Začátkem 20. století si Velká Británie, vládkyně moří, imperium, nad nímž slunce nezapadalo, začala dělat oprávněné starosti z rostoucí síly Ameriky, své dřívější neposlušné kolonie.

Nyní si takové starosti dělá Amerika vůči Číně, bohatnoucí, stále silnější, leč též stále autoritářské, nepropadávající údajné přitažlivosti demokratického způsobu života. Důležitý dokument z října 2005 se vyjádřil zřetelně: „Demokratická vláda je vláda komunistické strany jménem lidu zdokonalovat demokratickou diktaturu. Socialistická politická demokracie Číny má svěží čínské vlastnosti.“ Natolik svěží, že ukládá disidenty do koncentráků.

Její rekordní růst pokračuje rok co rok, export bují, obchodní bilance stále ve velkém plusu. Čína se stala největším věřitelem Ameriky, držitelem jejích vládních dlužních úpisů v kolosální mnohamiliardové výši. Číňané jsou národ spořivý a téměř třetinu svých příjmů ušetří. Američané maximálně ušetří pouhá dvě procenta, jejich průměrná zadluženost dosahuje mnohatisícových částek. Však tento způsob života na dluh vedl k bublině, která v roce 2008 praskla s mohutným celosvětovým dopadem.

Jenže v porovnání výkonu dle HDP per capita, Čína dosahuje pouze 14 procent toho amerického. Je stále značně pozadu, měřeno všemožnými metry jako jsou například vynalézavost, inovace a schopnost je bez zbytečných průtahů využít. Strana a vláda se snaží prosazovat konkubinát se zahraničními kapitalistixkými investory, s nabídkou vstupu do partnerství s chorými státními podniky.

Vyčerpaná ideologie, konec revoluci, jediným smyslem je udržet se u moci. Do strany nelákat rozohněné radikály, ale praktické technokraty. Komunistická strana v porovnání s rokem 1949, když se chopila moci, nyní disponuje ohromnou základnou 75 milionů členů.

Thomas L. Friedman, velmi vlivný publicista, po své nejposlednější cestě do asijského světa citoval významněho činitele v nynějším Hongkongu, jeho shrnutí čínské ekonomické historie ve třech větách: v době průmyslové revoluce spala, během revoluce informativní technologické se probudila a nyní se podílí na revoluci zelené - s doslovným velkým skokem vpřed. Jeho závěr: „Diktatura s rozumnými (reasonably enlightened) lidmi, což je případ Číny těchto dní, má proti demokratickým systémům velkou výhodu.“

Autor bestseleru China Inc. tvrdí, že hrozbou americkému životnímu standardu nejsou komunističtí militaristé, ale komunističtí kapitalisté, konkurenti v ekonomice. Na tisíc kilometrů dlouhé železniční trati Wuhan - Guangzhou (nám líp známý jako Kanton) do provozu uvedený ultrarychlý vlak (bullet train) se řítí rychlostí až 400 km v hodině. Jízda na nové trase Peking - Šanghaj trvá pět hodin. Americké vlaky na zvládnutí téže vzdálenosti (New York - Chicago) potřebují 18 hodin. Dosavadní rozsah sítě městské podzemní dráhy (1000 km) vzroste víc než čtyřnásobně (4500 km). Čína se pustila do výstavby padesáti nukleáních reaktorů, tolik nových Temelínů, zatímco ostatní svět dohromady má v plánu jich vybudovat patnáct.

Roy Stapleton, bývalý americký velvyslanec v Číně, končil ve své diplomatické funkci s přesvědčením, že doslova explozivní hospodářský růst Číny bude nejvýznamnější, dominujicí událostí tohoto století.

- - -

Největší výrobci a vývozci, jenže vzdor i fenomenálním hospodářským úspěchům, v počínání a slovech reprezentantů čínského režimu lze postřehnout nejednu starost. Historie je dostatečně poučila, že mezi četnými možnými katastrofami - od sucha, povodní, zemětřesení až po mraky všežravých sarančat - nejzhoubnějším je LUAN neboli chaos, takzvané „masové incidenty“ v podobě stávek, demostrací, náhlé lokální výbuchy protestů, a takových jich bývají desítky každý měsíc.

V Tibetu, jakož i v sousedním, rozhodně víc muslimském než marx-leninském Sin-ťiangu (urgujská autonomní republika Východní Turkmenistán) dochází k nepokojům přerůstajícím v násilné střety s vládní mocí. Čína na svém území oficiálně uznává existenci 56 etnických menšin, o nichž se ví pramálo nebo vůbec nic. V devatenácti z dvaceti pěti vesnic nikdo není schopen se čínsky domluvit.

Daleko největší a oprávněné starosti vládcům působí disproporce - nerovný rozvoj státu. Dvě ekonomiky, dva radikálně odlišné způsoby života. Životní podmínky v metropolích v kontrastu s osudem ve vzdálených, dost ubožáckých výspách. Zhruba polovina všeho obyvatelstva stále žije v předindustriálních podmínkách. Obyvatelstvo v největších městských oblastech má desetkrát větší per capita příjem. Už aspoň 100 milionů obyvatel bez úředního povolení opustilo své domovy, vydalo se na cestu směrem k pobřeží hledat lepší budoucnost. Mnozí pozorovatelé pokládají tuto spontánní migraci z venkova do měst za zcela největší v historii.

Jiným bolehlavem, postihujícícm všechno obyvatelstvo bez ohledu na dosaženou životní úroveň, je neblahý ekologický dopad ekonomických priorit nade vše. Obdivuhodným hospodářským úspěchem se Čína doslova dusí - znečistěný vzduch, zasviněná, případně otrávená voda způsobují předčasnou smrt statisíců lidí. Podle odhadu Světové zdravotnické organizace (WHO - World Health Organisation) jen jedna třetina čínských měst má k dispozici dýchatelný vzduch, který se jakžtakž vejde do mezinárodní normy. (Tou je 40 mikrogramů. V Pekingu jich ale je 141 a v rekordně postiženém Wuhanu ještě značně víc.)

Západ se s ekologickými problémy začal potýkat až po svém zbohatnutí, kdežto od Číny se předpokládá, aby se s nimi vypořádala už v nynějším přechodném stavu. Neexistuje užitečný precedent k použití.

Politiku jedno dítěte do rodiny prosazoval stát s bezohlednou důkladností. Důsledná tradiční preference pro potomstvo mužského pohlaví se již projevuje s rostoucí intenzitou. Na kařdých 100 děvčátek se narodí 118 chlapečků, čili disproporce téměř jedné pětiny, což již trvá po dobu aspoň tří generací. Významný demograf Nick Eberstadt odhaduje, že zejména v rurálních oblastech již v brzké budoucnosti třetina mladých mužů nebude mít možnost najít partnerku do manželství. Však již v nynější době došlo k rozmachu výnosné činnosti - únosům žen a jejich prodeji rostoucímu počtu zájemců.

Lze předpokládat, že novoty takového druhu bude společnost pokládat za závažnější fenomén než jsou hádanice o vlastnictví ostrůvků velikosti jedné postele.

KONEC