27.5.2022 | Svátek má Valdemar


RUSKO: Jak je to vůbec možné? II.

2.5.2022

russia

Válka na Ukrajině trvá již dva měsíce. Po celou tu dobu mnozí Rusové otevřeně podporují „speciální operaci“ a zavírají oči před zabíjením a znásilňováním, ostřelováním měst, nepředstavitelným pustošením a miliony lidí, kteří přišli o domov. Novinář Šura Burtin z ruského nezávislého webu Meduza strávil několik týdnů rozhovory s ruskými občany o jejich pocitech a nyní vypráví, jak v nich strach a ponížení přemohly lidskost. První díl zde.

Překvapil mě šedesátiletý muž, kterého jsme potkali na prahu jeho domu v malém městě v Kalužské oblasti. Z jeho intonace jsem vycítil, že je to laskavý a sympatický muž.

– Co cítím? Fašisté musejí být zabiti. Můj dědeček s nimi bojoval a zabil je. Nemám nic proti těm lidem, ale fašisté by měli být odstraněni a vyhnáni do Evropy.

– Nemáte žádné pochybnosti?

– O tom nelze pochybovat! Děda bojoval, jaké pochybnosti? Neútočili jsme jako nacisté. Ano, zaútočili jsme, budiž. Ale proti komu? Ne proti lidem, ale proti těmto nacistům. Jsou tam [na Ukrajině] dobří lidé. Tenhle dům – ukázal na práh – postavili kluci ze Lvova. Takže když je potkám, zastřelím je? Ne, samozřejmě že ne!

Na rozdíl od mnoha respondentů z něj nebyl cítit cynismus, hloupost nebo neupřímnost.

„Kamarád mi vyprávěl: v roce 1979 je (vojáky) zavolali na poplach, aniž by jim cokoli vysvětlili, sebrali jim vojenské dokumenty, letadlo přistálo a řekli jim: ‚Jste v Afghánské republice,‘ pokračoval muž. – Řekl: ‚Plazil jsem se [po skále], tři metry ode mě stál zády nějaký Afghánec.‘ Jak se zabíjí člověk? Jdete a zabijete prase – krmíte ho za tímto účelem, ale stejně předtím vypijete panáka na kuráž. A on nikdy neviděl ani tu zabíjačku, byl nezkušený. Zavřel oči, stiskl spoušť – a přestal střílet, až když mu došly náboje. A až začnou padat bomby – lidé se samozřejmě budou bát, budou nás nenávidět.“

Ten muž mě překvapil. Chápal, že jde o skutečnou válku, že umírají civilisté a že válka je strašná. Zároveň plně podporoval „operaci“. Uvědomoval si, že mu v televizi ukazují propagandistický obraz, ale věřil mu. Zdálo se, že tyto protichůdné světy žijí nerušeně v různých částech jeho mysli.

Lidé si odmítali připustit myšlenku, že jsme rozpoutali strašlivou válku, a byli ochotni si vymýšlet jakékoli alternativní vysvětlení, jen aby ochránili obraz svého dobrého já. Bylo zřejmé, že žijí ve světě absolutní morální jistoty, který se stával o to pancéřovanějším, čím děsivější bylo vše kolem nich. Aby před sebou obhájili svou pravdu, potřebují černou a bílou. A kdo by chtěl být černý?

Když jsem se o válce dozvěděl já sám, měl jsem úplně stejnou reakci – jen z druhé strany. Přistihl jsem se, že nechci ani slyšet o některých věcech: například o obyvatelích, kteří byli z invaze šťastní, nebo o ukrajinské armádě, která střílela zraněné zajatce. Ty nuance ničily psychiku a dělalo se mi z nich fyzicky špatně. V této situaci bylo zapotřebí jednoduchosti.

Velmi jsem se bál, že bych mohl začít pochybovat. Jako by to znehodnocovalo všechny mé ideály. Bál jsem se, že mi budou vnuceny ideály někoho jiného. Myslím, že každý se tím cítí ohrožen a chrání se, jak může.

Například jedna moje kamarádka mi vyprávěla, že její matka, když se s ní hádala o válce, dlouho naštvaně křičela a pak najednou řekla rezignovaným hlasem: „Takže naši vojáci umírají zbytečně?“

Nekompromisní Moskva

Kupodivu se mi zdálo, že Moskvané jsou o poznání ideologičtější. Podpora války v Moskvě byla nervózní a nekompromisní. Obyvatelé regionů sice také většinově podporovali „operaci“, ale byli mírnější, častěji chápali složitost situace a častěji litovali lidi na Ukrajině.

Podpora války prudce klesá, když se s ní člověk nějakým způsobem setká – například matky synů ve věku branců nebo lidé, kteří mají na Ukrajině blízké příbuzné (ne však všichni). Většina protiválečných protestujících, které jsme potkali, byly prosté ženy, které zjevně nevedly jejich politické názory, ale hluboce zakořeněný strach z války.

Jedna žena sedící na lavičce poblíž hlavního nádraží se na nás poté, co jsme se jí zeptali, jak se cítí, udiveně podívala, jako by právě přemýšlela o tomtéž.

– Co cítím? Trápení a smutek!

– Můžete mi o tom říct víc?

– Ne, je mi líto, ale nebudu o tom diskutovat. Je to osobní. Mám tři syny…

Žena se rozplakala, vyskočila a rychle odešla.

Čtyřikrát jsem se setkal s lidmi, s nimiž cloumaly emoce. Jeden z nich, muž, který kouřil na bulváru, se během rozhovoru téměř rozplakal. Když jsme se ho zeptali, co cítí, podíval se na nás vyděšenýma očima. S chvějícími se rty – a s jakousi nadějí v hlase – začal říkat, že by opravdu rád opustil Rusko, ale neví, kam by se svou rodinou šel.

K mému překvapení byla většina prodejců na kalužském trhu, kteří souhlasili s rozhovorem o válce, proti ní. Myslím, že to bylo proto, že příjmy těchto lidí byly přímo závislé na ekonomické situaci – na rozdíl od důchodců a státních zaměstnanců.

„Ach, já ani nic necítím. Je mi jich jen líto, obou stran.“

„Pocity? Samozřejmě strach. Je mi líto lidí, je mi líto dětí, ať už na té či oné straně, v tom není rozdíl. Samozřejmě jsem si nemyslel, že to dojde tak daleko.“

„Že se nám lže, že se lže jim – nevěřím ničemu. Teď se nás to netýká, ale později se nás to dotkne. Syn mého bratra byl odveden [do armády]. Předevčírem jsem to dozvěděl. Jak se na to dívají matky?“

„Ano, mám k tomu tématu daleko. Jsme Rusové, jsme připraveni na všechno,“ řekl mi prodavač. Po chvíli mě dohonil a dodal: „Když se tu projdete bez novinářské karty, řeknou vám, co si myslí doopravdy.“

„Nic nevíme…“

Nejjednodušší cesta, jak se opevnit před úzkostí, je potlačit vědomí vlastní odpovědnosti. Člověk si prostě řekne, že na něm nic nezávisí, a už nepřemýšlí o tom, co je pro něj samozřejmé. Například všichni víme, že výfukové plyny znečišťují životní prostředí, ale stejně jezdíme auty. Rusové přijali válku jako samozřejmost.

„Myslím, že teď neznáme pravdu. To se dozvíme až za nějaký čas,“ řekla jedna žena své dceři, která kvůli válce spěšně opustila Rusko. „Ano, je to hrozné a Ženka je tam, syn tety Leny, každý večer se za něj modlím, aby se vrátil. Ale ty skutečné, zákulisní důvody, proč k tomu došlo, pokud se tolik nevyznáme v historii nebo nejsme součástí politické třídy, nevidíme. Myslím, že jiné východisko prostě nebylo…“

„Nic nevíme,“ tak zněla teze mnoha lidí. Ženy často říkaly, že se modlí za někoho konkrétního, ale snažily se nemít na situaci žádný názor. Celá populace jako by se rozhodla být dítětem, které nechce nic pochopit.

„Doufáme, že to dopadne dobře! Doufáme, že to půjde rychle!“

„Co bude? Cukr nepřijde nazmar, pohanka nepřijde nazmar.“

Muži se více zajímali o vojenské vítězství, zatímco ženy o něj jevily zájem relativně málo. Přesto se i ony snažily dívat na válku optikou státu, která by jim mohla přinést uklidnění.

„Nečekal jsem, že bude válka,“ řekl nám jeden právník v nákupním centru v Moskvě. „Ale pokud prezident učinil takový krok, tak k tomu musel mít důvod! Je zde více perspektiv. Pro celou zemi je to možná spása.“

V prvních dnech války jsme s kolegou přistoupili k matce s dcerou, které seděly v parku na houpačce. Dcera, mladá moskevská učitelka, je válkou pobouřena. Matka, finačně závislá na státu (v Moskvě byla jen na návštěvě), patří k těm, kdo věří, že „nahoře nesedí hlupáci“.

Matka: „Mladí lidé jsou maximalisté. V tomto ohledu je naše generace pravděpodobně o něco klidnější. Nikdo z toho není nadšený. Doufáme, že vše brzy skončí. Vymění vládu [v Kyjevě] a vše se dá do pořádku.“

Bylo zřejmé, že se války velmi bojí. Doufala, že se přes to co nejrychleji přenese.

Mnoho žen, s nimiž jsme hovořili, bylo válkou velmi znepokojeno, ale znovu a znovu jsme slýchali lehkovážné „všechno bude v pořádku“. Zpočátku jsem to nechápal: pochopení tragédie šlo ruku v ruce s neochotou přemýšlet.

„Jaké jsou obvyklé reakce na nebezpečí? Útěk, útok nebo ztuhnutí,“ vysvětloval mi jeden můj známý psycholog. „Kdo může, ten utíká. Zaútočit znamená přidat se k agresorovi. A ztuhnout, potlačit své vědomí, je vnitřní emigrace. Duševně se umrtvit, abychom přežili“.

Se ztuhlými jsme se potkávali často: nepodnikat žádné akce, nevyvozovat žádné závěry, být jako všichni ostatní. Podpora války ze strany těchto lidí byla čistě nominální.

Vyjednávat nemá smysl..

Rozhovory na ulici nám poskytly obecný obraz, ale neumožnily nahlédnout do životů našich respondentů. Pomohlo vyprávění známých o jejich interakcích s příbuznými nebo přáteli. Dobře je znali a mohli vysvětlit, proč se rozhodli válku podporovat.

Kamarádka mi vyprávěla o své známé zubařce, k níž chodí už mnoho let. Když vypukla válka, požádala kamarádka na Facebooku, aby z jejích přátel odešli všichni, kteří válku podporují. Zubařka tak učinila a poslala jí zprávu:

„Jsem upřímný člověk, takže jsem odešla z tvých přátel. Také mám velké obavy, když to každý den čtu a poslouchám… Rozhodně nejsem pro válku, ani pro umírání lidí a dětí. Ale víš, já se s tvým pohledem vůbec neztotožňuju. Myslím, že jsme neměli jinou možnost. Že by se s největší pravděpodobností válčilo na našem území. Vyjednávat s nimi [Ukrajinci] bylo nereálné. Mám odtamtud spoustu pacientů, profesory. Mám nějaké přesvědčení, žiji tak, jak to cítím. A nechci se nechat měnit. Jsem pro autoritativní stát, pro cara. Netěší mě svoboda slova, tisku a všechno to, co je důležité pro tebe.“

Kamarádku, která tuto ženu znala jako dobrého a přemýšlivého člověka, to zaskočilo.

„Hodně jsme si pak povídali. Je to velmi pečlivá lékařka. Ale mám dojem, že nedokáže udělat nic sama od sebe. Je přesvědčena, že ruský člověk sám nic nezvládne, je třeba ho neustále nutit do práce, do učení, do života. Potřebuje silnou ruku, pro ni Putin zase dal zemi do pořádku, poskládal ji dohromady jako puzzle. Říká: ‚K čemu mi je svoboda slova? Jak ovlivňuje můj život?‘ Je z toho všeho cítit únava.“

Napadá mě paradoxní myšlenka: možná se mnozí lidé, kteří podporují Putina, dívají na věci pesimističtěji než ti, kteří ho nepodporují? Ten obraz zřejmě dobře vystihuje pojem „naučená bezmocnost“.

Jak se Rusové staví k válce? Když se to pokusím shrnout do jedné věty: „Přežili jsme devadesátky, přežijeme všechno…“

„Moji přátelé lékaři, manželé, se kvůli válce hodně pohádali,“ říká kolegyně Alisa. „Poprvé v životě mezi nimi došlo k hrozné roztržce. Dva dny po začátku války šli po ulici a jejich desetiletý syn se zeptal, co se stalo. Ninka mu řekla, že probíhá válka, že Rusko napadlo Ukrajinu. A Denis ji okřikl, aby dítěti takové věci neříkala.“

„Začal tvrdit, že je všechno v pořádku. Nejdřív byl také vyděšený, ale pak překročil rubikon. Ninka říká, že se musel bát o dítě – znělo to [pravda o válce] příliš tvrdě. Možná cítil, že musí něco podniknout, ale nevěděl co. Vybral si hru na zapřenou a pořád s tím nepřestal: hodně se uzavírá, mluví v heslech. Už měsíc spolu nedokážou ani normálně komunikovat.“

„Denis těžce pracoval, aby měl svůj současný život. A teď, když je to podle jeho představ, má pocit dluhu vůči společnosti. Dal si život dohromady a jeho důvěra ve stát vzrostla. A pak, bum!, se má ke státu obrátit zády. Má zahodit celý svůj dosavadní život?“

„Přijel jsem k rodičům 24. února,“ říká jeden známý ze Stavropolského kraje. – Matka mi řekla: ‚Co se ti to stalo s obličejem?’“

„Asi že začala válka.“

„Ale ne. Nevím a nechci to vědět.“

Moje babička, – pokračuje můj známý, – měla několik zásad, které učila své děti: šéf má vždycky pravdu; drž se při zemi; hlavně si najdi práci, kde můžeš sedět na zadku a o nic se nestarat; car – ten je dobrý. Moje matka byla v tomto vychována. Ona ví, že televize tak trochu kecá, ale snaží se v tom moc nehrabat. Ponurý, nesrozumitelný obraz jí obecně vyhovuje.

„S vlastní sestrou se nebavím. Pracuje ve státní správě, na profilu má zetka. V roce 1939 by byla v NSDAP. Usmívá se, dívá se na mě a já si uvědomuji, že mě považuje za blbečka. Má koupený diplom, ale teď se cítí nadřazená: my všemu rozumíme, ale bratr umí jen chytračit.“

„Muž mé sestry se usmívá a chce se mnou mluvit. Vidím, že si to užívá. Týden před válkou říkal: ‚Tak co, kdy zbombardujeme Kyjev?‘ A teď [po měsíci války]: ‚Hehe, všechno je v pořádku, všechno jde podle plánu.’“

„Jsme město se třiceti tisíci obyvateli. Auta se zetky jsou tu běžná. Neznám nikoho, kdo by pochyboval. To se pak cítíte dobře, když jste ve většině. Jestli se nám bude žít hůř? No, stejně se nám nežilo dobře ani předtím,“ dodává.

Car to řekl!

Mnozí si mysleli, že až dorazí první rakve, přiměje to lidi myslet.

„Sám jsem z Uralu, nedávno jsem volal bratrovi,“ řekl mi jeden známý umělec. „Je to malé město, všichni se tam znají. Téhož dne jim přivezli šest rakví [ruských vojáků]. Můj bratr na to říká: ‚Obecně vzato, ta Ukrajina měla být už dávno zničena… Stalin například držel všechny ty fašisty, nepřátele lidu, v lágrech. A Chruščov propustil všechny, banderovce i Čečence. Gorbačov zničil zemi, Jelcin vyzbrojil Ukrajinu a odevzdal Krym. A Putin to teď musí všechno uklízet.’“

Většina mých přátel v Moskvě měla 24. února pocit, že to, pro co žili, ze dne na den ztratilo smysl. Vše, čeho jsme se přidržovali, se rozpadlo. A tak nejen ze strachu odešlo obrovské množství lidí.

Pro mnoho lidí však naopak vše získalo smysl a naději. Předválečného života jim líto není. Naopak se u nich objevil velký vnitřní pocit spravedlnosti, který nemůže zničit žádné bombardování. V některých ohledech je sice život trochu těžší, ale objevila se naděje: teď budeme táhnout za jeden provaz, porazíme zlo a všechno se vyřeší.

A je pro nás velmi obtížné si porozumět.

Překvapila mě známá, která mi řekla, že po anexi Krymu chtěla z Ruska odejít a nyní podporuje „speciální operaci“.

– V roce 2014, řekla jsem manželovi: buď odjedeme na Západ a budeme žít podle těchto hodnot, nebo zůstaneme a přizpůsobíme se tady. Nechtěl odejít. Po pláči a slzách jsem se rozhodla sdílet osud našich lidí.

Při rozhovoru s ní jsem pochopil, že mnoho lidí podporuje to, co se děje, jednoduše proto, že sami pro sebe nevidí možnost odchodu – nebo odporu.

„Prostě jsme naletěli na provokace. Základny NATO, biolaboratoře, všechno to zapadá…,“ řekla. „Nezáleží na tom, jestli byly, nebo nebyly… Všechno je velmi složité. Je to nejednoznačné.“

– Nemyslíš, že to jsou jen snahy o dodatečné ospravedlnění?

– Může být. Ale je to naše oficiální stanovisko.

– Ale proč bys tomu měla věřit?

– A i kdybych tomu nevěřila, co by to změnilo? Car to řekl! Ukrajina je ve skutečnosti jako malé dítě. Udělali tam pekelný bordel! A říkají tomu svoboda!

Mám pocit, že její „všechno je nejednoznačné“ má hlubší kořeny než jen ospravedlnění pro oficiální lži. Moje známá cítí svou bezmoc a považuje ji za normu, je zvyklá žít v defenzivě, schovává se v soukromí, kde jsou věci jasné. A teď, když ji situace obzvlášť děsí, v obraně opakuje to, co cítila už dříve: „Nejsem špatná (oni jsou špatní)“.

– Nezáleží na tom, kdo má pravdu. Je to realita.

– Za tu válku poneseme spoluodpovědnost – odpovídám.

– Už dávno vím, že poneseme odpovědnost. Budeme se jako národ dělit o vítězství i porážky. Nebo jsme odsud měli odejít. Ti, kteří jsou nespokojení, by opravdu měli odejít, protože nespokojené tu nemají rádi.

Tím, že říká, že sdílí osud své země, se nechlubí, ale spíše vysvětluje, že nemá na výběr: lidé ve společenství, k němuž patří, Putina milují a válku podporují. Aby mohla být s nimi, musí souhlasit.

– A jim [Západu] na ukrajinském lidu vůbec nezáleží! Oni dělají všechny ty války, převraty, revoluce. Lidé jsou pro ně jen materiál….

Ač se to může zdát zvláštní, ve slovech této mladé ženy jsem poprvé pocítil upřímný strach ze Západu: jsme prostí, bezmocní, všechny ty živly jsou mimo naši kontrolu. Nedotýkejte se nás, nic nám nedělejte, ničím nás nepokoušejte! Někdo stojí v našem čele – a to je dobře.

Tento rozhovor se uskutečnil po Buči. Nezbývalo jí než zacpat uši, zahnat chmury a prostě věřit, že máme pravdu.

„Putina nebudu nikdy kritizovat, zvlášť teď ne,“ říká půvabná lékařka z malé vesnice v Kostromské oblasti. „Prezident je klidný, já jsem klidná. Neposílá do války naše kluky. Posílá tam specialisty, ne kanonenfutr. Je to vidět i v televizi: když mluví o našich vojácích, třese se mu hlas, hned je vidět, že je to dobrý člověk. Já jsem vždycky toho názoru: náš mozek to nemůže všechno pojmout. Je mi líto našich kluků, ale ti kluci věděli, kam jdou. Dřív, v Čečensku, v Afghánistánu, to bylo k pláči posílat tam děti, měla jsem tehdy dva kluky… Kéž by nebyla válka – to je hlavní!“

Bylo mi jasné, že tahle žena, která žije velmi těžký život, prostě potřebuje věřit v dobrý, normální svět vedený dobrými lidmi.

Je to velká hra…

Jednoho dne jsme oslovili muže sedícího na lavičce v nákupním centru Jerevan Plaza v Moskvě. Říkal víceméně to, co všichni ostatní: všechno je to velká hra.

„Je to velká hra, vojenská operace: modrá, zelená. V určitých kruzích se teď dějí vážné věci. Děje se spousta věcí, ale nemyslím si, že lidé v Sovětském svazu, který je tak velký, jsou hlupáci. V souladu s tím se řeší některé otázky. A pod tím se ukrývá něco, čemu nerozumíme. V televizi je nějaký Bílý dům, někdo tam dával rozhovor, no, já jsem si to vyhledal – to bylo něco hrozného… Také jsem byl v armádě, také jsem sloužil a hrál karty…. Ale je to můj osobní názor…“.

Začal jsem se nudit. Už mě nebavilo poslouchat všechny ty nesmysly. A pak jsem si všiml, že pod ním leží ručník, vedle něj pytle na odpadky a kolem jsou roztroušené zbytky jídla. Uvědomil jsem si, že ten člověk je šílený. Jeho delirium však bylo téměř k nerozeznání od deliria většiny lidí.

„Jsi sobec!“ – křičela ta stará ženská v tramvaji na mě a na všechny ostatní, kteří chodí na manifestace. Proč ze všech urážek právě sobec? Myslela si, že jí nechceme pomoci.

My – nechápaví, bezcitní mladí lidé – ji necháme samotnou, samotnou s jejím stářím a neštěstím. Jsme sobečtí, protože s ní nejsme, nechceme ji utěšit, ovinout do něčeho teplého. Měla pocit, že je sama se svým neuchopitelným životem. Má strach – a nám je to jedno.

Uvědomil jsem si, že ta žena je v podstatě dítě. Ovládá ji pocit osamělosti, bezmoci a strachu. A také odpor k tomu, že ji nutíte dospět a připravujete ji tak o pravdu jejího dětského vnímání. Měla pocit, že naše racionalita je klam a že kvůli ní přestává být sama sebou.

Chtěla být s někým, kdo ji ochrání před tím chladem, rozdrtí zárodky racionality a nechá ji být dítětem. Plně by podpořila toho, kdo by se choval jako šílenec – protože právě šílené činy přímo vyjadřovaly pocity její existence. Babička křičela, abychom to slyšeli. „Já existuji! Vidíš?!“ – vykřiklo toto zmatené dítě. Bylo to, jako by žádala o pomoc.

Po tragédii v Buči napsal můj finský známý, který žil v Rusku mnoho let, zoufalý příspěvek v ruštině. Obrátil se v něm na ty Rusy, kteří podporují válku, a ptal se jich, jak s tím mohou žít. Nechápal, jak si to Rusové mohou sami před sebou ospravedlnit.

V těch samých dnech jsem viděl příspěvek jedné své přítelkyně, která napsala, že ji „velmi znepokojuje malicherný a hanebný morální pacifismus ruské inteligence“.

Byla rozhořčena, že stát nezavřel všechna nepřátelská média a nerozdal skutečné tresty za rusofobní texty. A byla ráda za nově nabytou svobodu – „od iluze morální sterility a pokrytectví, která nás tak dlouho držela v těsném sevření.“

Zavolal jsem jí.

„Liberální obsah popírající Rusko jako civilizační řád je samozřejmě trestný. A najednou – prudký, fenomenální, závratný obrat nad Atlantikem! Ukrajinci jsou přece naši lidé. Rozhoduje se o tom, zda Rusko zůstane na seznamu světových civilizací. Na Rusko se nyní dívá celý svět. Protože my, Rusové, jsme jako vždy přede všemi na bílém koni s rudým praporem. Z pandemie zvané dolar se lze zotavit. Svět sleduje tyto události a kouše se do rtů: Rusko, do toho! No tak, Rusko!“

Na okamžik jsem vůbec nechápal, co mi říká. Podle intonace jsem měl pocit, že nemluvím s člověkem, ale s ryzím šílenstvím. Její delirium vytvářelo vlastní, dokonale logický svět: „Vše se to děje tak dlouho právě proto, že nebombardujeme civilní města! Díky bohu, že ruský obranný průmysl vyrábí dostatek vysoce přesných zbraní. Bojujeme pouze proti nacistické ukrajinské armádě.“

– Mariupol je však zcela zničený.

– Copak nevíte, že se vojáci skrývají v civilních čtvrtích?!

– Ano, ale v důsledku toho je ruská armáda bombarduje! Chápete, že se to děje?

– Šuro, proč to děláš? Je to jen… propagandistická otázka!

Její hlas se chvěl nelibostí. Vtahoval jsem ji do nějaké strašné, nepřátelské reality.

– Copak nechápete, že tam denně umírají živí lidé?

– Snažíš se mě přimět, abych přiznala, že jsem krvelačná mrcha?! – křičela do telefonu. – Dobře, jsem na straně vrahů! Ale utěšuje mě, že lidé jsou na této straně se mnou. Jsem samozřejmě se svými lidmi! Odpověz mi: proč tedy Putin zahájil zvláštní operaci?! Ne, odpověz mi!

Jedna inteligentní žena, kterou jsme potkali v kostromském kostele, to vyjádřila takto:

„Lidé v Rusku jsou nyní jako dítě, kterému řekli, že jeho otec je vraždící maniak. Nemůže tomu uvěřit, brání se, rozčiluje se, vymýšlí si nějaké pohádky, hledá viníka. Samozřejmě se cítí velmi, velmi špatně.“

Jde o bezpečnost říše!

Nešlo si nevšimnout, že odůvodnění invaze na Ukrajinu je totožné s tím, co říkal Hitler, když napadl Polsko. Konkrétně šlo o ochranu našich hranic, bezpečnosti Říše a utlačované německé menšiny v Polsku. Gdaňsk byl vždy německým městem, Německo má právo získat zpět svrchovanost nad německými územími.

Svět lže, chceme mír, trpělivě jsme nabízeli odzbrojení. Polsko však mírová jednání přerušilo a mobilizovalo. Nejsme ve válce s obyvatelstvem, naše letectvo útočí pouze na vojenské cíle. Kdokoli použije bomby nebo chemické zbraně, dostane zdrcující odpověď. Jsme připraveni bojovat s každým.

Když si přečtete Hitlerův projev z 1. září 1939, nevěříte vlastním očím. Zpočátku jsem měl dokonce podezření, že jde o ukrajinský výmysl. Stejně tak mě v předvečer války ohromily zprávy o vpádu ukrajinských diverzantů – přímá narážka na Gliwice. A 22. června Hitler vysvětlil německému lidu, že na hranicích je 160 ruských divizí připravených k invazi do Evropy. Nevím, čí je to krutý vtip – jestli historie nebo nějakých konkrétních cyniků.

Děti v mateřských školách si stoupají do zetka. Je také malováno na dveřích nespokojenců, které je třeba zastrašit. Má drzý, fašistický půvab. Je to znamení síly a vůle, které boří hranice a konvence. Sémioticky je totožné s blesky jednotek SS.

Zároveň celé Rusko – od Putina po poslední pokladní – věří, že bojuje proti nacismu. Proto se narodili ti dvacetiletí chlapci, aby zabíjeli tisíce dalších, kteří mluví stejným jazykem? Je to důvod, proč ničíme ruskojazyčná města a miliony jejich obyvatel utíkají do Evropy?

Lidé v Rusku jsou zvyklí považovat válku za posvátný zážitek, který může všechno smýt a vrátit jim jakýsi pravý smysl života, jim samotným. Zdá se jim, že válka je vysvobodí z toho, kam upadli.

Celá země opakuje slova „denacifikace“, „demilitarizace“ a „osvobození“. Člověk je v pokušení myslet si, že to není náhoda. Lidé po tom podvědomě touží, ale nemohou to mít. A tak to vyjadřují formou agrese vůči těm, které považují za sobě nejpodobnější. Rusko dělá Ukrajině to, co by rádo udělalo samo sobě.

Zetko se stále častěji skládá ze stužek svatého Jiří. Zdá se mi to jako opravdová schizofrenie, příznak skutečného, klinického šílenství. Je to jako kdyby se člověk zbláznil do války, oblékl si uniformu SS, čepici sovětského pilota, vzal rudý prapor a šel vraždit sousedy.

Psychiatři tvrdí, že bludy nelze rozptýlit. Nemá smysl vysvětlovat člověku v psychóze nelogičnost jeho vidění světa. Blud pravděpodobně vyjadřuje něco důležitého v člověku a psychika ho bude bránit. Je to způsob, jak se vypořádat s nějakým vnitřním konfliktem, z něhož není vědomé východisko.

„V psychiatrii existuje pojem indukovaná psychóza, kdy zdravý člověk začíná věřit bludu někoho jiného,“ říká jeden můj známý psycholog. „Obvykle se to stane v izolaci s nemocným, při dlouhodobém nervovém vypětí. Fyziologický mechanismus masového šílenství bude podobný.“

Jednou jsem se dal do řeči se ženou a dvěma muži, kteří se před obchodem bavili o politice. Byli sousedé a dobře se znali. Žena byla horlivou zastánkyní „operace“, mluvila o tom, „kde jste byli osm let“ a „nacistech“. Jeden z mužů byl také pro, ale bez nadšení, spíš konformní. Z druhého se vyklubal odpůrce války, stejný jako já. Rozhovor probíhal celkem klidně, ale žena se ocitla nečekaně v menšině a poměrně rychle vyčerpala všechny své argumenty.

– Pochopte, – řekl jsem, – že tam umírají obyčejní lidé. Je těžké je přimět, aby nás milovali, bombardováním.

„Já to chápu, no a co?!“ vykřikla.

Přeložila Lucie Sulovská

Šura Burtin