4.12.2020 | Svátek má Barbora


SVĚT: Černá díra na peníze naivků

16.8.2010

aneb To si skutečně myslí, že tomu někdo bude věřit?

Udělal jsem chybu. Poslal jsem některým organizacím vybírajícím peníze na „dobročinné účely“ nějaké peníze. Párkrát. Od té doby mi chodí neuvěřitelné množství dopisů se žádostí, abych "přispěl“. Jsou i takoví, kteří dovnitř vkládají obrázky – někdy svatých, jindy „nebohých sirotečků“. Dokonce i drobné dárky. Že jako to není úplně „zadarmo“. Asi se to vyplácí. Podle množství dopisů.

Obyvatelé ČR jsou, přes svoje vyhlášené a intelektuály omílané „bezvěrectví“, veskrze prosáklí potřebou zúčastnit se (křesťanských) dobrých skutků.. Snad je to pozůstatek hlubokého vnitřního souznění s Vírou, čímž byli Češi ve středověku v celé Evropě proslulí. Celé české země, a to včetně obyčejných sedláků, řešily od roku 1415 do roku 1648 jako nejdůležitější otázku víry a výkladu Bible. (Automatický opravovač textu mi tvrdošíjně opravoval rok 1648 na rok 1948. Když tak o tom přemýšlím, možná má pravdu.)

Ta po předcích zděděná soustředěnost na to, co je vlastně ta „víra pravá“ – dnes nazývaná „pravá morálka“, jim vnitřně, a tedy „neodvolatelně“ nařizuje mimo jiné dávat potřebným almužny. Středověká askeze, jejíž součástí je i dávání almužen, vychází totiž ze Starého i Nového zákona. Jak že to říká Wikipedie?:

Askeze (z řeckého askésis cvičení, praxe, disciplina; z askó cvičit) původně znamenala jakoukoli formu praxe, jíž se upevňuje disciplina. Pojem asketa pak značí toho, kdo se prakticky zříká světských zájmů, aby mohl dosáhnout pokroku v duchovním životě.

Proto askeze, jejíž součástí je i dávání darů – almužen - byla a je chápána jako dobrovolné odpírání si čehosi, zejména rozkoší a požitků – přeneseně tedy peněz, za které je lze pořídit. Tak aby asketa - dnes morálně vyspělý jedinec - mohl pokračovat v nastoupené cestě pokání či ctnosti dle určitého, ve společnosti hluboko „ponořeného“ morálního kodexu. Na tuto hluboko zasunutou strunu v nás, oblažující při konání duchovně často více dárce než samotné obdarované, hrají všechny ty „humanitární organizace“.

A jak je známo, u nás se vybere vzhledem k počtu obyvatel a ekonomické úrovni příjmů obyvatelstva pravděpodobně nejvíce peněz na celém světě na tzv. „bohulibé účely“. Slyšíte to? O „bohulibých činech“ mluvili i komunisté, jak je to v nás hluboko zasunuté. Takže lidé sbírali na postižené tsunami v Asii i záplavami v Česku, stejně jako na Bangladéš. Posílali peníze a sami jezdili pomáhat obětem na Haiti. Dokonce jsme za totáče i proti pokynům „strany“ vybírali na zemětřesením postiženou Gruzii. Morální imperativ, česky řečeno „duchovní příkaz“, nás nutí pomáhat prostě všude. Považujeme to za svoji občanskou a společenskou povinnost. I když čtete v „kulturních“ přílohách novin něco jiného.

A mimochodem, majitelé mnoha firem a to včetně těch malých, vydávají na tyto účely, hlavně pokud se to stane u nás v ČR, pokaždé desítky a stovky milionů korun. Přestože jim to vláda finančně nikterak výrazně nezohledňuje. A přestože kdejaký pisálek – a soudruzi z ČSSD a KSČM – má plnou hubu keců o nelidských, kapitalistických, českých vykořisťovatelích. Jo a soudruh bývalý redaktor komunistického Palcátu, dnes generální ředitel ČT Janeček, ten snad redaktorům ČT o takových darech a pomoci postiženým od soukromých firem, tedy od „hnusných podnikatelů", přímo zakázal mluvit. V době velkých záplav vždy – a také při té poslední - pracují firemní soukromé stroje pro postižené, zdarma dodávají i malí soukromníci lidem například balenou vodu, nářadí, oblečení atd. Porovnejte s chováním „katolických„ Poláků. Slyšeli jste, že by počínaje záplavami v roce 2002 promluvil byť jeden, jediný novinář o tom, že soukromé firmy začaly ihned po katastrofě obětavě lidem pomáhat? A že jsou na místě většinou dřív, a tedy pomohou účinněji než občas poněkud mátožně a pomalu se rozjíždějící orgány státní správy? No, neslyšeli. Já taky ne.

No a jestli jim to nenařídil Janeček, tak je to ještě horší. Protože oni se zcenzurovali sami. Což jen potvrzuje domněnku, že to jsou v duchu neustále zaťatí normalizační soudruzi. Jiné vysvětlení není.

Ačkoliv nás, tedy obyvatele ČR, novináři a intelektuálové přepírají v mediích soustavně jako nemorální verbež, nehodnou byť „i jen státi v trusu koně“ (jak se psávalo s Rodokapsech) vyspělých národů. Což jsou často ty národy, jejichž občané dávají osobně daleko míň. Abyste rozuměli.

Byznys je chytřejší a všímavější. Vedení těchto organizací si všimlo že Češi na charitu dávají. A zahájili mediální kampaň. Z televize na nás vykoukne ubohý afghánský chlapeček, jak pumpuje vodu z pumpy, co mu tam - tedy možná - instalovala z vašich darů nějaká ta neziskovka. Pak nás vyzývají, abychom zase dali na Pákistán. Pak na Afriku, pak na …. a vůbec. A ukazují hladové děti s nafouklými bříšky, kterým lezou po obličeji mouchy - to je extra odpudivé, a tedy účinné - a jak bez naší pomoci umírají. Jako že skutečně umírají.

Nejvíc mne v poslední době namíchla parta herců-multimilionářů, kteří mne z obrazovky přesvědčují, že já, právě já, a my, právě my, musíme pomoci nebohým dětem … Když multimilionáři přesvědčují nás chudé (tedy jistě relativně), abychom ctili morálku a dobrovolně si odepřeli nějaké to světské potěšení ve jménu chudáků v Africe, tak to je podpásovka jako prase. Kdyby paní Whoopi Goldberg (původním jménem Caryn Elaine Johnson) a její přátelé, co do nás hučí z obrazovky, odevzdala jen polovinu ze svých příjmů „nebohým dětem“, nemusela by blbnout na obrazovce. Nebo ne? Kdepak! To by přišla paní Goldberg či její přátelé o honorář, co potom v přímém TV přenosu pak spektakulárně věnují na „dobročinné účely“. A nebyly by jejich ksichty každý den v „prime time“ půl roku na obrazovkách. Za takovou osobní reklamu by se jinak nedoplatili, kdyby si to objednali, že.

No, asi půlku svých příjmů nedají. Dobře tuší, že skoro vůbec nejde o peníze pro chudé dětičky a tak vůbec. Ono jde o peníze pro mašinérii, která už, co já vím, víc než padesát let „páchá dobro“, aniž by to dobro bylo někde vidět. Vzpomínám na Etiopii, kterou zničili za pomoci SSSR a světové intelektuální levice revoluční marxisté a vyprovokovali hladomor. A my jsme platili „dobrovolně-povinně“ příspěvky na hladovějící Etiopany. Ti Etiopané, kteří přežili, se pak během několika let tak rozmnožili, že vypukl další hladomor a to byl malér ještě větší a pak se to opakovalo několikrát. Až se Etiopie nedala humanitárně „uživit“ a hlady umřely statisíce. Na tomto příkladu je krásně vidět, že nesmyslně páchaná dobročinnost vede k ještě větším tragediím.

Co jsem rozum pobral, slyším, že se staví za peníze „bílých“ po světě školy a nemocnice, aby byly dětičky vzdělanější a zdravější. „Furt und furt“ nikde nic. Možná proto, že „aktivisté“ ty místní nic nenaučí, hlavně co se týče práce. Školy a nemocnice za pár let spadnou. A pak si je místní rozeberou na materiál a palivo. „Bílí“ vykopou studny, aniž by byl v okruhu sto kilometrů někdo, kdo by je uměl opravit. Takže místní pumpují a pumpují, o nic víc se nestarají a jen co pumpy přestanou fungovat, tak je většinou zničí. Často hned, jen co „aktivisté“ zmizí za rohem…. Více než šedesát let sypání peněz do černé díry (tím je myšlena i Asie, Jižní Amerika atd., takže nejde o barvu kůže) a kde nic, tu nic. Něco ano. Bezvadné fleky, dobře placené pro obrovskou skupinu lidí, co se na tom živí. A dobře. Jediný relativní pokrok je v tom, že zpočátku v tom jeli jen „bílí“, zatímco dneska i „barevní“. Ale ti, jak ukázaly skandály třeba v OSN, kradou daleko aktivněji, že.

O kolik vlastně jde? Jen na ukázku: Jednou z nejznámějších profesionálních „dobro páchajících“ organizací je UNICEF. Je financován prostřednictvím dobrovolných příspěvků vlád, i jednotlivců. Rozpočet schválený pro dvouleté období 2002-2003 činil 3,16 miliardy dolarů, pro další období 2002-2003 byl stejný. Typické je, že jsem na netu nenašel čerstvější rozpočet než tento.

Kam se poděly všechny ty peníze za víc než půl století, čert ví. Dárci to nevědí určitě. Přehled v ČR působících největších organizací a pohled na to, co se s penězi vybranými dále děje, naleznete třeba zde.

Po více než padesáti letech obrovské, v tisících miliard dolarů počítané „pomoci“ je výsledek šílený. Afriku zachraňuje od následků „politicky korektní morálky“ a mediálních megaakcí, na kterých se přiživují popáčci-zpěváčci a „bílí“ politici, jako prakticky a reálně jediná země - komunistická Čína. To jsme dopadli! Ta místo žvanění staví silnice a továrny a zavlažuje polopouště a jalovou zem a mění je na pole. Což sice dělá hlavně pro svůj prospěch, ale prospěch z toho mají i místní. Divné? Ale kdepak. Konfuciánství nezná pojem „askeze“ a nepodporuje rozdávání hmotných statků „jen tak“. Ale za zásluhu. To je něco, na co dekadentní západní civilizace, jak se zdá, zapomněla.

Je sice pravda, že se některé věci mění k lepšímu – například už se nebojím, že všichni učitelé a vychovatelé jsou pedofilové - ale jak si bohatou společností zhýčkaní aktivisté nacházejí jiné „oblasti zájmu“ kouká na mne každý den z TV Goldberg. Dneska frčí, jak se zdá, byznys s city.

„Dej nám, dej nám“ ječí profesionální dobrodějové jak Syrény na Odyssea. A pokud si nezacpete uši, dostanou vás. Jistě, peníze na pumpy do Afghánistánu jsou potřeba. Také školy pro malé Indiány v Andách a černoušky v Africe. Jenže peníze nejsou ….. kvílí pisatelé v dopisech a úpěnlivě na nás hledí z obrazovek. Jenže..

V Afghánistánu chodí každý místní se samopalem a každý druhý s bazukou. Ty se nerodí ze vzduchu. A nejsou zadarmo. Jak se zdá, navíc mají místní nevyčerpatelný zdroj přisunu munice a dalšího vojenského materiálu. To jim někdo platí! Už nejméně od roku 1979 - jednatřicet let. Nějak mne za tu dobu přestává dojímat humanitární pracovník, jak se vleče horským údolím kolem trosek desítek tanků a náklaďáků a děl a obrněných vozidel a vykládá, že „nejsou peníze“. Za ten jeden tank anebo obrněný transportér by se daly pořídit pumpy do celého okresu. A za fungující helikoptéry na jedné základně Spojenců by se daly pořídit školy pro celou zemi. Takže někde je chyba. Nebo z nás někdo dělá blbce.

První chyba je v místních lidech. Jsou jiní, jinak myslí. Mudžahedíni a vůbec afghánští vůdci nedají ani cent - dříve ani kopejku – na vybudování studní a škol. Pokud je zařídí někdo jiný, v lepším případě nechají pumpu fungovat jen tak dlouho, dokud se nepoškodí. V horším případě ji i s místními pomocníky „nepřítele“ zlikvidují. Doslova. Na školy zaútočí a dívky podřežou. To dělali, když byli v zemi kdysi Angličané, pak Rusové, a dělají to dodnes. Stavění pump a škol nefunguje. Vezměte to na vědomí. Náš dar vydaný ve prospěch „pachatelů dobra“ je sice pro nás osobně morálně potěšitelný a uspokojující, ale těm lidem to vůbec nepomůže.

Naděje, že litím miliard do těchhle zemí něco změníme, se ukázala jako mylná. Stejně jako představa komunistů, že když u nich – v Asii, v Africe, na Kubě - zavedou plánované hospodářství, zruší „kapitalisty“ a zajistí dost policajtů, aby každého hlídali, že se tyhle státy skokem stanou moderními socialistickými státy. Nestaly. K moc se dostali lidožrouti, šílenci a masoví vrazi.

My (tedy dneska Západ) se již nejméně šedesát let pokoušíme o něco podobného, jako byl maoistický „Velký skok“. A výsledek je podobný. Děsný. Zatímco v Číně údajně stál tento pokus okolo 30 milionů mrtvých, obávám se, že levičácké západní hokus-pokusy měly daleko víc obětí. Jen válka v Kongu stála 5 milionů životů, Rwanda milion, Mosambik 2 miliony, Etiopie 3 miliony, Somálsko možná až 1 milion. Jemen, Angola, Alžír, Pobřeží slonoviny, Indonésie, Nikaragua, atd. atd. …., statisíce, miliony mrtvých. Nikdo neví, kolik životů stálo toto „bílé bláznovství“. Může nás jedině uklidňovat, že možná bylo nevyhnutelné. My jsme také museli projít úpadkem Říma a středověkými válkami.

Co závěrem? Je nějaké řešení? Má smysl dávat peníze na „charitu“? Není to jen vyhazování peněz? Pokud víte, komu dáváte a proč, není. Charita je starý židovský a křesťanský zvyk. V naší společnosti velice užitečný. V jiných společnostech pak problematický. Přesto má smysl. "Charita“ (z latinského výrazu caritas = slitování, smilování) obvykle označuje dobrovolné dobročinné akce na pomoc trpícím lidem, dětem, starým lidem, sociálně slabým, nemocným a podobně. To musíme dělat. Pro jiné i pro sebe. Je to naše kulturní a morální dědictví. Jen to nesmíme dělat jako blbci.

Musíme si uvědomit, že tohle nedělají jen a jen altruisté z čisté dobroty srdce. Měli bychom se na hony vyhýbat šíleným mediálním akcím, jaké pořádají lidé typu Bono, kteří to mají zjevně jako mediální značku, a tedy jako kšeft. Totéž si myslím o různých televizních světových koncertech ve prospěch „něčeho“ mediálně zajímavého.

Já osobně mám nejlepší pocit, když si koupím časopis Nový Prostor, který má dle mě sice naprosto pitomou ideovou úroveň, ale vím, že ty peníze ten dotyčný skutečně dostal. A že mu většina zůstane. Když mne mé podvědomí trápí moc, že si žijeme u nás v Česku nějak moc dobře - tedy většina z nás - dávám prodejcům dvacku „za snahu“. Možná se to nemá, ale mně je to fuk. Dávám to ze svého. A žena, jak se objeví v televizi příspěvek na něco charitativního na „kliknutí“ SMS na mobilu, skoro nikdy neodolá. Možná sice něco pošle blbě, ale není toho zase moc. A většinou jde o Paraple a podobné celkem průhledné věci. U nás dohledatelné.

Ale co bude s tou mezinárodní charitou? S tou pomocí jinam? Přiznejme si, jako tzv. „vyspělý svět“, že to, co jsme předváděli s „mezinárodní pomocí“ doposud, byl často jen neregulovaný penězovod od nás k někomu do kapsy. Pán Bůh ví, ke komu.

Mluvil li jsem o Číně a jejích pokusech o „zajištění blahobytu“ a nalezeném řešení pro tzv. rozvojový svět“. Je přímo nasnadě, že i tato oblast „bílého páchání dobra“ čeká na svého Teng Siao Pinga.

To byl skutečně politik a reformátor, jakého my od II. světové války nemáme. Dnešní politika Číny vůči rozvojovým státům se sice strašně našim politickým korektníkům nelíbí, ale musí ji konec konců respektovat. Ukazuje se, že je daleko lepší postavit někde v Africe anebo asijské džungli silnici, továrnu, přehradu, zaměstnat lidi a naučit je pracovat. A nevést u toho „mravoučné řeči“. A neptat se, jestli si místní vládci přečetli poslední New York Times, aby věděli, co se u nás – „nositelů toho jediného správného korektního myšlení“ - dneska zrovna nosí. Takhle to kdysi dělali úspěšně Angličané v mnoha svých koloniích. Většina z nich z toho dosud morálně žije. Dnešní (EU) i včerejší (SSSR) levice přinesla rozvojovým státům jen bídu a války.

A až když ta továrna stojí a dělníci a technici v ní pracují a dostávají mzdu, tak při tom můžeme stavět ty školy a budovat studny a přesvědčovat lidi, že je to rozhodně lepší, než to bylo. A nemusíme vybírat mezi sebou miliardy a platit za ně kanceláře, letenky a hotely a ochranku „aktivistům“, aby za ně postavili jednu umrněnou pumpu. Ovšem, pak ti aktivisté přijdou o kšefty. A v tom bude asi ten největší problém.

P.S. Pokud jste dávali na „povodně“, a to já taky, druhým a nutným krokem je požadovat po vládě, aby prověřila, jak to vypadá se šílenými socialistickými melioracemi (všimněte si, jak zasloužilí docenti a „normalizační brontosauři“ o tom mlčí), a vyhnala svinským krokem všechny ekologisty od rozhodování o věcech kolem řek. Stanovila a kontrolovala, jak mají povodí udržovat řeky a jejich břehy atd. No, to je ovšem těžší než někam poslat esemeskou 30 Kč a pak jít spát s pocitem dobře vykonané práce.



90 let s Fisher-Price: Ikonické hračky, které provázely dětstvím už několik generací
90 let s Fisher-Price: Ikonické hračky, které provázely dětstvím už několik generací

Fisher-Price zná snad každý. Málokdo ale ví, že letos slaví 90 let od svého založení. Značka dala světu více než 5 tisíc hraček, které vrací rodiče...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.