Krátce před rozpadem SSSR na počátku devadesátých let nastala demontáží sovětského bloku zcela nová situace. Nezávislost na Moskvě získaly všechny bývalé země socialistického bloku. Oslabená Moskva pouze přihlížela rozkladu svého impéria. Za tuto nečinnost ji ostatně naši komunisté tvrdě kritizovali. Proces rozpadu sovětského bloku byl v krátké době dokončen i rozpadem Sovětského svazu a nástupem nedávno zesnulého Borise Jelcina k moci.

Jelcinova éra, v níž pokračovala destabilizace Ruska na jihu v oblasti Čečenska a proběhla v ní přeměna socialistické ekonomiky na kapitalistickou za vzniku mocné skupiny „oligarchů“ ovládajících najednou miliardové majetky, uvěznila Rusko nakrátko v jakoby bezmocné roli. V druhé polovině devadesátých let došlo k obrovskému rozšíření Severoatlantické aliance až k hranicím Ruska bez zřetelnějšího náznaku odporu ruského státu.

Nástup Putina do funkce ruského prezidenta již probíhal v době jisté konsolidace ruské ekonomiky. Putin se rázně mocensky vypořádal s některými za Jelcina mocnými oligarchy, z nichž někteří Rusko opustili a jiní byli v Rusku zatčeni, odsouzeni a jsou dnes ve vězení. Putin se dále vojensky vypořádal s čečenskými separatisty a začal systematicky posilovat postavení Moskvy na mezinárodní scéně. V posledních letech Rusko těží na úkor USA z naprosto katastrofální bezpečnostní situace v Iráku.

V Evropě se Putin rozhodl vrátit do ruské politiky jasné velmocenské prvky. V současnosti má příležitost uplatnit tyto velmocenské ambice v reakci na záměr USA vybudovat ve střední Evropě, Česku a Polsku, radarovou a protiraketovou základnu. Ruští generálové i prezident Putin svůj nesouhlas s umístěním těchto vojenských objektů USA využívají k zastrašování zejména evropského veřejného mínění blíže nespecifikovanými odvetnými akcemi. Poslední slova prezidenta Putina, která přednesl před ruským parlamentem na toto téma, hovoří o tom, že Rusko v reakci na umístění radaru a protiraketové základny v Česku a Polsku nebude dodržovat dohodu o omezení konvečních zbraní v Evropě. Na to slyší zejména evropská levice, která nemá ráda současnou americkou administrativu prezidenta Bushe. Síla evropské levice je dostatečná k tomu, aby nejen komplikovala plány USA. Putin se může spolehnout, že se otázka radaru a protiraketové základny USA ve střední Evropě stane bodem, v němž může dojít k nejednotě v samotné Severoatlantické alianci a může to oslabit vazbu Evropy na USA.

Rusko za vlády Putina vybředlo z nejhoršího marasmu a rozkladu a opět se razantně dožaduje svých velmocenských práv. Je jisté, že tato práva Moskvy budou evropskou levicí nepřímo podporována například tím, že se přikloní k tomu, aby Rusko mělo v otázce umístění amerického protiraketového systému právo veta. Evropa se tak jakoby vrací do studené války osmdesátých let minulého století, kdy se podobným způsobem západoevropská levice stavěla proti rozmístění střel s plochou dráhou letu v tehdejším západním Německu. Putinův studenoválečnický slovník má za cíl postrašit evropské levičáky i pacifisty a využít oslabení americké administrativy. Ta se nachází pod tlakem demokratické většiny v Senátu i Sněmovně reprezentantů a působí tak prezidentovi Bushovi potíže v prosazování jeho zahraniční politiky, zejména v terorismem zmítaném Iráku. Putinův tvrdý postup vůči USA je navíc doprovázen vytlačováním ruské neparlamentní opozice mimo zákon. Jen tak lze komentovat nedávný tvrdý zásah ruské policie proti protivládním demonstracím v Moskvě a Petrohradě. Putin tím dává najevo, že parlamentní opozici má „zvládnutou“ a nedovolí nikomu, aby mu jeho dílo „kazil“. Rusko tak prožívá svůj návrat k „pořádku a zákonnosti“ se zakrytým okleštěním demokracie.