O kandidátovi na eurokomisaře se v těchto dnech svádí v koalici boj, jako by šlo o život. Ve skutečnosti ovšem nejde o nic jiného než o prestiž. Ovšem nikoli České republiky, nýbrž jednotlivých koaličních partnerů.

A jak už u nás bývá zvykem, ti tři se budou hádat tak dlouho, až se bude smát někdo čtvrtý.

Pokud jím skutečně bude, jak se za kulisami šeptá, někdo z diplomacie, nebude to ovšem nic jiného než potvrzení, že české vládě věru nejde o to, aby na post eurokomisaře dosadila co nejkompetentnější osobnost. Navíc není vyloučeno, že proti takovému kandidátovi budou mít námitky europoslanci.

V jednotném šiku hodlá česká vláda naopak zápasit v Bruselu, a to o resort, který na Českou republiku v Evropské komisi připadne. Měl by to prý být pokud možno nějaký důležitý, když už ne vnitřní trh, energetika nebo průmysl, tak aspoň výzkum a inovace, nebo v nejhorším případě doprava. Tady sice o prestiž České republiky jde, ovšem značně prvoplánově.

V opravdovém zájmu českého státu, stejně jako všech ostatních členů EU, by mělo být obsadit komisi tak, aby fungovala co nejefektivněji. Národní komplexy by měly jít stranou. Zvlášť když má eurokomisař v popisu práce hájit evropské zájmy a neposlouchat, co mu jeho vláda našeptává.

Což ovšem neznamená, že národní vlády nehrají v Bruselu prim. Hrají, jenže nikoli oklikou přes komisaře, nýbrž rovnou. Prostřednictvím svých ministrů v Radě Evropy a šéfů vlád v Evropské radě. Ti ve skutečnosti určují, čím se bude Evropská komise zabývat. De facto ji úkolují.

A když úřednický aparát komise převede zadané úkoly do řeči paragrafů a předloží je oběma orgánům, posílají jí zástupci národních států návrhy zákonů zpravidla zpátky se spoustou připomínek a příkazů k zapracování výjimek.

Takže se z původních předloh občas zrodí i nelogické paskvily. Tak vypadá ve skutečnosti jeden z hlavních argumentů odpůrců EU: totiž ten, že unijní zákony si vymýšlejí nikým nevolení úředníci v Bruselu. Ano, ale ryze formálně, protože bez národních vlád nespadne v Bruselu lístek ze stromu.

Věru nepřekvapuje, že má Evropská komise za těchto okolností tak zruinovanou pověst. Jen jeden příklad za všechny: sotva se v Lisabonské smlouvě dohodlo zeštíhlení komise o třetinu, vzali to šéfové vlád zase zpátky, takže počet komisařů dál kopíruje (rostoucí) počet členů EU.

A úředníci Evropské komise dostali za úkol vymyslet pro ně nové resorty. Což veřejnost jen utvrzuje v předsudku, co je ta komise za byrokratického molocha. V čemž jí zástupci národních vlád zdatně sekundují. Je přece pohodlné mít po ruce nástroj k zachování prestiže. Tentokrát své vlastní.