Když Donald Trump prohrál volby, představitelé veliké většiny vlád EU – s výjimkami, jakou je ta polská – si hodně hlasitě oddechli. V hromadné gratulační odezvě Bidenovi se ani netajili nadšením a „nepřehlédnutelně nevyřčeným“ přáním normalizovat transatlantické vztahy.

Není divu, vždyť končící americký prezident hovořil, jak mu nevymáchaná ústa narostla, a neustále proti něčemu otevřeně brojil. Až na starém kontinentu nabyl pověsti přítele, který je za všechny prachy. A za všechny nepřátele.

Kdo však z nadšení našich, evropských politických funkcionářů vyvodil, že se vše v příštím roce začne vracet do starých, propagandou transatlantismu vynášených kolejí, je docela vedle. Tlak na samofinancování evropské obrany bude pokračovat i za dalších zaoceánských administrativ. Stejně jako postupné stahování Američanů z Evropy. Trump v podstatě jen udělal špinavou práci, k níž neměl odvahu jeho předchůdce, daleko diplomatičtější formy vyjadřování vyznávající Obama. Laťku vzájemných vztahů při tom však Trump posadil tak nízko, že bude EU napříště nucena přijímat jakékoliv vstřícné gesto Washingtonu s otevřenou náručí. O to snazší bude potom samozřejmě realizace Bidenova volebního slibu napravit vztahy s Evropou...

Podstata nastíněného geopolitického procesu, opouštění starých spojenců na starém kontinentu (ostatně prognózované již před drahnými roky) se tudíž nijak nezmění. Ovšem podávané bude po soustech a v rukavičkách, pod hedvábným závojem líbivé bratrské rétoriky společně sdílených hodnot. Zcela oproštěné od dosavadní Trumpovy „byznysové noblesy“ – v současnosti ještě propojené s žinantností dětinského vzdoru poraženého starce.

Joe Biden, ještě starší představitel vítězství gerontokratického prezidentského souboje supervelmoci, tak bude nejspíš symbolem hry na občanské či mezinárodní smiřování. Hlavní tváří snahy o překlenování vzniklých rozporů. Nicméně opravdu jen odsud posud! Jednak je nanejvýš pravděpodobné, že se za jeho (dost možná rovněž jediného) funkčního období notně zvýší jinak ceremoniální úloha amerického viceprezidenta. Respektive viceprezidentky, již mnoho obyvatel USA považuje za názorově nepřijatelnou. Druhak se s Bidenem až ostentativně vracejí lidé a tendence ze starší, Trumpem nenáviděné etapy. Údobí Nobelovou cenou míru ověnčeného válečníka Obamy. Právě za něj začaly Spojené státy otevřeně prohlašovat Čínskou lidovou republiku rostoucí mezinárodní potíží. Stále nebezpečnějším konkurentem na globální šachovnici, chcete-li.

„Devět z deseti činů musí udělat každý politik,“ napsal, myslím, i k této situaci Lion Feuchtwanger a měl svatou pravdu. V mohutnějícím odporu vůči ČLR se poslední americké administrativy až vzácně shodují a shodovat budou i s příštími, jelikož sám Peking pořád přitvrzuje. Stávající vedení otevřeně odhazuje jakožto nepotřebnou dřívější masku mírového rozvoje a spolupráce. Pózu, kterou si Peking tak dlouho pěstoval. V jeho vnitřní politice se pak systematicky obnovuje vážnost po Mao Ce-tungově smrti potlačeného kultu osobnosti a roste i úroveň dohledu nad obyvateli. S cizinou se to má podobně: desetiletí oslavovanou soft power nahrazují řádově agresivnější metody.

Víc a víc tudíž slýcháme, že je čas vrátit se ke staré slávě Říše středu. Dohnat a předehnat USA! Což je de facto sinocentrická výzva celému Západu. Má pestrou škálu podob. Usilovné čínské rozšiřování vojenskoprůmyslového komplexu, pragmaticky se prohlubující vojenskopolitické partnerství s Ruskou federací, rozmach všemožných vztahů v jižní a východní Asii nebo stále hlubší pronikání do černé Afriky či Latinské Ameriky. A obzvlášť v poslední době také na Blízký východ – prostřednictvím ostrakizovaného šíitského Teheránu, který se cítí krachem vídeňské smlouvy o íránském jaderném programu podveden.

Tohle všechno i mnohé další nesporně zformuje příští vývoj vztahů mezi Novým a Starým světem. V globalizovaném světě navzájem si paradoxně stále vzdálenějších. Zejména Evropě tím ale nastává solidní problém.

Obdobný text publikoval slovenský deník Pravda