Za faktického vítěze prvního kola polských prezidentských voleb lze označit Pawła Kukize. Sice skončil se skoro jednadvaceti procenty hlasů až na třetím místě, nicméně právě jeho voliči rozhodnou o tom, kdo ze dvou finalistů nakonec prezidentský úřad u našich severních sousedů získá.

Zda dosavadní prezident Bronisław Komorowski, podporovaný vládní Občanskou platformou, nebo Andrzej Duda, kandidát opoziční strany Právo a spravedlnost.

Prezident Komorowski, vystrašený z toho, že v prvním kole skončil až druhý, se snažil voličům Kukize okamžitě zalíbit: slíbil iniciaci referenda o zavedení jednomandátových volebních obvodů pro volby do dolní parlamentní komory a též o zrušení financování politických stran ze státního rozpočtu.

Kukiz se však na Facebooku této nabídce vysmál. Není divu, vládní Občanskou platformu, podobně jako opoziční Právo a spravedlnost, považuje za oligarchické mocenské struktury, které celé Polsko dusí.

V tažení proti nim mají být dalším důležitým mezníkem podzimní parlamentní volby. A za jednu z klíčových met boje s politickými stranami považuje rockový hudebník Kukiz právě prosazení jednomandátových volebních obvodů neboli většinového systému.

Skutečnost, že volič zde může hlasovat pro vybranou osobnost, nikoliv pro partajní kandidátku, má dle Kukize notně přispět k „odpartajnění“ politiky, ke svržení vlády stranických baronů.

Jde o představu dosti naivní, kterou snadno vyvrací pohled na britskou či americkou politickou scénu, kde většinový volební systém udržuje, přes občasné výkyvy, existenci systému dvou velkých stran.

V Kukizově Polsku pak tamní poměrný volební systém voličům umožňuje přímo určit, kteří lidé z dané kandidátní listiny získají mandát. To ale lidi jako Kukiz a jejich voliče moc nezajímá. Jsou rozzlobeni na poměry a chtějí, aby se jejich rozhořčení projevilo co nejviditelněji na politické scéně.

Těžko přesně určit, z čeho všeho takové pocity pramení. Polská ekonomika šla v posledních letech nahoru, byť z tohoto vzestupu určitě netěžily všechny sociální skupiny ani všechny regiony rovnoměrně.

Česká ekonomika si rovněž nevede špatně, a přitom u nás zažívají úspěch hnutí s rétorikou velmi blízkou té Kukizově. Což se týká nejen Úsvitu přímé demokracie, ale i dnes vládního hnutí ANO Andreje Babiše. Podobné politické útvary slaví úspěchy po celé Evropě, i v takzvaných zavedených demokraciích.

Uvedený trend vyvolává v život řada faktorů, jeden z nich však určitě tvoří i jakési kulturně-společenské znechucení občanů z politických stran a stranické politiky. Lidem se prostě líbí nezávislost, neformálnost, nesvázanost s teoretickými koncepcemi či pevnou organizační strukturou.

Ovšem v praxi pak často volí velmi netransparentní subjekty, které požadované vlastnosti pouze marketingově imitují. V tomto ohledu se ale Paweł Kukiz z trendu poněkud vymyká – jeho kampaň nemajetného rockového rebela s příčinou byla patrně hodně autentická.