PRÁVO: Kosovská válka slov
Nesoulad s mezinárodněprávními principy jako příčina odmítnutí se při disharmonii ve vztazích mezi státy a jejich aliancemi užívá nejčastěji. Mezinárodní právo má představovat normy zakládající jediné oprávněné postupy při řešení sporů a krizí, s nimiž se v kolbišti globálního soužití počítá a které přispívají k „ozvláštnění“ údělu lidstva od prvopočátku.
Ideálně by mělo být zákonem, kterým se všechny zúčastněné subjekty budou řídit a za jejichž porušení viníkovi připadne zasloužený trest. Naneštěstí platí, že zákony pro chování států jsou ještě hůře vymahatelné než ty, které vznikly pro působení jednotlivců.
Důvod? Ve společenství občanů je rovnoprávnost stále považována za podstatu pořádku. Na rozdíl od společenství vytvářeného státy, v němž rovnoprávnost znázorňuje kýžený ideál, o jehož dosažení se dávno neusiluje a které přijímá orwellovskou zásadu „rovných a rovnějších“ za osvědčený kompromis dobra a reality. Přesněji, toho, co se má a toho, co je možné.
To však nebrání v tom, aby se na mezinárodní právo braly ohledy. Pouze přestává být univerzálním měřítkem správnosti a přesouvá se do rámce partikulárních zájmů, k jejichž obhajobě může být ryze účelově použito. Výstižným dokladem toho je právě kosovská otázka. Mezi odmítači státnosti Kosova vyčnívá nade všemi Rusko. To ospravedlňuje své stanovisko poukazem na mezinárodní právo, kterému byl, patřeno ruskou optikou, nový stát vyhlášen natruc. Natruc mezinárodním standardům postupovala také Moskva při válce v Čečensku. A ne jinak tomu je při hodnocení průběhu posledních voleb prezidenta nebo do Státní dumy. Pikantností pro gurmány světové politické kuchyně pak bezesporu zůstává přístup Číny, která, ač proslulá důsledným porušováním lidských práv, se při pohledu na jednostranné vyhlášení nezávislého Kosova odvolává taktéž na literu mezinárodního práva.
Tanečky s historií se mohou rozpoutat tehdy, když stávající hodnotové systémy (mezinárodní právo) ztrácejí na síle. Minulost je pro manipulaci se současností jako zrozená. Čím je přítomnému času vzdálenější, tím snáze se ji daří přizpůsobit soukromým potřebám, ať jsou jakékoli. Opět i zde kosovský verbální konflikt nabízí učebnicový příklad. Proč se zatěžovat výklady stále rezonujících eskapád 90. let, když se lze bez námahy přesunout do hlubin středověku a do nejbizarnějšího detailu analyzovat bitvu na Kosově poli? A nebo zkoumat příbuznost kosovských Albánců se starověkými Ilyry?
Historické argumenty moderního střihu, které jsou v kauze Kosovo používány, zavánějí podobně nechutnou demagogií. Mnichov 1938 na Kosovo 2008 roubují srbští předáci od okamžiku, kdy již nešlo vyhlášení kosovského státu zabránit. Pejorativní nádech, se kterým je přijetí mnichovského diktátu vnímáno, má pomoci k odebrání legitimity Kosovu na samém začátku jeho nové, samostatné existence. Zastánci nezávislého Kosova zase přehánějí s přirovnáním kosovské otázky k irské, přičemž stejně jako jejich srbští protivníci zatajují mnohé z rozdílných souvislostí, pro které nelze vlastenecké preference nahradit vybraným historickým modelem.
Neutěšená debatní vřava kolem (ne)oprávněnosti vyhlášení nezávislého Kosova graduje s morálními apely, které jako zbraň minutu po dvanácté tasí sympatizanti „srbského Kosova“. Hovoří se o zločinech Kosovské osvobozenecké armády (UCK), jejíž náčelník Hasim Thaci je dnes kosovským premiérem. Nezapomene se zmínit propojení kosovských úřadů s podsvětím, pašování zbraní a drog přes kosovskou oblast. A hlavně to, že Kosovo si svou nezávislost vymohlo brutálně a neohleduplně, což posílí separatisty všude ve světě v jejich nevybíravém zápase o vlastní, převážně na etnickém prvku definovaný, stát.
Mezitím si Kosovo bude dál žít po svém. Odděleně od Srbska. Pod ochrannou rukou Západu. Rusko svede s Evropskou unií litý boj o přízeň Bělehradu, který nakonec uzná, že Evropa, přestože mu ukřivdila, nabízí větší požitky než putinovský „suverénně demokratický“ kolos, který své spojence zřídkakdy nezamění za vazaly. Čína svůj kosovský hlásek ztlumí a nebude riskovat zvýšenou pozornost zahraničního publika na vlastní s Kosovem nepřímo korespondující slabiny (Tibet).
Balkán nikdy nebyl místem uhlazených mravů a noblesní politické kultury. Trapné a nedospělé útoky na cizí ambasády jsou jen umírněným odvarem mnohem bolestivějších scénářů. Více jak dva týdny po vyhlášení nezávislého kosovského státu zbývá světu poslední. Přát si jejich nenaplnění a přispět ke konstruktivnímu, důstojnému a neemotivnímu dialogu mezi dvěma zeměmi, které již nikdy nesplynou v jeden celek, Srbskem a Kosovem.
Autor je místopředseda Institutu K.H. Borovského
