V občanech sílí pocit, že politiku stále častěji kdosi diktuje ze zákulisí

Netrap se, Mietku, pronesl v pátek před zahájením tiskové konference s úsměvem polský generální prokurátor Andrej Seremet, budou nové volby a PiS nás dá zavřít. Pak si všiml, že ho už novináři nahrávají, usmál se ještě víc a řekl: To byl samozřejmě žert.

Dozajista to byl opravdu jen žert: nové volby a pokles počtu hlasů pro Občanskou platformu sice vypadají dost pravděpodobně, ale že by případná nová vláda strany Právo a spravedlnost (PiS), která samozřejmě vůbec není jistá, dala prokurátory zavřít? Tak daleko v minulosti přece nejsme, aby o kriminále rozhodovala politická strana, která je zrovna u kormidla.

Jenže postavení polské prokuratury v očích médií a veřejnosti věru není růžové poté, co ve středu vtrhli příslušníci tajných služeb na pokyn prokuratury do redakce časopisu Wprost, aby zabavili média s tajně nahranými rozhovory. Zásah byl katastrofálně neúspěšný: po tahanici s novináři, kterou může každý zhlédnout na webových stránkách, odešli tajní policisté s prázdnou. Od zásahu se opatrně distancuje i vláda Donalda Tuska, pod kterou se povážlivě houpou křesla.

Sova a přátelé

Nešlo jen o nahrávku (mezitím zveřejněnou) z loňského červencového posezení ministra vnitra Bartłomieje Sienkiewicze s guvernérem centrální banky Markem Belkou ve varšavské restauraci Sowa i Przjaciele, ale také o nahrávky z jiných setkání vysokých polských ústavních činitelů. Ve zmíněné restauraci se pánové dohadovali o tom, jak může Polská národní banka (NBP) pomoci vládě s deficitem – a byla také řeč o podmínkách, jimiž bylo odvolání ministra financí Jacka Rostowského, a o potřebě novelizovat zákon oNPB. Rostowski byl odvolán loni na podzim a zákon byl schválen minulý týden. Člověk věru nemusí být příznivcemspikleneckých teorií, aby mu kroužila hlavou otázka, zda je to opravdu náhoda.

Vzápětí po zveřejnění výňatků z odposlechnutého rozhovoru Sienkiewicze s Belkou vystoupil vůdce opoziční strany Právo a spravedlnost Jarosław Kaczyński a vyzval vládu k odstoupení. To sice premiér Donald Tusk odmítl, ale možnost předčasných voleb (po středeční razii) už připouští. Jeho Občanská platforma sice nedávno bodovala ve volbách do Evropského parlamentu, ale není vůbec jisté, zda si dosavadní převahu po odposlechové aféře udrží. Té možná ještě není konec, týdeník Wprost má údajně již k dispozici také nahrané rozhovory bývalého mluvčího vlády Pawła Grase, ministra zahraničí Radosława Sikorského, bývalého ministra financí Jacka Rostowského a ministra financí Włodzimierze Karpińského.

Razie pomohla jen publicitě

Patrně je však důležitější, že zásah v redakci nepobouřil jen polská média, ale je obecně pokládán za útok na svobodu slova, jež je jedním z důležitých atributů demokratické společnosti. Svoboda slova je pro mnoho občanů (nejen polských) hodnota možná důležitější než způsob, jakým bude vláda bojovat s deficitem. Přestože lidé často na média nadávají a nejsou s nimi spokojeni, rozhodně by se nechtěli vrátit do doby, kdy politici novinářům diktovali, co smějí a nesmějí – nebo naopak mají a nemají – psát. Ostatně právě pocit, že novináři (nejen polští) píšou, co jim jejich politický „pán“ diktuje, je jedním z hlavních důvodů nespokojenosti.

Nechceme kabinetní politiku

Ne že bychom s podobnými aférami neměli vlastní zkušenosti, mravnost či nemravnost odposlechů a jejich zveřejňování byly námětem nejedné diskuse. A vždycky je to stejné dilema, které mi připomíná heslo, tak často skandované v pradávném roce 1968: Nechceme kabinetní politiku! Tenkrát samozřejmě šlo o politiku komunistické strany – ale nemají taková „neoficiální“ setkání vysokých politiků různých barev něco společného s někdejší „kabinetní politikou“? Na českém internetu lze ostatně zhlédnout řadu dílů seriálu Kancelář Blaník, která řeší problémy přímočaře: ve své kanceláři sedí Tonda Blaník, který iniciuje, řeší a dovádí ke konci všemožné politické aféry dne. Příznačné je, že Tonda Blaník mluví hodně vulgárně – tedy úplně stejně, jako mluvili o politicích ti dva, co si v restauraci Sowa i Przjaciele povídali nad cizokrajnými lahůdkami o zákonu o NBP.

Budoucnost není opakovaná minulost

„Nikdy nečekám od zítřka štětcem poněkud vylepšený včerejšek,“ napsal český klasik. A skutečně: svět, ve kterém žijeme (v Polsku jako v Česku, „doma jako na venkově“), nevypadá, že by nám hrozil novou totalitou. Spíš se zdá, že se jako občané ocitáme v nepřehledné síti neviditelných (a z odposlechu slyšitelných) vazeb, které fakticky rozhodují – ne snad o našich životech, ale o našich, tedy státních, financích. Na polském příkladu vidíme totéž, co můžeme vidět i doma: rozmlžují se pravidla o striktním oddělení státních mocí (v polské verzi o oddělenosti státní banky a vlády), nerozhodují ti, které k tomu občané svými hlasy určili, v zákulisí působí jiné síly, především silné finance, které si, jak se zdá, cestu vždycky nějak najdou.

LN, 23.6.2014