Předchozí díl zde

V agresivní společenské atmosféře Jelcinova skupina bojovala ze všech sil o zachování beztrestnosti a majetků. Berezovskij a spol. začali vyvíjet nátlak na Putina, aby jej přiměli souhlasit s prezidentskou kandidaturou. Putin se bál a dlouho jejich nabídky odmítal. To ale nebyl jediný problém, jemuž čelili. Aby mohli dosadit Putina na prezidentský post, museli porazit tým Primakov-Lužkov v parlamentních volbách.

„Je takový… malý“

A jak to udělat, když popularita Jelcinových ministrů dosahovala jednociferných čísel? Jedna výjimka přece jen existovala. Sergej Šojgu, ministr pro mimořádné události, jako jediný z Jelcinových lidí nevzbuzoval ve společnosti pouze nenávist a opovržení. Lidé ho nevnímali jako součást všeobecného marasmu a nenáviděné administrativy. Sázka byla vysoko. Šojgu se musí postavit do čela nové strany a musí zneškodnit politický tým Primakova s Lužkovem. Tak otevře Putinovi cestu do prezidentského úřadu a ochrání beztrestné a blahobytné životy Jelcina a spol.

Putin ani Šojgu však nejevili o své nové role zájem. Oba si splnili své sny. Putin šéfoval špionům a Šojgu své tajné službě, maskované jako jednotka záchranářů, s níž se stal miláčkem Ruska. A tak nezbylo než se pustit do přesvědčování.

Berezovskij se natolik vžil do role stínového vládce Ruska, že Putinovi učinil oficiální nabídku. V červenci 1999 odletěl do Biarritzu v jihozápadní Francii, kde byli Putinovi na dovolené. „Zavolal jsem mu předem,“ vzpomínal Berezovskij. „Řekl jsem mu, že chci přijet a něco s ním vážně probrat. Přijel jsem tam; byl na dovolené se svou ženou a dvěma dcerami, které byly v té době ještě velmi malé, v docela skromném ubytování. Byl to apartmánový hotel či kondominium. Malá kuchyňka, ložnice nebo několik ložnic. Opravdu velmi skromné.“ V té době už byli ruští milionáři, mezi něž Putin bezpochyby patřil, zvyklí jezdit na dovolenou do obřích vil na Azurovém pobřeží: proto na Berezovského udělalo Putinovo ubytování takový dojem.

„Celý den jsme strávili rozhovorem. Nakonec řekl: ‚Dobrá, můžeme to zkusit. Ale chápeš, že to musí říct Boris Nikolajevič [Jelcin] mně.‘“ Berezovského Putinova ostražitost vůči jeho mandátu překvapila. „Řekl jsem: ‚Voloďo, o čem to mluvíš? Poslal mě sem, abych se ujistil, že nedojde k nedorozumění, aby se nestalo, že ti to řekne a ty řekneš, jako jsi mi řekl už mnohokrát, že to nechceš.‘ A on souhlasil.“

„Vrátil jsem se do Moskvy,“ pokračoval, „a řekl Jumaševovi o našem rozhovoru. A za krátkou dobu – už si přesně nepamatuji, za kolik dní – se i Putin vrátil do Moskvy a setkal se s Borisem Nikolajevičem. A Boris Nikolajevič měl nejednoznačnou reakci. Vzpomínám si, že řekl: ‚[Putin] působí v pořádku, ale je takový… no takový malý‘.“

Geniální tah?

Jelcinova dcera Taťána Jumaševová to vypráví jinak. Vzpomíná si, jak se tehdejší šéf Jelcinova štábu Vološin dostal do sporu s bývalým šéfem štábu Čubajsem: oba se shodovali na tom, že Putin je dobrou volbou pro nástupnictví, ale Čubajs nevěřil, že ruský parlament Putina potvrdí jako premiéra. Zatímco v Moskvě oba přednášeli své argumenty Jelcinovi, Berezovskij odletěl do Biarritzu, aby se Putina zeptal – protože chtěl, aby Putin i zbytek země uvěřili, že on je tím, kdo ve skutečnosti vládne.

Stejně jako ostatní účastníci prezidentského výběrového řízení si Jumaševová pamatuje paniku, s níž vnímali politickou situaci a budoucnost země. „Čubajs věřil, že Duma Putina nepotvrdí. Pak by se třikrát hlasovalo a po posledním hlasování by došlo k rozpuštění parlamentu. Komunisté ve spojení s [bývalým premiérem] Primakovem a [moskevským starostou Jurijem] Lužkovem by v příštích volbách získali většinu, možná dokonce ústavní. Složili by vládu a pak by se země ocitla na šikmé ploše vedoucí ke katastrofě a možná až k občanské válce. V nejlepším případě by vznikl neokomunistický režim, mírně přizpůsobený modernějším podmínkám, ale podnikání by bylo opět znárodněno, hranice uzavřeny a mnoho médií zrušeno.“

„Situace už hraničila s katastrofou,“ vyprávěl Berezovskij. „Ztratili jsme čas a poziční výhodu. Primakov a Lužkov organizovali celostátní akce. K jejich politickému hnutí se už přihlásilo asi padesát gubernátorů [z osmdesáti devíti]. A Primakov byl monstrum, které chtělo zvrátit všechno, čeho se za ta léta podařilo dosáhnout.“

Proč, když Rodina vnímala situaci jako zoufalou, viděla právě v Putinovi svého zachránce? Podle Čubajse byl ideálním kandidátem. Berezovskij ho zjevně považoval za geniální tah. Kdo podle nich byl Putin a proč si mysleli, že je způsobilý řídit zemi?

Jak králík z klobouku…

Nejbizarnější na Putinově nástupu k moci je, že lidé, kteří ho vynesli na trůn, o něm věděli jen o málo víc než vy. Berezovskij mi řekl, že Putina nikdy nepovažoval za přítele a nikdy ho nepovažoval za zajímavého člověka – silné prohlášení od muže tak bujarého, že má tendenci každého, kdo má intelektuální ambice, pevně a nadšeně přitáhnout na svou oběžnou dráhu a udržovat ho tam pouhým magnetismem.

Skutečnost, že Berezovskij nikdy nepovažoval Putina za natolik přitažlivého, aby se ho pokusil připoutat k sobě, naznačuje, že v něm nikdy nenahmatal nic zajímavého. Když však uvažoval o Putinovi jako o Jelcinově nástupci, zřejmě předpokládal, že právě ty vlastnosti, kvůli nimž se o něj nikdy příliš nezajímal, z Putina dělají ideálního kandidáta: Putin, zjevně nevýrazná osobnost, bude tvárný a disciplinovaný.

Berezovskij se nemohl více mýlit.

Čubajs poznal Putina krátce v době, když působil jako ekonomický poradce petrohradského starosty Sobčaka a Putin byl právě jmenován jeho náměstkem. Zapamatoval si Putina takového, jaký skutečně byl během prvního roku své práce pro starostu: byl to mimořádně pracovně nabitý rok a Putin byl nezvykle energický a intelektuálně zvědavý, neustále se vyptával. Čubajs opustil Petrohrad již v listopadu 1991 a nastoupil do vlády v Moskvě a jeho první dojmy zůstaly nezkalené.

A co věděl sám Boris Jelcin o svém budoucím nástupci? Věděl, že je to jeden z mála mužů, kteří mu zůstali věrní. Věděl, že je z jiné generace: na rozdíl od Jelcina, jeho nepřítele Primakova a jeho armády gubernátorů za sebou Putin neměl politickou historii v řadách komunistické státostrany, a proto nemusel veřejně měnit a deklarovat věrnost novým poměrům, když se Sovětský svaz rozpadl.

Vypadal jinak: všichni tito muži bez výjimky byli podsadití a vrásčití; Putin – štíhlý, drobný a od té doby zvyklý nosit dobře střižené evropské obleky – vypadal mnohem více jako nové Rusko, které Jelcin před deseti lety sliboval svému lidu.

Jelcin také věděl, nebo si myslel, že ví, že Putin nedovolí jeho stíhání nebo pronásledování, jakmile odejde do důchodu. A nakolik měl Jelcin ještě alespoň zlomek svého někdejšího vynikajícího citu pro politiku, tušil, že Rusové budou mít rádi tohoto člověka, kterého zdědí a který zdědí je. Každý si mohl do toho všedního muže promítnout, co chtěl. Dne 9. srpna 1999 jmenoval Boris Jelcin Vladimira Putina předsedou ruské vlády. O týden později byl potvrzen velkou většinou Dumy: ukázalo se, že je tak líbivý, nebo přinejmenším nenapadnutelný, jak se Jelcin domníval.

První část plánu vyšla. Teď bylo důležité uspět ve volbách.

Šojgu – muž pro všechno

Také Sergej Šojgu se nechal nakonec umluvit, aby přijal pozici v čele narychlo slepené strany Jednota. V jeho případě šlo o člověka, kterého znal Jelcin naopak až příliš dobře. Dobře se znal s jeho otcem Kužugetem a mladý Sergej byl zpočátku jeho chráněncem. Později mu to vrchovatě vrátil, když jej několikrát zachránil.

Šojguův otec Kužuget byl jedním z prvních vzdělaných Tuvanů. Původně se jmenoval Šojgu Kužuget, ale arogantní ruský pasový úředník mu jméno zapsal opačně. Pracoval jako novinář, později se dal na politiku a nakonec to dotáhl až na vicepremiéra Tuvinské autonomní republiky. V té době se také seznámil s Jelcinem.

Za ženu si vzal „bílou“ Rusku s ukrajinskými kořeny. Jejich neposedný a rozmazlovaný Sergej původně nevzbuzoval dojem, že by z něj mohlo být něco jiného než protekční syn, jehož průšvihy bude otec donekonečna žehlit. Jeho dvě sestry vystudovaly medicínu a obě se staly psychiatričkami. Sergej o studia zájem nejevil, chtěl brázdit svět kamionem a hlavně si pořádně užívat života.

Nakonec v Krasnojarsku vystudoval stavební fakultu a zplodil dítě s dívkou, která stejně jako on pocházela z vlivné rodiny. Po svatbě měl tak oporu nejen ve svém otci, ale i ve tchánovi. Na rozdíl od Putina byl vždy sociálně zdatný, a tak postupoval nejen v aparátu státostrany, do níž už za perestrojky vstoupil, ale v 80. letech si jej stavaři vyvolili jako svého mluvčího, který za ně vystupoval v televizi. Na kamery si rychle zvykl, a tak když ho Jelcin hned na počátku nové éry jmenoval šéfem sboru ruských záchranářů, Šojgu byl v této roli naprosto přirozený a kompetentní.

Ze svého záchranářského sboru si udělal malou polovojenskou jednotku, která přispěchala Jelcinovi na pomoc v roce 1991, když se skupina ortodoxních komunistů pokusila o převrat; pak i v roce roce 1993, kdy Jelcin čelil vzbouřeným poslancům a v Moskvě vypukly boje, při nichž zemřely desítky lidí. Jelcin chtěl na parlament poslat armádu, ta od něj požadovala písemný rozkaz, čehož se Jelcin bál; a tak mu pomohl Šojgu. Poslal do akce své muže a projelcinovským demonstrantům rozdal zbraně.

Jelcin pokus o svržení ustál, pak k Šojguově jednotce přidružil jednotky civilní obrany a celý úřad transformoval v nové Ministerstvo pro mimořádné události, v jehož čele stál mladý Šojgu. Když se někde stala živelná katastrofa, byl tam vždycky Šojgu a mluvil do televize. Létal vrtulníkem, jezdil na záchranném člunu, vrhal se do hořících budov. Ministři a premiéři přicházeli a odcházeli, Šojgu zůstával.

Dovnitř byl vždy loajální a poslušný, navenek si však zachovával nezávislost. Podařilo se mu vytvořit dojem, že v zemi, kde nic nefunguje, což byl všeobecný ruský úzus té doby, jeho ministerstvo funguje. Byl to jediný Jelcinův člověk, kterého měli obyčejní Rusové rádi. Jediný, kterého si nespojovali s Jelcinem. Teď měli Putin a Šojgu provést velkou operaci na záchranu Jelcina a jeho okruhu. Hladké předání moci.

Šojgu před volbami s moskevským patriarchou (1999).

Masha Gessen: The Man Without Face

Přeložila Lucie Sulovská