Islámský stát coby exportní artikl

I kdybychom se obrnili cynismem, ach, co je nám do toho krvavého blázince někde v Sýrii nebo v kterých čertech ďáblech, nevyhneme se otázce, jak naložit se statisícovými armádami uprchlíků z těch – zdůrazněme – vlastním přičiněním rozvrácených končin. Přijmout je a rozsázet dle předem určených kvót po evropských zemích, jaká je představa důvěryplným optimismem prodchnutých politických a intelektuálních kruhů? Nebo povědět litujeme, už tak nám sem nalezlo dost příživníků z různých konců světa, jaký tak bývá postoj obecného lidu prodchnutého ledačím, jen ne důvěrou a optimismem? Příchozí ze zámoří jsou pro tuto zemi obohacením! hlásají teoretici z oboru politické ekonomie. Přijde na to jakým, brblá skeptická veřejnost; obohacení rámusem, nepořádkem a kriminalitou není věru nic, oč by bylo co stát. Mějme pochopení! spínají dlaně zbožné duše. Tak jako oni vůči nám? zkoumají ti, kteří mají jakési ponětí o islámu a jeho obyčejích. A tak dále. Zápasí dobrá vůle se zkušeností a nemohou se dohodnout. Co dělat?

Nuže, sám jsem jak cizinec v zemi svého pobytu, byť naturalizovaný, tak i uprchlík, byť i staršího data, a měl bych k naznačenému problému co podotknout. Předně, evropské vlády nedělají běžencům z pracizích kulturních oblastí nic dobrého, zvou-li je tam, kde nemohou ani při nejlepší vůli zdomácnět. Natož při vůli chabé nebo vůbec žádné. Ze zkušenosti vím, že jsou tři okruhy zabydlitelnosti: země, kde bych mohl od té minuty žít, aniž bych si musel dělat velké násilí. Ucházející znalost řeči je podmínkou, ne však jedinou ani nejhlavnější. Zadruhé země, do jejichž životního stylu bych se ještě nějak nalámal, ne však ochotně a také ne úplně; že někam rád jedu na dovolenou, neznamená ještě, že bych tam mohl trvale existovat. A zatřetí země, kde je mi cizí a neztotožnitelné všechno, kde bych byl třikrát do hodiny blízek vyskočení z kůže, země, jejíž obyvatelé by mi po krátkém čase šli na nervy a já jim. Ale právě to je případ lidí, kteří povzbuzováni nezodpovědnými politiky doufají nalézt bezpečí a blahobyt v prostředí, s jehož tradicemi a hodnotami nejen že se nemohou a ani nehodlají ztotožnit, nýbrž jimi z podstatné části – ještě se k tomu tématu vrátíme – pohrdají.

Ostatně – že odbočuji - jsou i jiné země než evropské, kam by mohly být rozmístěny uprchlické davy. Země k tomu účelu mnohem vhodnější, do nichž netřeba se dobývat přes moře a patero hranic, jen popojet pár set kilometrů k jihu. Země téže řeči, téhož náboženského vyznání, téhož nebo příbuzného životního způsobu, a také bohatší; Saúdská Arábie by snadno mohla pojmout jeden nebo dva statisíce sunnitských souvěrců a Írán ší´ítských, když už se spolu na žádný způsob nemohou snést. Najímají si ropné monarchie Arabského poloostrova každoročně tisíce dělníků z Bangladéše, z Pákistánu, ba až z Indonésie a z Filipin… proč by nemohly poskytnut tutéž příležitost svým bratřím a souvěrcům, prchajícím před hrůzami sektářské války? Místo je. Peníze jsou. Pracovní příležitosti jsou. Tak proč, k čertu? A proč, ještě jednou k čertu, neupozorní evropské, po krk zadlužené vlády ropné velmože na tuto eventualitu, když už je to samotné nenapadne? Že by o své zbědované souvěrce nestáli? Nebo je… kdoví, potřebují k něčemu jinému? Příklad se vtírá: ještě sedmašedesát let od exodu Palestinců z Izraele vegetují jejich potomci ve všelijak poslátaných barácích a stanech uprchlických lágrů (sám viděl v Libanonu), třebaže by zlomek peněz, co jich ropné monarchie vydávají za nesmyslné prestižní projekty, stačil k začlenění do organismu hostitelské země. Tady už se nemusíme ptát proč, jelikož to je všeobecně známo: Izrael je co by raketou krátkého doletu dostřelil, a libanonské lágry tvoří rezervoár nenávistného radikalismu, který by se třeba rozplynul, kdyby potomci někdejších běženců mohli vést normální, člověka důstojný život. K jakému účelu mohou sloužit davy, směřující mnohem komplikovanější cestou do kulturně tak odlišné Evropy… nu, nechtěl bych se dopouštět unáhlených soudů. Snad v tom ani žádný úmysl není, jen lhostejnost k utrpení jiných, byť i souvěrců. Je to zvláštní: každá súra svaté knihy islámu je uvedena větou Bi ismi-lláhi rahmáni ráhimi, Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Přitom je to křesťanský Západ, který dokáže být slitovný a milosrdný až k hranici vlastního úpadku, a má-li to jít takhle dál, i za ni.

Tón udávající politické a intelektuální elity jsou samé etické nabádání a samý optimismus, obecný lid však sleduje zahlcování svých zemí nezvanými hostmi se vzrůstajícím znepokojením. Ptá se - kolik takového milosrdenství si ještě můžeme dovolit? Jaký percentuální podíl nepřizpůsobivé cizoty je západní společnost schopná pojmout? Po překročení jaké meze přestává být západní společností? U třiceti procent? U čtyřiceti? Kdy jich bude dosaženo? A co pak dál? Politikové s jejich myšlením od voleb k volbám a intelektuální krasoduchové s hlavami v oblacích ideálu si takové otázky nekladou, neprivilegovaný občan však ano. Zatím se jeho obavy odbývají mávnutím ruky, ech, populismus. Xenofobie a islamofobie. Rasismus, ne-li neofašismus. Přijde ale čas, kdy se starost o přežití vlastní civilizace stane hlavním volebním tématem (předpokládejme, že demokratické obyčeje zůstanou zachovány), na němž budou padat politické hlavy a končit kariéry. Něco už se děje: právě ve dnech, kdy píši tyto řádky, zabouřily několika německými městy demonstrace proti rozmísťovacím plánům, a to už něco znamená, když se vždy tak poslušní a spořádaní Němci začnou proti něčemu bouřit. Snad si tedy političtí vůdcové sílícího odporu aspoň všimnou a začnou konečně něco v té věci dělat. Nebo nezačnou, zahlcování cizím živlem bude pokračovat, až… no, raději nebudu rozvíjet ten scénář dál. Musí to dojít tak daleko? Nebo je ještě možnost takovým koncům předejít? Zkusme udeřit ten hřebík na hlavičku. Nebude to obtížné, velká je dost.

Ještě jsme si totiž nepověděli to nejpodstatnější. Ne jacíkoliv přistěhovalci jsou příčinou obav; zkušenost ukazuje, že Indové, Číňané, pohané nejčernější Afriky se dřív či později, snadno či méně snadno v západní společnosti integrují, nebo z ní aspoň povýšeně, ne-li nepřátelsky nevyčnívají. Jsou to povýtce hosté muslimského vyznání, kteří ani v třetí a čtvrté generaci nejeví ochotu se přizpůsobit obyčejům hostitelské země, spíš vyžadují, aby se přizpůsobila ona jim; radikalizují se, stále netrpělivěji vyžadují ústupky a privilegia, což spolu s jejich úžasnou množivostí zadělává na velmi explozivní směs. Bohužel jsou to právě oni, kdo tvoří v uprchlických proudech většinu. Co s tím? Poslat je zpátky, odkud přišli, jak navrhují některé horké hlavy, se nejeví příliš reálně. Ale aspoň neustupovat. Nepodbízet se. Sdělit jim ve vší korektnosti, dokud je čas, že jsou hosty a jako hosté se musí chovat. Ctností hosta je skromnost a vděk; je-li někdo samý požadavek a kdečím se cítí uražen, dát mu najevo, že i my máme své požadavky a také my bychom se mohli cítit lecčím uraženi; a má-li se v konfrontaci životních způsobů stát něco normou, nechť je to způsob náš, kteří si dovolujeme na naší vlastní půdě rozhodovat o našem vlastním osudu. Nemohou nebo nechtějí-li se mu přizpůsobit, musí si dát líbit otázku, proč si vybrali za cíl zemi, jejímž obyčejem opovrhují a všechno by chtěli předělat k svému gustu. Leda by opravdu plánovali přeměnit během několika desítiletí Evropu v islámský stát, jak si liboval, tuším, otec libyjského lidu Muammar Kaddáfí. Ale i tomu by se dala přitáhnout brzdička, například redukcí dětských přídavků, sociálních dávek a daňových úlev na dva, maximálně tři potomky; kdo jich chceš mít deset, živ si je ze svého, máš-li z čeho. A tak dále, doplň si každý sám.

Nicméně se obávám, že se konfrontaci s islámem na naší vlastní půdě nevyhneme, ani kdyby byly splněny výše uvedené podmínky, na to už věci postoupily příliš daleko. Takže co teď… uvědomit si, s čím máme co dělat, a vyvodit z toho důsledek. Pochopit konečně, že islám není jen jedním z mnoha náboženství světa, jak nám je namlouváno, nýbrž navíc i systém právní, společenský, politicko-mocenský, s naším neslučitelný. Máme-li se s ním střetnout, pak raději dříve než později, dokud je převaha na naší straně. Necháme-li okamžik zvratu minout, nezbude našim potomkům než čekat, až se islámský systém zhroutí v důsledku své znehybnělosti a vnitřní rivality. Což může trvat sakramentsky dlouho a jest otázka, v jakém morálním stavu vypadne z toho mlýna západní společnost a bude-li vůbec jaké.

A ještě jednu poznámku bych si dovolil na závěr. Je-li naším protivníkem ve střetu civilizací islám, měli bychom co možná dopodrobna znát jeho učení a zásady. Neopakovat chybu našich dědečků, kteří měli jen mlhavou, často naivní představu o sovětském bolševismu či hitlerovském nacionálním socialismu a byli pak celí překvapení, co se na ně přihrnulo. Pročež: poznejme islám. Nezprostředkovaně, přímo ze zdroje, jímž je jeho svatá kniha korán. Připouštím, že je to lektura dost nezáživná a zmatečná, ale mějme trpělivost a prolouskejme se jím. Učiňme si konkrétní představu o islámském právu (šaríja); věnujme pozornost ústní tradici (hadíthy), druhému sloupu víry Prorokovy, naučme se rozlišovat, v čem se rozcházejí oba hlavní islámské směry, sunnitismus a ší´itismus, a proč. Když nic jiného, aspoň nebudeme zaskočeni skutečností.

Hannover, 7. prosince 2014