Uplynulé dva týdny jsem prožil v Číně a Tibetu na fotografické expedici. Navštívili jsme Peking a Čcheng-tu, hlavní město provincie S’-čchuan, tedy Sečuánu, a pak samozřejmě Lhasu a Xigaze v Tibetu. Výsledný dojem: obrovská úcta, hodně lásky a taky zamotaná hlava.

Ta hlava se mi začala zamotávat ještě dřív, než jsem vlezl do letadla. Moc dobře jsem si vzpomínal na rozumbrady ze Západu, když jezdili do oblasti reálného socialismu a pak se vrátili domů a rozpřádali svoje rozumy. Vždyť i takový G. B. Shaw se nechal nafilmovat v koncentračním táboře Gulagu a horoval tam, jak je dobré napravovat kriminálníky prací! Čínská lidová republika je bez nejmenších pochyb autoritativní stát. Ale je to všechno hodně nejednoznačné. Na náměstí Nebeského klidu hledí strnulým pohledem Mao, jeden z největších vrahů dvacátého století. Policie je tu všudypřítomná. Ale zároveň tu vládne pohodová atmosféra, jakou jsme u nás před 17. listopadem neznali.

Příčí se mi napsat, že Peking anebo Čcheng-tu jsou „města západního střihu“. Nikde v Evropě nebo Severní Americe jsem neviděl žádné město, které by Peking anebo Čcheng-tu připomínalo. Dálnice, mrakodrapy, neony. Život tu tepe, není to žádná Potěmkinova vesnice: není před kým něco předstírat. I v Tibetu je vidět obrovský civilizační rozmach. Nové městské čtvrti ve Lhase, komunikace vybudované v nepředstavitelně obtížných horských podmínkách ve výškách kolem čtyř tisíc metrů. No a zároveň Lhasa obsazená vojskem způsobem, jaký si sotva kdo dovede představit. Myslel jsem na lidi zavřené z politických důvodů, ale také jsem myslel na naše politické papaláše, hlavně na ty neschopné a zkorumpované, kteří se ohánějí lidskými právy a vyvěšují tibetské vlajky. Ti jsou asi poslední, kteří by měli Číňanům a Tibeťanům vykládat, co mají a co nemají dělat. Ne, opravdu to není tak, že „podporuji diktaturu v Číně“. Jen to chci říci, že tamní diktatura v ničem nepřipomíná tu ubohou malou zatuchlost, která u nás vládla ještě před dvaceti lety. Na rozdíl od té naší přináší jejich diktatura výsledky, nad kterými zůstaneme stát s otevřenou hubou. A třebaže jsem z větší části upředen z pochybností, zejména pak z pochybností nad sebou samým, o jednom nepochybuji, ani co by se za nehet vešlo: že jsou současní vládci Číny absolutně sebevědomí a nenechají si foukat do polívky od trpaslíků, jimiž jistě oprávněně pohrdají.

Když se ale mám rozepsat o Číně, asi by to nemělo být o politice, protože ta není to, co tu leží na tapetě. Největší dojem na mě udělali Číňané. Mnohokrát jsem četl a slyšel o rozdílech mezi Japonci a Číňany. Japonci nevyzpytatelní, sebestřední, jako partneři nespolehliví často za hranicí křiváctví, zatímco Číňané milí, veselí, otevření a přátelští. Po čtrnácti dnech si troufnu generalizovat stejně málo jako po čtrnácti letech, navíc jsem v Japonsku nebyl a srovnávat nemohu. Nicméně Číňané na mě udělali dojem milých, veselých, přátelských lidí, kteří se dovedou bavit a družit. Památky Zakázaného města jsou úžasné, ale to, že se Číňané sejdou v parku, rozdají si zpěvníčky a baví se sborovým zpěvem a jinde si zase pustí magneťák a tancují na chodníku, tak tohle obdivuju za hranice závisti. Až bude toto u nás možné a obvyklé, bude v Čechách dobře. Už aby to bylo.

LN, 18.5.2009