Pokud přijmeme tezi, že konflikt vzniká v důsledku neuspokojených potřeb (ať už je neuspokojení skutečné, nebo vnímané), musíme se pokusit identifikovat otázky, kolem nichž vznikají zásadní rozpory. U Dárfúru je to velmi složité a netroufám si tvrdit, že můj pohled na příčiny konfliktu je správný. Nicméně zmíním alespoň několik faktorů, jež se zdají být zásadní.

Dárfúr je velmi chudá oblast západního Súdánu, obyvatelstvo tvoří zejména farmáři afrického původu a arabští kočovní pastevci. Mezi těmito dvěma skupinami panovalo vždy napětí, neboť soupeřily o nepříliš bohaté přírodní zdroje (v tomto případě zejména půdu a vodu). Podle Afričanů centrální chartúmská vláda zanedbávala Dárfúr, utlačovala nearabské obyvatelstvo a upírala mu přístup k politické moci. Na počátku roku 2003 se z afrických kmenů rekrutovaly dvě skupiny rebelů – Hnutí za spravedlnost a rovnost (JEM) a Súdánské osvobozenecké hnutí (SLM). Rebelové spustili sérii útoků proti vládním cílům, což vyvolalo protireakce. Dnes už nikdo nepochybuje o tom, že súdánská vláda podporuje ozbrojené milice Džandžavíd reprezentující arabské kmeny. Bylo by ovšem mylné zúžit dárfúrský problém na etnický konflikt, většina obyvatel arabského původu se totiž od Džandžavíd distancovala. Jejich způsob boje je mimořádně krutý, zaměřují se na civilisty, ničí infrastrukturu a jen málokdy přijdou do styku s rebely. To je klasická ukázka nekonvenčního způsobu boje, jímž milice vyrovnávají svůj početní handicap. Ozbrojené konflikty se táhnou již víve než tři roky a řešení se stále nedaří najít.

Na současném stavu krize můžeme snadno ukázat, s jakými problémy se při řešení konfliktů často potýkáme. Jednotliví aktéři nejsou dostatečně průhlední, jednají nekoordinovaně a nepředvídatelně. Mezinárodní společenství se zatím nedokázalo uspokojivě zapojit. Chybí efektivní peacekeeping i vlivní mediátoři, tlak na súdánskou vládu se míjí účinkem. Přestože humanitární katastrofa v Dárfúru dosahuje obrovských rozměrů, svět se zabývá tím, zda je možné použít slovo genocida nebo jde „jen“ o etnickou čistku. Odhady obětí se značně liší, setkáváme se s čísly od 200 do 400 tisíc, přičemž asi 2 miliony lidí byly nuceny opustit své domovy. Většina z nich zůstala na území Súdánu, početná skupina se ale přesunula např. do Čadu. Došlo tak k regionalizaci konfliktu a vztahy mezi oběma zeměmi jsou značně napjaté. Genocida je ovšem úzce definována a její přiznání vyžaduje jasnou reakci OSN. Právě OSN odmítá srovnání Dárfúru a Rwandy, údajně zde neexistuje jasný záměr odstranit celou skupinu lidí. Např. USA se jednoznačně kloní k tomu, že situace v Dárfúru již překračuje mez etnické čistky. Tato debata je však čistě akademická a pro trpící Súdánce nepříliš podstatná. Jediné, co je v této chvíli potřeba, je jasná a efektivní akce ze strany mezinárodního společenství. Súdán má tu nevýhodu, že leží mimo oblast strategických národních zájnů světových velmocí. Stačí si porovnat pozornost médií věnovanou Dárfúru a Iráku ve stejné době – rozdíly jsou neuvěřitelné. Chuť OSN angažovat se v konfliktu není příliš velká, což je na jednu stranu pochopitelné, protože zde narážíme na obecný problém s prostředky, které má tato organizace k dispozici. K tomu se přidává fakt, že peacekeeping v některých případech nestačí a bylo by potřeba jej nahradit intenzivnějším peace-makingem či peace-enforcementem. Charta OSN však stále stojí na předpokladu, že státní suverenita je nedotknutelná. Teprve v poslední době se začíná prosazovat koncept, který staví do popředí bezpečnost lidí kdekoliv na světě (tzv. human security). Právě Dárfúr je klasickým příkladem, kdy vláda není schopna zajistit základní potřeby svých obyvatel a patrně ještě přispívá ke zhoršení jejich situace. Zde má zbytek světa morální povinnost jednat – tento pohled získává stále větší sympatie, z právního hlediska však naráží. Kdy je humanitární intervence oprávněná? Kdo o ní může rozhodnout? Kdo ji provede? Komu bude odpovědný? Samozřejmě, tyto problémy na řešení teprve čekají a je jisté, že se ještě dlouho nedočkají. Máme však právo nečinně přihlížet utrpení milionů lidí? Zcela jistě ne, protože suverénní státy jsou tvořeny jejich obyvateli. Naopak to být nemůže.

Jisté naděje pro Dárfúr přinesla mírová smlouva podepsaná 5. 5. 2006, ale jak víme, největší vlna násilí často přichází právě po podpisu dohod a formálním ukončení bojů. Zdá se, že Dárfúr je dalším příkladem. Mír může být životaschopný pouze v případě, že se v průběhu jednání splní celá řada podmínek. Například je nutné, aby všechny strany měly na mírovém řešení zájem, aby byly ochotny dohodnuté kroky implementovat, je nutné eliminovat vliv „spoilerů“ (těch, kdo s dohodou nesouhlasí a záměrně ji porušují) apod.

Dohoda byla podepsána pod tlakem okolí, příliš se ale nehledělo na to, jestli odráží představy zúčastněných stran a jestli existuje vůle dodržovat klid zbraní a dále pokračovat v post-konfliktním budování míru. Je naprosto zjevné, že tato vůle neexistovala. Za rebely podepsala příměří jen část SLM, druhá frakce ani JME se nepřipojily. To bylo jasným signálem, že násilnosti neskončí. Milice Džandžavíd se zavázaly odzbrojit a jejich síly měly být začleněny do regulérní armády. Zatím však neexistuje ani náznak snahy dodržet toto ustanovení.

Roli peacekeepingu hraje kontingent Africké unie (AU) o síle 7 000 mužů, což je naprosto nedostatečné jak z hlediska velikosti, tak z hlediska prostředků a schopností. Kvůli eskalující krizi od července tohoto roku začala OSN intenzivně jednat a schválila rezoluci 1706, jež umožňuje nasadit do oblasti 20 000 mužů, kteří by nahradili misi AU. Ta měla skončit 30. září, ale mandát je prodloužen do konce roku. Tato skutečnost sama o sobě je velmi pozitivní, vidíme, že ze strany OSN je zde jakási vůle najít řešení. Tentokrát se však jako spoiler projevila súdánská vláda, která misi OSN striktně odmítá a považuje ji za invazi. Z právního hlediska jde o neřešitelnou situaci, protože jednou z hlavních zásad peacekeepingu je souhlas zúčastněných stran. Zde se vracíme k problému diskutovanému výše, a sice jestli jsou prostředky OSN dostatečné (samozřejmě nejsou) a jestli je oprávněná humanitární intervence i přes odpor státu. Doufejme, že argumenty pro obě stanoviska nebudeme hledat tak dlouho, aby další desetitisíce či statisíce lidí musely zaplatit životem.

Autorka je studentka 5. ročníku politologie a evropských studií na Univerzitě Palackého v Olomouci