RUSKO: Putinovo vítězství a církve
S výjimkou vlády bolševiků/komunistů se ruská vládnoucí moc vždy opírala o pravoslavnou církev. Její kořeny ovšem nejsou v západní tradici, nýbrž v tradici byzantské, v níž byla církev vždy zcela podřízena státu. Jak se nyní ukazuje, ani sedmdesát let nesmírného utrpení nestačilo, aby se pravoslavná církev zbavila přesvědčení, že stát by měl být jejím ochráncem a chlebodárcem. A bývalý kágébák Putin se vrací ke staré dobré carské tradici a hodlá pěstovat pevné a oboustranně prospěšné vztahy s pravoslavnou církví.
Ani sedmdesát let společného utrpení nestačilo k tomu, aby se pravoslavná církev smířila se skutečností, že jsou i jiné církve. Přitom v Rusku existovaly různé evangelikální skupiny přinejmenším od osmnáctého století, možná ještě dříve. Za cara Alexandra I. bylo přímo v Petrohradě charismatické probuzení, jež zasáhlo i šlechtu; ve třicátých letech 19. století bylo podobné probuzení mezi kozáky na Donu. I během nesmírného útlaku za Stalina a po něm evangelikálních křesťanů spíše přibývalo.
Po pádu komunismu se Rusko otevřelo i různým vlivům, přicházejícím z Ameriky, Švédska či Kanady. Mnohdy docházelo k ostrým střetům mezi starými letničními, kteří prošli krutým pronásledováním, jež však měli sklon k u nás nepředstavitelnému zákonictví, a novými skupinami, silně podporovanými ze Západu. Až zvyšující se tlak ze strany pravoslavné církve, směřující proti všem nepravoslavným, přiměl tyto staré a nové skupiny k navázání lepších vztahů.
Dá se očekávat, že Putinova mesaliance s pravoslavnou církví bude pokračovat. Ku prospěchu Putina a ke škodě pravoslavné církve. Evangelikály a katolíky čekají spíše těžké časy.
Ale krev mučedníků málokdy tekla nadarmo.
