě také Irsko.

Irsko, Maďarsko, ale třeba také Kypr těží dlouhodobě právě ze soutěže o co nejnižší daně pro velké mezinárodní firmy. Například v Maďarsku je to 9 procent, tedy hluboko pod 15procentní hranicí, na které se nyní G20 dohodla. Irsko na tom přímo založilo svůj ekonomický model a Dublin velmi lobboval ve Washingtonu, aby tlak na globální daň omezil.

Některé evropské státy skřípaly zuby tišeji, třeba Kypr, ale doufaly, že z věci nakonec sejde. Se změnou je prý smířeno Nizozemsko a Lucembursko, dosud známé coby unijní daňové ráje. S výsledkem není spokojeno Švýcarsko, jež ovšem stojí mimo EU.

Nejspokojenější budou asi velké bohaté státy, protože právě u nich multinárodní firmy realizovaly největší zisk, anebo se tam přímo zrodily a fakticky sídlily. Tamní vlády se těší na formální návrat vedení firem domů a na větší daňové výnosy.

Teoreticky by měly být nadšeny i chudší státy, ale v jejich případě není celková bilance zatím jasná. Některé asi na změně vydělají, i když méně než čekaly. Jiné mohou prodělat, proto byly některé africké a asijské vlády proti minimální globální dani. Zisk poteče i nadále pryč, i když tentokrát jinam.

Myšlenku naopak prosazovali Američané, zejména dřívější šéfka tamní centrální banky a nynější ministryně financí Janet Yellenová, kterou po svém nástupu podpořil i nový prezident Joe Biden.

V samotných Spojených státech ale už dříve na základě republikánské iniciativy měli zákony, které umožňovaly doměřit daň na zahraniční zisky velkých firem alespoň na úroveň 10,5 procenta. Republikáni nyní varují, že Evropané možná budou bojkotovat zavedení minimální daně, protože pro ně nebude tak výhodná.

Mezi Amerikou a Evropou ale zůstává ještě jeden nevyřešený spor. Týká se zdanění velkých technologických firem. Ty jsou většinou americké, ale v Evropě, kde realizují zisk, platí malé, nebo vůbec žádné daně. Washington bude své firmy samozřejmě hájit.

Prozatím se v Římě G20 podařilo alespoň odstranit některé neshody ohledně amerických cel na evropskou ocel a hliník z éry Donalda Trumpa, i když zatím jen metodou vlk se nažral a koza zůstala celá. Někteří ekonomové se obávají, že i dohoda o minimální globální dani zůstane nakonec na půl cesty, protože příliš mnoho hráčů na ní nebude mít dostatečně silný zájem.

Autor je komentátor Českého rozhlasu