Zapálený městský autobus v Malmö (2022), autor: Srivatsan KC, CC BY-SA 4.0

Poměry ve státě, který býval „premiantem lidstva“, nejsou moc povzbudivé.

Švédský premiér Ulf Kristersson si k sobě povolal šéfa ozbrojených sil, aby s ním prodiskutoval, jak by švédská armáda mohla přispět k zajištění větší bezpečnosti v ulicích. „Porazíme gangy!“ sdělil svému národu optimisticky. Ještě jednou: mluvíme o Švédsku, ne o El Salvadoru.

Ve Švédsku zahynulo v průběhu září celkem 11 lidí v rámci „války gangů“, mezi nimi bylo i nějaké patrně nevinné děvče v Uppsale; za poslední rok to bylo 60 lidí. Stále tedy ještě může být hůř, k jihoamerickým poměrům ještě skandinávská země nesklouzla. Nicméně trend je špatný. Dokonce už jsem dlouho neslyšel nikoho vysvětlovat, že při autonehodách je pořád ještě víc obětí než při gangsterských přestřelkách, a tudíž že máme všichni laskavě držet ústa.

Upřímně je to s tou armádou tak trochu gesto zoufalství. Vojáci nejsou cvičeni k vymáhání práva a řešení či dokonce prevenci trestných činů. Jejich prací za války je ničit nepřítele, aniž by se přitom nějak moc zkoumalo, jestli je to dobrý člověk nebo ne. Pošle-li je někdo do ulic, můžou trochu odstrašovat svojí přítomností a svými zbraněmi, ale v (papírovém) míru mají beztak silně svázané ruce různými předpisy, a docela by mě zajímalo, nakolik se jim bude dařit v „gangsterských zónách“, pokud tam budou nasazeni. Jejich protivníci se totiž na žádné předpisy ohlížet nemusejí.

Stojí za to si připomenout, že Švédsko bývalo dlouho považováno za „vzorného žáka lidstva“. Cca před padesáti lety mohl běžný Čech ke Švédsku jenom vzhlížet, ať už se jednalo o bohatství, kvalitu veřejných institucí, sociální zabezpečení nebo nízkou míru kriminality. V současné době je Švédsko stále ještě bohatší než my, potažmo valná většina planety; ale napodobit ten druh sociálních problémů, který si tam mezitím vypěstovali, o to nikdo racionální nestojí.

Samozřejmě se nestalo to, že by Svensson a Karlsson zvlčili a začali zakládat kriminální organizace po vzoru svých kolegů z Latinské Ameriky. I premiér sám se nechal slyšet, že je to následek „nezodpovědné imigrační politiky a nezvládnuté integrace“. Gangy, které rády rekrutují mladé muže pod 18 let věku, jsou vesměs složeny z potomků přistěhovalců z rozvojového – konkrétně hlavně muslimského světa. Podobně jako jinde v Evropě, Vietnamci nebo Chilané nezpůsobují víceméně žádné problémy, kdežto Iráčané či Afghánci ano. Tenhle vzorec se opakuje s takovou pravidelností, že chovám jistou naději, že cca kolem roku 2040 si jej všimnou i politici z rudozeleného konce spektra.

Nicméně já bych si dovolil říci, že problém jde hlouběji. Nezodpovědná imigrační politika, hnaná touhou povýšit Švédsko na „morální supervelmoc“, je zase jenom důsledek něčeho dalšího, a tím byl nedostatek praktické svobody projevu.

Ne každá tyranie má formu vyhazování disidentů z oken nebo represivních zákonů. Solidní dystopii lze vybudovat i na základě prostého konformismu a neformálního nátlaku okolí.

Co se konformismu týče, Švédsko je v něm mistr i na skandinávské poměry. „Dělat problémy“, natož pak veřejně, je bytostně nešvédská aktivita. Dokud byla země etnicky homogenní, hlavním důsledkem této konformity byla blažená nuda. Když se ale začaly poměry měnit, projevil se stádní instinkt snahou aktivně potlačit kritické hlasy. Nikoliv nutně zákonem, ale bezbřehým pohrdáním a ostrakizací, což také funguje.

Hlavní protiimigrační strana, Švédští demokraté (SD), byla dlouho obklopena „sanitárním koridorem“ všech ostatních stran, které s ní odmítaly jakkoliv spolupracovat. Ten zkolaboval až na přelomu let 2018 a 2019, čili tři roky po „velkém migračním roce“ 2015, a dávno poté, co bylo patrné, jak katastrofální důsledky dřívější švédská imigrační politika měla.

Slavný komiks z roku 2012, který ukazuje předsedu SD Akessona coby švába, kterého ostatní strany musejí otrávit

Praktickým důsledkem této tabuizace nesouhlasu bylo, že se příliš mnoho konkrétních politiků bálo ztráty tváře (a možná i funkce) v momentě, kdy se pokusí ten nucený konsensus nějak narušit. A, samozřejmě, někdo musí být vždycky ten první, kdo naruší status quo. Tím, že ve Švédsku byla tato „myšlenková bariéra“ pro „narušitele“ o mnoho vyšší, než třeba v sousedním Dánsku, trvala potřebná korekce o mnoho déle. A výsledek je dobře vidět v Kodani a v Malmö. I když obě tato města od sebe odděluje jen úzký pruh moře a jsou propojena značně frekventovaným mostem, na jednom břehu mají daleko větší gangsterský problém než na tom druhém.

Morální pozérství povýšené na základ státu, what could go wrong? Vzpomeňte si na to, až se zase nějaká bublina z povolání bude nafukovat v (naší) televizi. Cena, která se za takové hříchy platí, je vysoká – ale obvykle ji zaplatí někdo jiný, než lidé, kteří je napáchali.

Mimochodem, když už jsme u toho konformismu a zločinu, nemůžu nezavzpomínat na nizozemského kreslíře, který svého času vystupoval pod uměleckým jménem Gregorius Nekschot.

„Prachy, naval prachy!“ – „To je jenom druhá generace.“

V Nizozemsku se společenské tabu ohledně kritiky imigrace roztrhalo o něco dříve než ve Švédsku, ale Nekschot stejně zažil velké problémy; v roce 2008 jej nizozemská policie přišla zatknout k němu domů za „diskriminační obrázky“ a i když byl po 30 hodinách propuštěn z vazby, trvalo dva roky, než bylo stíhání proti němu zastaveno. Celá aféra je velmi podrobně popsána zde.

Hudební epilog

****************************************************************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 6
Šesté pokračování série Zapomenutých příběhů, dalších třináct kapitol na různá témata. Dozvíte se něco o padajících Kometách, válce s červy nebo o řešení životně důležité otázky „Kde probůh jsem?“. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti. Kniha je jako vždy doprovázena rozsáhlou obrázkovou přílohou.
Zapomenuté příběhy 6 si můžete objednat na této adrese.
Všechny knihy autora lze získat ve zvýhodněném balíčku zde.