Jsem odpůrcem trestu smrti v principu. Člověku dal život Bůh a jen On má právo mu jej odebrat. Saddám je člověkem zavrženíhodným, ale když byl lapen (což je vskutku vynikající), není již nijak nebezpečný. Není pravdou, že „Kategorický argument nepřipouští vůbec žádný trest.“ (Roman Joch: Proč je trest smrti přípustný). Jistě, Bůh dal člověku nejen život. Podstatné je, že mu dal také svobodu - ovšem ne přesně onu svobodu ve smyslu konzervativní nebo liberální politické filosofie. Dal mu svobodu konat dobro, nebo zlo – svobodu rozhodnout se. A tuto svobodu, stejně jako život, také nikdo kromě Něj nesmí odnímat nebo krátit (proto je např. nezbytné co nejnižší zdanění, neboť s plnější kapsou lze být materiálně štědřejším, tedy více ctným). Všechna ostatní přirozená práva (na majetek, na volnost pohybu,...) považuji za nedotknutelná podmíněně – „Práva člověka existují pouze tehdy, je-li člověk poslušen zákona Božího...“ (R. Kirk).

Považoval bych za legitimní zabít Saddáma, když byl u moci nebo na útěku – prakticky tedy v sebeobraně. Dále se tedy budu zabývat právě zabitím v sebeobraně, neboť toto považuji za přípustné, ale nepřipadá mi, že bych byl nekonzistentní. Je-li totiž někdo napaden, tak jednak neví, kam až útok povede (usiluje-li agresor „jen“ o peníze či sex, či zajde-li „dále“...), jednak agresor v každém případě musí počítat s několikanásobně silnější obranou, než s jakou vede vlastní útok. Zločinec má svým způsobem štěstí, napadne-li v parku mistryni republiky v karate, neboť ta jej za jeho útok pravděpodobně pouze zbije. Ale ne každý musí být cvičený v takových účinných sportech nebo mít u sebe věrného ostrého psa. Je-li duševně a fyzicky způsobilý, má mít právo držet a nosit k obraně své, svých blízkých a svého majetku zbraň. A tu má právo použít tak, aby útok agresora odrazil a v krajním případě jej i zabil (dívaje se chvíli na věc z pragmatického hlediska, dokonce myslím, že osvobozující rozsudky pro ty napadené, kteří útočníka zabili, by měly větší preventivní efekt, než samotný trest smrti). Vyhroceno - i člověk upoutaný na ortopedický vozík má právo na obranu proti útočníkovi. A jeho jediné dvě možnosti jsou: nebránit se, střílet. Ať střílí! Ovšem chycený pachatel nepředstavuje nebezpečí v tomto slova smyslu. Nelze mu již zabránit v páchání zla - v poškození oběti. To je minulost. Proto odpadají ony výše uvedené argumenty a jeho zabití se stává nelegitimním. Domnívám se přitom, že v této věci není rozdíl mezi „malým civilním“ lumpem a lumpem Saddámova měřítka.

Poslední poznámku věnuji recidivě, vždyť „...nepopravení vrahové zavraždili v průběhu dvaceti let dalších 70 lidí.“. Takové argumenty jsou silně zavádějící. I jiní zločinci (někteří z nich), pro jejichž zločiny trest smrti pravděpodobně nikdo nepožaduje, jistě během let někoho zabijí - a není to důvod k tomu, aby byli popraveni za svoji krádež. Je bezesporu relevantním argumentem (asi psychologickým), že kdo již jednou sáhnul na cizí život, zopakuje to snáze než ten, kdo je v tomto slova smyslu panicem. Avšak - jednak bychom pak museli pod tímto zorným úhlem pozorovat vojáky či policisty, kteří v rámci své práce zabili (předpokládám, že je jim pomáháno vyrovnat se s touto životní zkušeností, která pro nás naštěstí už dlouho není běžná…), ale zejména je to pouze otázka míry - tedy vyšší pravděpodobnosti. A to myslím k rozhodnutí o popravě nestačí. Co je třeba zajistit – a v případě Saddáma to platí několikanásobně –, aby zločinec neměl šanci uniknout. Doživotí bez šance na propuštění, s pracovní povinností, bez televize a jiných vymožeností „humanizovaného vězeňství“ – zkrátka takové novodobé galeje – je horší než smrt a podle mého názoru plní lépe i odstrašující roli. Podobně se domnívám, že fakt lapení bagdádského lumpa je už sám o sobě natolik varující pro jeho případné následovníky, že jeho poprava již žádnou přidanou hodnotu nepřinese. Situace by se jistě změnila, pokud by se objevil někdo, kdo by vydíral čímkoli a požadoval Saddámovo propuštění. Pak je třeba jej okamžitě popravit.

18. prosince 2003

člen Předsednictva Konzervativní strany