Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996SVĚT: Co pudí špiony – 2
Nejvíc – 4,6 milionů – inkasoval Aldrich Ames, nejednomu českému čtenáři jméno bude povědomé. Ročník 1941, syn spořádané rodiny s neprůstřelnou pověstí patriotů, k CIA se dostal již jako junák v roce 1962. Značný příznivec alkoholu, přídělen k ambasádě v Mexico City, kde se intimně seznámil s Rosario Dupuy, pracovnicí kolumbijského velvyslanectví. To vedlo k rozvodu a nové svatbě, což ho stálo plno peněz a nově získaná manželka rovněz značně utrácela – například její měsíční účet za telefonáty rodině v Bogotě přišel na 6000 dolarů. CIA přeložila Amese k evropské agendě, sekci kontrašpionáže, zabývající se analýzou počínání sovětské rozvědky. Měl pak přístup k materiálům o identitě pracovníků KGB a GRU (rozvědka vojenská), kteří pracovali pro Američany. Ames našel řešení, v roce 1985 kontaktoval sovětskou ambasádu ve Washingtonu a nabídl své služby. A od té doby se v Moskvě začali vytrácet lidé v amerických službách, jeden za druhým. Tak například skončil armádní generál Dimitrij Poljakov, krycí jméno Tophat, výtečný zdroj informací po víc než dvacet let. Mnozí byli popraveni, u jiných se týž osud předpokládal.
V CIA převládlo oprávněné přesvědčení o mole penetration – že jim tam řádí hodně zkázonosný krtek. Začalo pátrání, jalová honba všemožnými směry, aniž by se někdo byl povtípil a začal na prstech počítat: Ames přece žil ostentativně nad poměry. Ve Virginii koupil luxusní vilu, luxusního jaguára, na jeho kreditních kartách se objevovaly měsíční splátky přesahující výši jeho platu. Ames tyto mohutné disproporce vysvětloval údajným dědictvím z Kolumbie a šikovností vlastních investic. Takové báchorky si ale nikdo neověřoval.
CIA (špionážní centrála s oprávněným působením mimo území USA) se obrátila na FBI (vyšetřování s domácí jurisdikcí). K zatčení Amese došlo v únoru 1994 , těsně před jeho plánovaným odletem do Moskvy. Mediální poprask, samozřejmě, Amesova interview v televizi, jeho přiznání bez náznaku omluvy: však to dělal jen pro peníze a ony v Moskvě jeho zásluhou lapené a popravené nelituje, proč by je měl litovat, však věděli co riskují. Jeho však kulka do týla nepostihla. Setrvává v supermax penitentiary v Allenwood, stát Pennsylvania, pobyt to definitivně doživotní. Jeho manželka si odseděla pět let, ze země pak odstraněna do rodné Bogoty.
Jenže i FBI postihlo nemenší fiasko, o něž se postaral její pracovník Robert Hanssen, ročník 1944. Narozen v Chicagu, v dánsko-polsko-německé rodině lutheránů, otec městský policajt. Syn po několika kariérách včetně nedokončeného studia zubního lékařství se dostal k FBI v roce 1976, oženil se s náruživou katoličkou, matkou jejich šesti dětí, přestoupil na její víru, obdivoval konzervativní organizaci Opus Dei. Věrný farník, dočítám se, že po víc než deset roků denně – ano, denně – v půl sedmé ráno chodil na mši. Rozhodně ne Amesův případ.
Za celé své kariéry u FBI v trvání 27 roků, pro SSSR pracoval 22 roků. Na rozdíl od Amese nikdy s protistranou neměl sebemenší osobní kontakt . V roce 1985 jim pod jménem Ramon Garcia poslal anonymní dopis, v němž nabídl své služby za 100.000 dolarů a jako důkaz své věrohodnosti jmenoval tři KGB agenty pracující pro FBI (dva z nich pak byli popraveni). V roce 1988 dodal kompletní seznam amerických agentů působících v SSSR. Moskva nikdy nezjistila totožnost svého tak výkonného dobrovolníka, který komunikoval pouze s použitím mrtvých schránek. Až v roce 2001 ho FBI konečně odhalila získáním a identifikací jakéhosi audiozáznamu.
FBI vbrzku podezírala , že do jejích řad pronikl krtek. A pátráním do značné míry pověřila právě tohoto krtka Hanssena, tehdy již přiděleného k oddělení se specializací na počínání Sovětů v USA. Posléze s oceněním jeho kvalit , že byl „diabolically brilliant“.
Co ale jeho motivy, proč to vše dělal, že by pouze pro peníze jako Ames? Však po svém činu šel ke zpovědi a prý jidášské dolary ze sovětské pokladny dal Matce Tereze.
Dostalo se mu dost nespecifické charakterizace „disaffected FBI agent“. Nespokojen svým počínáním získával pocit satisfakce ve své schopnosti vést celou FBI za nos. On, takový tajnůstkář, filmoval své sexuální počínání v manželské ložnici, jež pak chutě promítal svému příteli. Seznámil se se striptérkou (jménem Priscilla), dával jí plno šperků, peněz, též jednoho mercedesa a vábil ji k přestoupení na katolickou víru, což ona odmítla. Byla ale ochotna s ním spát, což ale on odmítl.
Jeho nynější adresou je Florence, nikoliv v lahodném italském Toskánsku, ale na depresivních prázdných pláních státu Colorada. V supermax federálním doživotním zaopatření, jen s jednou hodinou denně venku na vzduchu se protáhnout, i tam ale zcela samotinký.
Manželka se s ním rozvedla, s šesti dětmi se odstěhovala z města Vienna, blízko Washingtonu. Můj blízký přítel bydlí v téže ulici Talisman Road, což s oblibou komolím na Taliban Road. Minule, když jsem se tam rozhlížel, dům nadále zůstával opuštěn.
Téměř každý rok (od doby sametové revoluce, samozřejmě) se objevuji v Praze koncem května a setrvám do konce června, kdy končí divadelní sezona a začnou se hrnout hordy turistů. Po návratu do amerického domova abych se potýkal s kupou nashromážděné korespondence a tiskovin. V mém oblíbeném zdroji The Weekly Standard (22.6.2009) mě zaujala reportáž s poněkud poťouchlým názvem „At Least He Isn’t Traitor to His Class“ – že věru aspoň není zrádcem své třídy těch privilegovaných, vyrůstat v bezstarostném luxusu, s výhodami, jež jim náhoda vhodného zrození umožnila, na něž se pak nezřídka reaguje důkladným zatracováním. Může se to projevit činností kriminální, značně třeskutou, jako v případě Billa Ayerse a jeho choti Bernardine Dohr, dobrých to přátel Baracka Obamy. Jiným postačí mírnější forma nihilismu – třeba v podobě vlastizrady, vypomáhání nepříteli.
Tak si počínal W. Kendall Myers, věk 72, noblesní veterán ministerstva zahraničních věcí, se svou manželkiu Gwendolyn, věk 71. Právě začátkem června došlo k jejich zatčení, s obviněním ze špionáže ve prospěch Castrova režimu na Kubě po dobu celičkých třiceti roků. U toho fotografie elegantního anglofila se smyslem pro styl, též se zřetelným pohrdáním pro americký stav věcí. Druh patricijských anti-patriotů. Obdivně se vyjadřujících o proslulých britských zrádcích z Cambridge.
O tomhle Myersovi, penzistovi od roku 2007, se v jiném zdroji dočítám, že v období 1959-1962 působil v americké armádě v Německu, kde monitoroval vysílání československého rozhlasu a prý perfektně ovládal český jazyk. (Čemuž ovšem nevěřím. Kolik jste kdy takových geniů potkali?)
Neuspěl v pokusu o přijetí u CIA, pracoval u State Departmentu v Bureau of Intelligence and Research (INR), též s konexí na Foreign Service Institute (FSI), poskytujícího instruktáže, výuku o zemích, v nichž měli fungovat budoucí diplomaté.
Tam ale zvali i outsidery, několikrát jsem se tam také objevil.
Myersovi se podařilo získat doktorát na Johns Hopkins School of Advanced International Studies (SAIS), obhájil dizertaci s titulem „A Rationale for Appeasement“, příhodně velebící Neville Chamberlaina. Tu se mu nepodařilo vydat tiskem a rovněž neuspěl se snahou obdržet místo s definitivou (tenure) v akademickém světě.
V roce 1978 ale obdržel pozvání od kubánské delegace u OSN k návštěvě Castrova ostrova. Tento ostrov svobody oběma manželům učaroval, oba se do komunistické revoluce zamilovali a se špionážní výpomocí souhlasili. Po tři desetiletí pak tajnosti ze State Departmentu putovaly do Havany, až tedy do tohoto posledního června, kdy putování skončilo. Sam Schulman, spisovatel adresou ve Virginii a autor citovaného článku, hlavní motiv Myersovo počínání nepřisuzuje lakotě po penězích jako spíš pocitu frustrace z vlastní neadekvátnosti. Však posuďme: tohle je příslušník americké aristokracie, pravnuk Alexandra Grahama Bella, babička se provdala do Grosvenor-Hubbard dynastie, tvůrkyně Bell Telephone kolosu, zakladatelka National Geographic Society. Myersova matka se provdala za úspěšného kardiologa ve Washingtonu.
A syn neuspěl ani s publikací dizertace, ani se získáním definitivní vysokoškolské pozice. V roce 1975 za volantem způsobil karambol, v němž zahynula šestnáctiletá dívka.
V roce 1997 se rozvedl, znovu oženil, a rok poté odjel na Kubu, což mu poskytlo příležitost pomstít se rodné zemi, již mohl obviňovat jako příčinu vlastních nedostatků.
S koncem studené války vyzvědačství ovšem nevyhaslo. Realistický je spíš předpoklad, že se nadále bude víc košatit všemožnými to směry, mnohdy s bizárním dopadem. Tak nám může potvrdit Američan Jonathan Pollard, již dlouhou řadu let dlící za americkými mřížemi kvůli své špionské činnosti ve prospěch spojence Izraele.
Nikdy nebude nedostatek individuí všelijakého temperamentu, schopností a s ochotou odůvodňovat sebevětší nehoráznost. Nedávno mě jeden český vzdělanec z Německa sepsul kvůli článkům proti pirátům a oprávněnost jejich počinů obhajoval. Potkal jsem se s americkou feministkou obhajující středověké mravy Talibánu.
Větší váhu než idiotické ideologie však nadále budou mít peníze – i takové, co připlují ze Saúdské Arábie. Zájemci se přihrnou, když wahabbisté pootevřou své měšce.
Neoficiální stránky Oty Ulče
