Na Rusko dopadly v poslední době dvě těžké rány: jednou byl pád airbusu nad Sinajskou pouští, druhou pak dopingová aféra. Pokud byl příčinou zkázy letadla, kterým se lidé vraceli z dovolené, skutečně teroristický útok, je to jednoznačná ničemnost a neexistuje nic, co by ji mohlo omluvit. Otázka ovšem je, jak bude ruský stát – tedy prezident Putin – reagovat. Teroristický útok samozřejmě může souviset s ruským vojenským angažmá v Sýrii, a pak jsou možnosti dvě: buď Rusko v leteckých útocích ještě přitvrdí, nebo se rozhodne postupně se ze Sýrie stáhnout. Mrtvým to život nevrátí, bolest pozůstalých to nezmírní, ale možná by jeden či druhý způsob zmírnil nebezpečí dalších neomluvitelných teroristických činů.

Pokud jde o dopingovou aféru, ta bude mít na ruskou společnost nepochybně silný dopad a bohužel potvrdí dojem, který Rusové evidentně mají a který prezident Putin ještě přiživuje: všichni jsou proti Rusku, všichni chtějí Rusku škodit.

Ruští představitelé se nepochybně budou snažit přesvědčit sebe, svou společnost i svět, že ruští atleti nedopovali, žádné vzorky se neztratily, všechno bylo v pořádku a celá aféra je umělá a politicky motivovaná. Ostatně to od samého začátku tak či onak tvrdí. Má to ovšem jeden bezmála komický aspekt. Ve vrcholovém sportu není bohužel doping žádnou výjimkou a rozhodně se neomezuje na Rusko ani na nějakou jinou zemi. To, na co kontroloři přišli tentokrát, je ovšem skandál značného rozsahu – nestává se, že by některá země nesměla poslat své atlety do mezinárodní soutěže.

Vtip je ale v tom, že o dopingu nejspíš nikdo nepochybuje, rozdíl je jen v prostředí. V západním světě je zvykem mluvit pravdu, předpokládá se to, a je-li někdo přistižen při lži, ztrácí věrohodnost a jeho kariéra končí. Ne tak v Rusku. Tam je lež čímsi zcela obvyklým: někdo vám lže, vy to víte, on ví, že to víte, ale klidně lže dál. Tento ohavný zvyk se v dobách komunismu rozšířil na celý komunistický svět. Kdo nevěří nebo nic podobného nepamatuje, tomu lze doporučit, aby si přečetl pár vydání novin dejme tomu z padesátých let a porovnal jejich zpravodajství o nějaké válce se solidní historickou příručkou, která se zabývá stejným tématem. Lhaní pokládané za normální způsob komunikace je mimochodem jeden z pozůstatků minulosti, který i naši společnost zatěžuje dodnes.

V Rusku ovšem kvete měrou nevídanou, a tak Rusové sice nejspíš nepochybují o tom, že sportovci dopovali, jenže jsou přesvědčeni, že kultura lži vládne všude, a že tedy dopují všichni, jen se jim na to ještě nepřišlo. Není pak divu, že pokládají ostatní za neobyčejně pokrytecké.

Jak se pak mají dvě strany s tak rozdílným přístupem k pravdě dohodnout, to je ovšem záhada.

LN, 16.11.2015