Moderní historické mýty šířené pro-palestinskými propagandisty nám tvrdí, že Židé a Arabové žili v Zemi izraelské v míru a harmonii až do příchodu sionistů. Nebylo tomu tak. Židovské komunity v Safedu, Tiberiadě, Hebronu a Jeruzalémě byly v době osmanské nadvlády vystaveny běžným předsudkům a pronásledování a někdy i pogromům. Např. v Hebronu propukly protižidovské pogromy v letech 1517 a 1834, v Jeruzalémě roku 1847 a v Safedu se udály tři pogromy, v letech 1517, 1660 a 1834, násilnosti daleko předcházející vzniku sionistického hnutí z roku 1897, kdy se sešel první sionistický kongres v Basileji, kde vystoupil zakladatel moderního sionismu Theodor Herzl a také zde byla založena Světová sionistická organizace.

Kolik lidí vlastně ví, že v roce 1834 došlo k nejhoršímu pogromu na Židy ze strany Arabů v Safedu (hebrejsky Tzfat) v Zemi Izrael? Kolik lidí tuší, že byl mnohem horší než slavný masakr Židů v Hebronu v roce 1929? Trval 33 strašlivých dní a během něj Arabové zavraždili 500 Židů, další stovky zranili, zničili mnoho židovských domů, synagog a podniků.

Tento pogrom je v židovských dějinách známý jako „Velké plenění Safedu“ a trval od 15. června 1834 do 17. července téhož roku. Na všechny tyto pogromy se zapomněly, protože se uskutečnily ve Svaté zemi v době před zrozením moderního sionismu.

Motivace byla vedle chamtivosti jednoznačně antisemitská. Palestinští Arabové z východní Galileje využili regionální krize, války mezi Egyptem a Tureckem k tomu, aby napadli své židovské sousedy a připravili je o vše, co měli: oblečení, majetek, domy a podobně. Přitom byli Židé na ulicích napadáni a biti, mnohdy až k smrti, synagogy ničeny a židovské svaté knihy znesvěcovány. Celá komunita čítající 4 000 duší byla nucena se 33 dní skrývat v jeskyních, ruinách, nehostinných vrcholcích hor a sklepeních.

Pravdou je, že Židé toho času v Safedu, kteří velmi bohatí, žili až do povstání, k němuž došlo v roce 1834, pokojně v ústraní, ovšem v tomto čase se mezi muslimy začaly šířit zvěsti o proroctví, že patnáctého června následujícího roku povstanou praví muslimští věřící ve spravedlivém hněvu proti Židům a připraví je o jejich zlato, stříbro a šperky. Toho rána se shromáždily velké muslimské davy v ulicích Safedu, aby se seznámily s výsledkem tohoto proroctví. Náhle masa muslimů zaútočila rozzuřeně na příslušníky tamější židovské komunity. Někteří Židé utekli a někteří jiní zůstali, ale ti, kteří uprchli, i ti, kteří zůstali, stejně a bez odporu zanechali svůj majetek v rukou lupičů. Rozvášnění muslimové prohledávali židovské ženy za účelem vyhledávání různých cenností. Mnozí Židé byli tak zděšeni, že se podvolili svému osudu a prakticky se nebránili. Když bylo povstání potlačeno osmanskou mocí, tak někteří muslimové, kteří neměli dostatek prostředků na to, aby se vykoupili, byli potrestáni, ale většina z nich se vyhnula zodpovědnosti, Židům však nebylo vyplaceno žádné peněžní odškodnění za nastalé útrapy.

V tomto vražedném chaosu se našli i dobří Arabové, kteří zachránili Židy, jako například obyvatelé vesnice Ein Zeitim a několik jednotlivců, muslimů a křesťanů ze samotného města, ale byli tam i podrazáci, kteří za velkou sumu peněz slíbili pomoc, jen aby před úkrytem vydali Židy rozvášněnému davu. Po 33 dní neměl život safedských Židů prakticky žádnou cenu a každý z nich, kdo se ukázal na veřejnosti, byl vystaven riziku, že bude ubit k smrti, někdy i lidmi, které znal jako sousedy nebo obchodní partnery.

Příběh pogromu ze Safedu se opakoval mnohokráte před tím předtím i potom, ve větším či větším měřítku. Tudíž výkřiky o „izraelském apartheidu“ a „sionistickém rasismu“, které dnes tak často slýcháme, jsou na tomto pozadí spíše ironické.

Tento zločin by neměl být zapomínán, je třeba si ho připomínat, jednak proto, že se stal, jednak proto, že má přímý vztah k současné situaci mezi Izraelem a tzv. Palestinci, zejména na pozadí trvalého, nikdy nekončícího palestinského terorismu. Nyní, o 189 let po pogromu v Safedu, je míra

nenávisti a fanatismu v palestinské společnosti stále na vysoké úrovni, a přesto si palestinští Arabové hrají na ubohé oběti tohoto konfliktu a veškerou vinu svalují na Izraelce.

Zabíjení neozbrojených Židů existovalo a praktikovalo se v mnoha částech muslimského světa včetně oblasti, která je dnes známá jako Izrael/Palestina a to v éře, kdy termíny „sionismus“ a „Stát Izrael“ byly neslýchané a neznámé.

Faktem sice je, že v muslimském světě existovaly doby a místa, kde se s Židy zacházelo dobře, ale 18. a 19. století takovou dobou nebylo. A jedním z míst, kde bylo takové dobré zacházení obzvláště vzácné, byla tehdejší osmanská Palestina. Dalším takovým místem, které se nedávno dostalo do zpráv, byl Jemen.

Tento pogrom byl pravidelným klasickým pogromem, strašlivou, ale známou zkušeností Židů v islámském světě i v křesťanské Evropě. Jako všechny pogromy byl i tento akt nesmyslné brutality, kdy oběti byly zcela bezmocné. Nebyl za ním žádný politický program ani motiv. Neexistovala žádná „sionistická entita“, jejíž existence by sloužila jako záminka k vraždění civilistů. Byl rozpoután z čiré chamtivosti a antisemitismu.

Stejně jako ve všech případech masového rasového násilí i zde byli podněcovatelé a vláda, která nebyla ochotna proti nim nic dělat. V tomto případě byl podněcovatelem samozvaný „prorok“ Muhammed Damoor, který podle anglického cestovatele Alexandra Williama Kinglakea „prorokoval“ drancování, za které agitoval.

Podobně jako všechny ostatní pogromy ukazuje bezmocnost židovského stavu před vznikem Státu Izrael. Bez něj se Židé nemohli bránit a nemohli se dožadovat zacházení jako rovný s rovným, život Žida tedy neměl žádnou skutečnou hodnotu. Co se neví, je že první sionističtí pionýři nebyli přistěhovalci, ale původní obyvatelé země. Lidé jako Joel Moše Salomon z Jeruzaléma a Elazar Rokach ze Safedu a jejich následovníci, kteří viděli odpověď na těžkou situaci svého národa mimo svá opevněná města a v roce 1878 založili Petah Tikvah a Roš - Pinah, čímž zahájili tzv. praktický sionismus.

Tato zapomenutá tragédie je historickým faktem, který dokládá tři body, jež jsou pro pochopení konfliktu kardinální: Že palestinské tvrzení, že před příchodem prvních sionistických osadníků panovaly mezi Židy a Araby dobré vztahy, je nepodložené a nepravdivé; že představa, že jedinou příčinou brutálního palestinského násilí vůči neozbrojeným židovským civilistům je špatné zacházení Izraele s tzv. Palestinci, je přinejlepším značně omezená a druhou, opomenutou částí vysvětlení je to, že dlouho existující síly nenávisti a fanatismu v palestinské společnosti také hrají významnou roli. Za třetí a nejdůležitější je, že stejně jako všechny pogromy bolestně ukazuje, proč je židovský Stát Izrael pro tolik Židů tak důležitý. Jeho existence je pro Židy mnohdy otázkou velmi zásadní. Je pro ně aktem spravedlnosti tak podstatným, že se ho vzdá jen hrstka Židů, pár samozvaných chladných antisionistických Židů, kteří souží jako vděčné alibi antisemitům všech barev.

Zdroje

http://www.zissil.com/topics/1834-Safed-Arab-Pogrom

https://en.wikipedia.org/wiki/1834_looting_of_Safed

https://zionism-israel.com/log/archives/00000349.html

https://www.rootsmetals.com/blogs/news/a-history-of-pogroms-in-palestine