České veřejné mínění i nejvyšší politiku stále častěji rozdělují postoje: bát se Ruska, strašit Ruskem, Rusko není SSSR, Rusko je expanzivní velmoc, Rusko může být partner, Rusko je partner. Koncepce české zahraniční politiky vůči Rusku nebyla schválena vládou ani parlamentem. Ne, že by úředníci byli tak líní, ale politici jsou tak rozhádaní. Dosud nepřekonaným problémem vzájemného přístupu západní demokracie a Ruska je hluboká a trvalá asymetrie. Asymetrie námi nabízeného partnerství a ruského přístupu ochrany ruských zájmů způsobuje, že vůči Rusku nejsme schopni společné politiky, a to na národní ani na evropské úrovni. Zatímco Evropa se ve své zahraniční politice snaží nalézt v Rusku partnera, pro Rusko jsou NATO i Unie stále hrozbou.

Počátek současné asymetrie spočívá v Gorbačevově ideji společného evropského domu: My rozpustíme Sovětský svaz, vy rozpustíte Evropská společenství a NATO, budeme společně fungovat v rámci jedné organizace, např. OBSE. Rusko rozpustilo Sovětský svaz, a my jsme naopak NATO i Unii rozšířili a posílili. Rusko nepohlíží na NATO a EU jako na přátelské organizace, zatímco ony Rusku nabízejí partnerství. Evropa může nabízet partnerství horem dolem, Rusko v nás partnera nevidí.

První položkou evropské debaty je: máme s Ruskem společné hodnoty? Zatímco Evropě jde o posílení demokracie, otevřené a rovné ekonomické soutěže, lidských práv a vlády zákona, Rusku jde o zajištění vnitřní stability vládnoucích elit, obnovení vlivu Ruska v bezprostředním okolí a zajištění velmocenského postavení ve světovém dění. Střetává se etatistický, až imperialistický zájem Ruska se zájmem unijního společenství 21. století.

Klíčovou položkou je bezpečnost. Nový podpis dohody o redukci strategických zbraní přinese výhody spíše Rusku než Spojeným státům. Spojené státy vyšly vstříc Moskvě, která tvrdí, že nepotřebuje tak silný monitoring jako v roce 1986. Bude proto například zavřena americká monitorovací stanice Votkinsk, která byla Rusům trnem v oku. I snížení počtu nosičů může dostat Spojené státy do velkých komplikací s důsledky pro konvenční zbraně. Ruská okupace rozdělené Gruzie neskončila, Rusko neodpovědělo na požadavky EU stáhnout se z území okupovaných po 7. srpnu 2008. EU ani NATO Gruzii nepomohly. Stejně nedokáže EU a NATO posílit stabilitu Ukrajiny nebo Moldávie. Naopak Rusko iniciovalo založení svého východního vojenského paktu Šanghajské organizace spolupráce. Ta sdružuje kromě Číny a Kazachstánu také pozorovatele Irán a Pákistán. NATO nemá odpověď. V listopadu 2009 Rusko s Běloruskem podnikly v sousedství Polska manévry, které řešilo velení NATO. Manévry se skromně jmenovaly Západ 2009.

Nejvážnějším bezpečnostním problémem současnosti je ale ruská schopnost tolerovat jaderný statut Íránu, výměnou za udržení speciálních vztahů a přístup k Perskému zálivu. Rusku více vyhovuje jaderný Írán, než případný nový Írán, partner. Pro Spojené státy jsou Rusko i Írán taktickými spojenci ve válce v Afghánistánu. Taktickou podporu, kterou od nich získávají, vyměňují za strategické kroky ve strategických zbraních, za strategickou debatu o íránském jaderném statutu i strategickou otázku protiraketové obrany. Tady Rusko přímo narušuje obranyschopnost Evropy.

Strategickým zájmem střední a východní Evropy je energetická bezpečnost – zajištění dostupných dodávek energie všem domácnostem. Rusko naproti tomu potřebuje trvale zajistit co nejvyšší zisk. Evropa potřebuje jednu transparentní cenu plynu a ropy, Rusko potřebuje zajistit národní kontrakty, netržní cenu. Nedávný stockholmský summit EU Rusku definitivně potvrdil zahájení stavby plynovodu Severní proud spojujícího Rusko přímo s Německem. Německo zajistí Rusku letité stabilní zisky, nám Čechům, Polákům a Slovákům, které plynovod obejde, trvalou nejistotu.

Evropu nesjednocuje ani postoj k členství Ruska ve WTO – Světové obchodní organizaci. Zatímco jedni si od něj slibují, že Rusko bude jako poslední velká ekonomika podřízena pravidlům světového obchodu, druzí na členství nazírají jako na ocenění Ruska za jeho nedodržování pravidel světového obchodu.

V dodržování lidských práv se ani jedna ze stran nesnaží předstírat partnerství. Přes proklamovaný ruský zájem na spolupráci v OBSE, požadavky tzv. lidskoprávního koše nejsou naplněny, jako v době studené války. Stále jsou nevyšetřené smrt Pulitkovské, vražda Estěmirové, smrt agenta Litviněnka.

Asymetrický je i vzájemný pohyb občanů. Zatímco Rusové využívají schöngenského víza, usazují se kdekoliv v Evropě, Evropané v Rusku podléhají komplikované vízové a ohlašovací povinnosti. Jejich pohyb není neomezený.

V emisích skleníkových plynů Rusko hodlá omezit emise z roku 1990 o 10 – 15%, oproti tomu Evropa sníží svoji produkci o 20% do roku 2020. Nespotřebovaný plyn z ropných vrtů bude naši planetu v noci ozařovat ještě mnoho let.

Řešení seznamu strategických otázek je životní nutností. Nové nástroje nevymyslíme. Musíme proto použít stávající instituce: Unii a její novou zahraniční službu, NATO a jeho společný výbor s Ruskem, i OBSE. Bez odstranění asymetrie, trvání části společnosti i politického spektra na nabízení partnerství a druhých na strašení, nic nevyřešíme. Pro Rusko se asi jen tak partnerem nestaneme. Proto i my musíme vůči němu jasně, systematicky a asertivně prosazovat naše zájmy. Dokážeme - namísto deklarace, co od Evropy nechceme - také jednou prostřednictvím Evropy, nového presidenta i Komise dosáhnout toho, co chceme?

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autorka je předsedkyní Evropské demokratické strany