S rostoucí ekonomikou roste sebevědomí čínských komunistů. Agresivita jejich diplomacie nezná mezí.

Nahlíženo z Česka by to mohla být nezajímavá událost, která se týkala vzdálené a odvrácené části světa. Jenže pro stát, který se pasuje do pozice zaslíbené země pro čínské investice, je pozoruhodná a poučná.

Ve dnech, kdy se Česko hádalo o odkaz 17. listopadu a kdy politici, ať už ve dne či v noci, kladli květiny v Praze na Národní, zasedalo v Port Moresby, hlavním městě státu Papua-Nová Guinea, Asijsko-pacifické hospodářské společenství (ASEAN). Poprvé za dvacet let nedospělo ke shodě ani na závěrečném (nezávazném) prohlášení. Proti byla jediná delegace – čínská. V dokumentu jí vadila především zmínka o „neférových obchodních praktikách“.

Ještě zajímavější než samotný výsledek-nevýsledek schůzky, je ale její průběh a pozadí, které v deníku Washington Post vylíčil americký novinář Josh Rogin. Zpravodaj popsal, jak se Číňané postavili do vůdčí role společenství, od pořadatelů se snažili do svých rukou převzít organizaci schůzky, rozhodovali o přístupu na tiskové konference a nadto podnikali kybernetické útoky.

Rogin informoval, že ulice v Port Moresby zaplavily těsně před schůzkou čínské vlajky vyvěšené čínským personálem. Během summitu čínští delegáti zabránili novinářům (mimo těch čínských) vstoupit do budovy, kde měl čínský prezident schůzku s vybranými státy ASEANu. Žurnalistům nebyla nic platná akreditace, kterou dostali od tamní vlády.

Rogin také popsal výpadek internetu v tiskovém centru. „Čirou náhodou“ nastal ve chvíli, kdy začal mluvit americký viceprezident Mike Pence a skončil, když k mikrofonu přistoupil čínský prezident Si Ťin-pching.

Těsně před koncem dvoudenní schůzky se vstupu na papuánské ministerstvo zahraničí domáhali čínští delegáti se zjevným záměrem ovlivnit přípravu závěrečného dokumentu. (Píše to i agentura Bloomberg). Policie jim v tom ale zabránila.

Papua jako Česko

Roginův popis schůzky v Port Moresby může v lecčems připomínat předloňskou návštěvu čínského prezidenta v Praze. Také ta byla ukázkou, jak Čína prosazuje svůj nový globální řád. (Interesantní věci se o něm můžete dočíst také na webu Sinopsis.)

Lemovala ji vlajkosláva na příjezdové trase soudruha Si a hordy jásajících čínských studentů svážených do Prahy z okolních států, které útočily na aktivisty s tibetskými vlajkami.

To vše provázelo start „velkolepých“ investic firmy CEFC, které však brzy vzaly za své. CEFC převzala státní (stranická) korporace CITIC Group v čele s prověřeným soudruhem Žung I-ženem, bývalým viceprezidentem Číny.

Mezitím si Číňané prověřili oddanost českých soudruhů. Po setkání katolíka a bývalého ministra kultury Daniela Hermana s dalajlámou čínská velvyslankyně zadupala a představitelé českého státu padli na kolena. Prezident, premiér i předsedové obou komor parlamentu prokázali vyšší míru poddajnosti než zmínění Papuánci. Podepsali ponížený dopis, ve kterém čínské komunisty ujistili, že stojí na jejich straně a že Herman je odpadlík.

Čína pak v arogantním prohlášení vzala dopis na vědomí a vzkázala, že nemůže „zůstat u slov“, že „očekává činy“.

Česko-čínské vztahy vystihl bývalý velvyslanec v USA a Rusku Petr Kolář v rozhovoru pro web Blesk: „Oni [Číňané] využívají toho, jak jsme se jim nastavili. Buď ze sebe děláme rohožku a nastavujeme jisté části těla, nebo se snažíme důstojně a sebevědomě prosazovat své zájmy.“

Koho mají v hrsti?

Čínská politika se dá se formulovat i takto: Číňané nakupují nejen podniky a nemovitosti, kupují si také vliv a politiky. A v Česku byl jejich nejvydařenějším nákupem Miloš Zeman.

Sinolog Filip Jirouš přitom upozorňuje, že i malé země jako Česko mohou být pro Čínu důležité – mohou jí pomoci prosadit její vliv – třeba v Evropské unii. Jirouš v rozhovoru pro web The Student Timesřekl: „Když se v Evropské unii projednával protest proti čínským aktivitám v Jihočínském moři, podařilo se výsledný produkt zmírnit, protože Řecko a Maďarsko vyhrožovaly, že protest budou vetovat.“ Řecko a Maďarsko označuje sinolog za příklady zemí, které má Čína „v kapse“.

A nakolik má Čína v kapse Česko? Leccos může naznačovat tlak Hradu na výměnu velvyslance v Pekingu. Web Neovlivní píše, že tamní ambasador Bedřich Kopecký může předčasně skončit. Důvodem je jeho podpis pod dopisem diplomatů ze zemí Evropské unie, Austrálie, Kanady, Japonska a Švýcarska, který neodpovídá zkušenostem českého prezidenta se „stabilizací společnosti“ podle čínského vzoru. Zato vyzývá čínské vedení, aby dodržovalo lidská práva.

Velvyslanec tím upadl v nemilost prezidenta, což nepřímo potvrdil jeho mluvčí. „Omezím se na konstatování, že dopis nebyl konzultován,“ reagoval na Kopeckého aktivitu Jiří Ovčáček.

Tibetské vlajky povoleny

Čínský vliv v Česku nicméně nelze srovnávat s tím, jak si Číňané dokázali podmanit některé malé a chudé země Afriky a Asie.

Čínský postup vůči nim má jednotné schéma: Číňané investují – zpravidla do stavby silnic, letišť, přístavů, nebo do těžby surovin. Příjemce investice musí poklonkovat čínským pohlavárům a ctít jejich politiku, aby slíbené investice dorazily. Číňané přitom cílové zemi jako spoluinvestorovi poskytnou úvěry a tím na ni získají silné páky.

V ASEANu je jedním z nejviditelnějších příkladů takového státu Kambodža, kterou čínští soudruzi odřízli od Západu. Tamní režim zavírá prozápadní deníky a zatýká členy opozice, kteří pochod do čínské náruče kritizují.

Číňané teď mimo jiné staví velký přístav v kambodžském Sihanoukville, kde budou kotvit i lodě čínského námořnictva, a hotely na pobřeží. Je tedy nasnadě, proč právě Kambodža často v ASEANu blokuje kritické zmínky o Číně, zejména usnesení odsuzující agresivní postup Číňanů v Jihočínském moři.

V Česku je čínský vliv okrajový jev. Nejviditelněji se zatím projevil při zmíněné návštěvě vrchního mandarína, prezidenta Si – zásahy policistů proti těm, kteří nesli nebo vyvěšovali tibetské vlajky. V jednom případě prohlásil soud zásah za nepřiměřený, v jiném se policie omluvila.

Takže nakonec dobrá zpráva: Vyvěšovat tibetské vlajky v Česku žádný zákon nezakazuje. (Zatím.)