Současný konflikt v súdánské provincii Dárfúr probíhá od roku 2003 a zhruba od té doby se mezinárodní společenství s různou intenzitou rozhoduje, jak dál. Jedním z podnětů pro zamyšlení se nad případnou intervenci bylo desetileté výročí genocidy ve Rwandě z roku 1994. Problémem, kterému mezinárodní společenství musí čelit, je nejen jeho neschopnost shodnout se na tom, zda v Dárfúru dochází ke genocidě, ale i stanovení jednoznačných podmínek, které by dostatečně legitimizovaly případnou humanitární intervenci.

Nálepek, kterých se situaci v Dárfúru dostává, je více než dost. Súdánská vláda označuje situaci v regionu za válečný stav, který vyústil v humanitární krizi. Média a mnoho nevládních organizací hovoří o etnické čistce. Radikálnější pozorovatelé neváhají použít pojmu genocida, který ovšem aplikují bez ohledu na jeho legální význam. Proč je tak důležité pojmenovat situaci, která tak či onak bude mít stejný obsah, a to utrpení mnoha lidí?

Etnická čistka je širokým pojmem, který v sobě nenese žádné konkrétnější požadavky zaměřené na mezinárodní společenství jako takové. Jedná se spíše o mediálně vděčné označení, pocházející z období balkánských válek na počátku devadesátých let. Etnická čistka je podřaditelná pod více zločinů podle mezinárodního práva a sama o sobě netvoří skutkovou podstatu spadající do příslušnosti žádného z mezinárodních soudů, a to ani Mezinárodního trestního soudu, který by jako jediný mohl v této oblasti uplatnit svoji jurisdikci (jak se již stalo).

Genocida je naopak sama závažným zločinem podle mezinárodního práva i mezinárodním zločinem. (Pachatelem prvého je jednotlivec, který je také jako jednotlivec trestně odpovědný, u druhého je odpovědný stát. Genocida je zločinem, kde se tyto dva koncepty mohou spojit v jeden, neboť se předpokládá, že vzhledem k nutnosti systematického plánování a dispozice určitých prostředků, je schopen genocidu dovést do konce pouze jednotlivec či osoby v postavení státních orgánů či jinak mající ve své moci určitá kvanta prostředků.) Původně se nejednalo o samotnou skutkovou podstatu, ale byla brána jako jedna z možných forem zločinů proti lidskosti nebo válečných zločinů. Vzhledem k její závažnosti a požadavku specifického úmyslu jednat „v úmyslu spáchat genocidu“ však došlo k jejímu vyčlenění.

Legální definice genocidy existuje, poprvé byla podána v Úmluvě o předcházení a potrestání zločinu genocidy z roku 1948, dále pak byla rozvedena soudní praxí mezinárodních tribunálů. Dnes je již součástí mezinárodního obyčejového práva, a tudíž je zákaz jednat genocidně aplikovatelný na všechny členy mezinárodního společenství bez ohledu na to, zda Úmluvu podepsali a ratifikovali, či nikoliv.

Zásadnější však je, že pokud označíme situaci v Dárfúru za probíhající genocidu, otevřou se tak vrátka pro zásah mezinárodního společenství. Genocida v sobě nese morální i právní závazek zasáhnout, primárně by samozřejmě měl zasáhnout stát, na jehož území ke genocidě dochází, to však je jen stěží požadovatelné od strany konfliktu, která sama na pomyslné lavici obžalovaných sedí. Teprve pokud stát selže, je břemeno odpovědnosti přeneseno na mezinárodní společenství.

Lze se ptát, kdo poté by měl být tím povolaným, jenž určí, že někde ke genocidě dochází? Vzhledem k tomu, že Rada bezpečnosti je jediným orgánem, který může povolit použití síly (jakožto výjimku z kogentní normy závazné pro všechny státy mezinárodního společenství, od které není dovoleno se odchýlit a která může být změněna pouze normou stejné síly zakazující používání síly v mezinárodních vztazích, s výjimkou sebeobrany), by tímto determinantem měla být ona sama. Je však otázkou, zda by takovouto pravomoc nemohla delegovat i na jiný orgán OSN. Problémem je, že v případě Dárfúru již existuje zpráva, která vznikla na půdě OSN a která tvrdí, že v regionu ke genocidě nedochází. Zpráva však závazná není, konečně Rada bezpečnosti využila svého privilegovaného postavení a předložila situaci v Dárfúru Mezinárodnímu trestnímu soudu k prošetření. Výsledkem vyšetřování může být i prohlášení, že v regionu ke genocidě dochází. K tomuto závěru však vede ještě dlouhá cesta a pro účel případného zásahu ze strany mezinárodního společenství již takové prohlášení bude učiněné skutečně ex post, navíc orgánem, který pod hlavičku OSN rozhodně nespadá. Pro řízení před Mezinárodním trestním soudem je nerozhodné, zda v Dárfúru ke genocidě dochází či ne, neboť do jurisdikce Soudu spadají i zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Včasné označení situace za genocidu příslušným orgánem by však mohlo dodat mezinárodnímu společenství tolik potřebnou legitimitu k zásahu. Je možné se ptát, zda by pro takové označení už tak či onak nebylo v případě Dárfúru pozdě, tři roky jsou dlouhá doba a humanitární intervence by byla jakž takž obhajitelná, pokud by byla učiněná neprodleně. S každou prodlevou se nabízí otázka „Proč až teď?“ a odpověď na ni má tendenci sklouzávat k politickým odůvodněním.

Jednoznačné určení, kdy je humanitární intervence přípustná, by bylo řešením. Řešením, které by mohlo pomoci v podobných regionech do budoucna, v případě Dárfúru snad pouze za podstatné změny okolností. Avšak tato změna by musela obsahovat rapidní zhoršení situace, za setrvávajícího stavu či za zlepšení podmínek by opět vyvstávala již zmíněná otázka „Proč teď?“ – snad jen bez „až“.

Pokud však samo označení situace za probíhající genocidu (a vzhledem k alarmujícímu počtu obětí, přičemž odhady se různí, stejně jako ke skutečnosti, že většina obětí pochází z řad afrických kmenů atakovaných arabskými kmeny, by se nebylo čemu divit) v sobě nese závazek mezinárodního společenství zasáhnout, lze se rovněž tázat, zda potřebujeme cosi jako posvěcení ze strany Rady bezpečnosti. Na druhou stranu mezinárodní společenství je dosti abstraktním pojmem a pokud má reagovat, bude tak muset učinit prostřednictvím něčeho. OSN v této oblasti disponuje potřebnou legitimitou (a jakž takž postačujícími prostředky). Co s tím, pokud ale chybí zájem? Závazek je zde ale dán mezinárodnímu společenství, nikoliv OSN (ač ta je jakýmsi hlavním představitelem tohoto společenství). I kdyby se povolaní (kdo?) na pojmu genocida v případě Dárfúru neshodli, humanitární intervence by za současného stavu vývoje mezinárodního práva byla možná i tehdy, pokud by Rada bezpečnosti konstatovala, že na území Dárfúru dochází k situaci představující hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti, a tudíž by sama mohla zvolit cestu podle článku 42 Charty. A hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti nepředstavuje pouze genocida, ale celá řada, ve své podstatě i méně závažných jevů, které mohou, zejména při své kumulaci, destabilizovat situaci v regionu.

Existence definic, které by jednoznačně určily, že od tohoto momentu dochází ke genocidě (definice první), a tudíž od teď je mezinárodní společenství (definice druhá) povinno zasáhnout (definice třetí), by umožnila jednat adekvátně k dané situaci, bez obav nad možnými politickými důsledky (pokud opomineme jistě politickou debatu při vytváření těchto definic). Nabízí se však otázka, kdo by takové definice měl určit a zda bychom tak nevyloučili z případného zásahu situace, kde by k naplnění některého definičního bodu chyběl jen ten pomyslný krůček, zda by se pouze (nesmyslně) nečekalo, až počet obětí dosáhne nějakého konkrétního čísla.

Humanitární intervence byla v případu Dárfúru myslitelná, při současném stavu mezinárodních vztahů, kdy suverenita států jakožto obecně přijímaný základní princip je stále více nahlodávána myšlenkami směřujícími k jejímu omezení ve prospěch (neo)liberalistických hodnot, a mohla by za určitých podmínek být i obhájitelná. Je však otázkou, kdo by takové podmínky mohl definovat, podle mého názoru by tím nejpovolanějším měla být Komise OSN pro mezinárodní právo.