Reakce na článek Dana Drápala Švédsko: Byla to skvělá země

V článku se objevují statistické údaje, z nichž vyplývá, že se ve Švédsku mezi lety 1975 a 2014 znásobil počet znásilnění šestnáctkrát. V absolutních číslech to znamená z 421 na 6620. Tyto údaje jsou opravdu zarážející a varovné. Umisťují Švédsko, jak je v článku uvedeno, suverénně na vrchol, co se počtu znásilnění na 100 tisíc obyvatel týče, a to před země jako je Jamajka, Bolívie, Kostarika. A tady mi, lidově řečeno, něco neštymuje. Zvláště pokud pomyslím na to, jak výrazně ve Švédsku pokročilo hnutí za práva žen.

Ve Švédsku žiji skoro dvanáct let, téměř celou dobu v oblasti s velkým počtem přistěhovalců „z nám kulturně vzdálených zemí“. O tom, že bych se bála potmě vyjít z domu, nemůže být ani řeč. Že bych se bála pustit ven děti samotné, nemohu také říct. Svou desetiletou dceru ovšem samotnou ve večerních hodinách ven nepouštím, ale stejně tak bych ji nepouštěla ven v podobnou dobu v Brně, na sídlištích v Praze nebo na malém venkovském městě na Moravě.

Nechci zpochybňovat skutečnost, že přistěhovalectví z jiných zemí s sebou nese problémy s integrací, což může znamenat i vyšší počet trestných činů. Jen se nemohu smířit s příliš přímočarým vysvětlením, že za šestnáctinásobný nárůst znásilnění ve Švédsku nesou zodpovědnost hlavně přistěhovalci „z nám kulturně vzdálených zemí“.

Letmé brouzdání po internetu a trocha googlování mě přivedla k následujícím zjištěním.

1). Ve Švédsku došlo ke dvěma zásadním úpravám trestního zákona týkajícím se znásilnění. První vešla v platnost v dubnu 2005 a uvádí se, že podle této novely některé případy, jež byly dříve klasifikovány jako sexuální zneužití, začaly být hodnoceny jako znásilnění. Tato skutečnost výrazně ovlivnila statistiku, neboť případů sexuálního zneužití a nucení k sexu v následujících letech ubylo, zatímco počet znásilnění se zvýšil. Druhá změna vešla v platnost v červenci 2013 a v praxi znamenala, že za znásilnění se začaly pokládat i případy, kdy oběť reaguje pasivně (to zahrnuje oběť, která spí, je v bezvědomí, opilá nebo pod vlivem drog, psychicky narušená nebo nemocná apod.)

2). Článek Sweden’s rape rate under the spotlight ze září 2012 mi mé pochybnosti potvrzuje a podává další vysvětlení. Socioložka Klara Selinová v něm sděluje, že kvůli rozdílnému definování znásilnění v zákonech jednotlivých zemí nelze údaje srovnávat. Dále že Švédsko eviduje každou událost zvlášť, což znamená, že pokud byla jedna žena znásilňována svým manželem nebo snoubencem celý rok, pak může ve statistice přibýt více než 300 případů (na rozdíl od jiných zemí, kde se jedna oběť počítá jako jeden případ). V neposlední řadě je statistika ovlivněna tím, co je v článku nazýváno „shift in attitudes“, tedy změnou postoje společnosti k násilí páchanému na ženách za posledních dvacet let. Jinými slovy společnost je mnohem citlivější k jakémukoliv bezpráví vůči ženám a ženy samotné jsou mnohem odhodlanější o svých zkušenostech otevřeně mluvit a obracet se na policii. (Tady bych chtěla zmínit postoj švédského zákona k prostituci: zatímco nabízení sexuálních služeb je legální, jejich využívání je trestné; prostitut/ka je vnímán/a jako oběť. Ovšem neposuzuje se to jako znásilnění, jedná se o trestný čin köp av sexuell tjänst, tedy koupě sexuálních služeb). Faktický nárůst počtu znásilnění ani paní Selinová nepopírá. A uvádí další faktory: změny ve společnosti, internet, zvýšenou konzumaci alkoholu.

Nechci vyvracet nebo potvrzovat pravdivost článku Dana Drápala. Chci jen doplnit jeho pohled zvenčí svým pohledem zevnitř, chci vnést do problému více světla a snad i vyvolat diskuzi, která bude založena na objektivnějším posouzení skutečnosti, a nikoliv na předsudcích.