Jak se dalo čekat, řadu dnů před příjezdem amerického presidenta George Bushe se plnila naše média přehršlí postojů, názorů a stanovisek, vyjadřujících vůči hlavě největší světové velmoci poměrně jednobarevnou, totiž zápornou emoci. Jednotlivé ohlasy na jeho osobu se lišily takřka výhradně v míře kritičnosti – od diplomatické zdrženlivosti až po odpor na plná ústa. Bush totiž v myslích našich intelektuálů splývá s mýtickou postavou primitivního přisprostlého, věčně nemytého a nejspíš i negramotného kovboje ze středozápadu, jehož jediným argumentem je nabitá bambitka za pasem. V záplavě odměřených či zcela odmítavých reakcí na jeho příjezd se jen střídmě objevil argument, že je to konec konců president země, která vyhrála dvě „horké“ a jednu studenou válku a bez níž bychom – pokud vůbec – nejspíše dnes jako národ živořili někde v německém či ruském gulagu za polárním kruhem. A že tedy Bushovi jako reprezentantovi velmoci, bez níž by svět posledních sto let vypadal jinak – a nesporně hůře – náleží aspoň povinná úcta.

Tento mediální refrén je, řekl bych - víc než čím jiným - obrazem rozhárané duše českého intelektuála, jeho nejistot, komplexů méněcennosti, neukojených velkopanských ambicí. Je výrazem povýšenectví, jaké pociťují a projevují tito pravověrní „duševní pracovníci“ od věků vůči všem, které nepovažují za sobě rovné či vůbec hodné pozoru. Zpravidla se jedná o stejnou skupinu lidí, kteří – díky svému přesvědčení o své neomylnosti – věří, že právě oni mohou a mají hýbat světem, rozhodovat o druhých a za druhé. Což jsou vlastnosti typické pro socialisty, kteří nevěří na přirozenou dynamiku sociálních jevů, musí jim neustále vnukat svou vůli, často i proti vůli ostatních. Z toho pak rostou totality. A není proto divu, že George Bush, jehož veřejné projevy se hemží odkazy na totalitu, apely na boj proti totalitě, kterou chápe jako deficit svobody, je takovým intelektuálům trnem v oku.

Společné mívají tito mediální kritikové také ještě jedno: kritizují amerického presidenta jaksi „an sich“, jako osobu. Méně se zabývají tím, co ta osoba skutečně říká a dělá, jaké názory zastává a prosazuje. Proto nelze předpokládat, že by se někdo z takových kritiků do hloubi zabýval třeba jen tím, co vlastně George Bush řekl v Praze. Učiňme tedy tuto práci za ně.

Na konferenci o lidských právech jsme z Bushových úst mohli slyšet například úvahu o tom, že fakt, že vůbec může na podobné konferenci ve středu Evropy vystoupit – ve svobodné státě, uprostřed svobodné Evropy, osvobozené od totalitní klauzury minulosti, je důkazem „vítězství svobody v bitvě idejí. Komunisté vyznávali imperiální ideologii, která si dělala nárok na to, že zná směřování dějin. Ale nakonec ji přemohli obyčejní lidé, kteří chtěli žít svůj život, věřit svému bohu a říkat svým dětem pravdu beze strachu.“

Bush se ve svém projevu zabýval pojmem, možností a potřebou svobody jako hlavním tématem. Je to ostatně i refrén celého jeho presidentování, zejména po 11. září 2001. Na heslu o boji za svobodu proti teroru sjednotil Ameriku pro vítězství ve svém druhém volebním období. Nuže, co o tom říká sám Bush? „Nejúčinnější zbraní v boji proti extremismu nejsou kulky ani bomby - nýbrž univerzální přitažlivost svobody. Svoboda je výtvorem našeho stvořitele a předmětem tužby každé duše. Svoboda je nejlepší způsob, jak popustit uzdu kreativitě a ekonomickému potenciálu každého národa. Svoboda je jediné společenské uspořádání, které vede ke spravedlnosti. A lidská svoboda je jedinou cestou, jak se domoci lidských práv.“

Bush je samozřejmě mnohými obviňován, že vyváží americké hodnoty, exportuje západní politický systém a životní styl do zemí, které na něj nejsou připraveny a které ho spontánně odmítají. Tím prý způsobuje chaos a zbytečné válčení – například v Iráku, který bývá nejčastěji srovnáván s dosud živoucím vietnamským traumatem. Co na to Bush? „S tyranií se nedá skoncovat přes noc. A pochopitelně tento cíl má i své kritiky. Někteří říkají, že ukončit tyranii znamená ,vnucovat naše hodnoty´ lidem, kteří je nesdílejí, nebo lidem, kteří žijí v částech světa, kde se svoboda nemůže udržet. To vyvrací skutečnost, že pokaždé, když lidé dostali na výběr, vybrali si svobodu.“

A také dodává: „Další námitkou je, že ukončení tyranie rozpoutá chaos. Kritici poukazují na násilí v Afghánistánu, v Iráku nebo Libanonu jako na důkaz, že svoboda vystaví lidi většímu nebezpečí. Ale podívejte se, kdo způsobuje násilí. Jsou to teroristi, jsou to extremisti. Není náhoda, že jsou jejich terčem mladé demokracie na Blízkém východě. Vědí, že úspěch svobodných společností tady je smrtící hrozbou pro jejich cíle- a jejich samé přežití. Skutečnost, že se naši nepřátelé brání, není důvodem zpochybňovat demokracii. Je to důkazem, že rozeznávají sílu demokracie. Je to důkazem, že jsme ve válce. A je to důkazem, že svobodné země musejí udělat, co je třeba, aby zvítězily.“

Velmi často se – při hodnocení otázek současnosti – šermuje historickými příklady. Na jedné straně již zmíněným vietnamským syndromem, na druhé straně ovšem syndromem mnohem fatálnějším, jenž dostal dnes již hanlivě znějící označení appeasement, usmiřování. Západní mocnosti tak dlouho hýčkaly rozpínavost Adolfa Hitlera ve víře, že jej udrží v hranicích Německa nebo přesměrují jeho expanzi výlučně na východ, až se – logicky – agresor obrátil proti nim samotným, protože správně vytušil, že pravým důvodem appeasementu je slabost těchto zemí a nedostatek jejich sebedůvěry pro možný budoucí střet. Proto Hitler vítězil – až do chvíle, kdy se mu mocnosti vzepřely vší silou. Konečný zvrat v protihitlerovské válce přinesl až vstup USA a její vítězství na západní frontě. Nepochybně i tuto historickou paralelu měl na mysli president Bush, když na adresu novodobých appeaserů v Praze řekl:

„Někteří lidé tvrdí, že bezpečnějším cílem by byla stabilita, zvláště pak na Blízkém východě. Problém je, že usilovat o stabilitu na úkor svobody nevede k míru - to vede k 11. září 2001. Politika tolerování tyranie je morálním a strategickým selháním. Je to chyba, jakou svět v jednadvacátém století nesmí zopakovat.“

Docela by mne zajímalo, která z uvedených slov George Bushe by naši intelektuálové nepodepsali - a jak by to pak zdůvodnili. Kdyby si tento – vlastně dosti prostý, explicitní, a tím i pádný projev „předsedy zeměkoule“ přečetli, asi by jim došla munice pro mediální exhibici na téma Bush – společný nepřítel.

(Psáno pro Česká média)