POLEMIKA: Necivilizované zákony nebo necivilizovaní jedinci? Těžko říct
Jestliže se český ministr financí Miroslav Kalousek děsí nad ekonomickou negramotností Čechů a Václav Vlk zase nad neschopností pochopit i základy práva (Jásání vstříc děsivému osudu aneb Necivilizované zákony dnešní západní civilizace, 3. ledna 2011), já se pro změnu děsím nad páně Vlkovou neschopností číst a nad jeho neschopností vyjádřit svůj názor slušně a podle možností bez osobních útoků. To už nemluvím o tom, že mi připadá krajně nevkusné používat v příkladech podporujících jeho zvláštní teorii iniciály jeho „oponentů“.
Mám pocit, že si pan Vlk po přečtení článku Gity Zbavitelové zamnul ruce, že má konečně záminku pustit se do tématu, které mu už dávno vrtalo hlavou. Mám-li pravdu, tak bych rád podotknul, že by asi bylo dobré, kdyby mu to téma vrtalo hlavou ještě o něco déle. Má totiž, podle mého názoru, poměrně zkreslené představy hned o několika věcech. O soudnictví i o sexuálním zneužívání. Nejsem právník, ale i já tuším, že se od dob Šalamounových leccos ve společnosti změnilo. Nejenom, že krájení dětí napůl ve většině zemí nepřichází v úvahu, ale na rozdíl od těch biblických časů není tak úplně v pořádku ženy mlátit a sex si vynucovat násilně (tedy mluvím opět o zemích civilizovaných). Navíc mám pocit, že pan Vlk tak zcela nepochopil koncept „presumpce neviny“. Je sice pravda, že žalobce musí dokazovat vinu a obžalovaný nemusí dokazovat svoji nevinu, ale v mnohých případech jsou k dispozici pouze výpovědi svědků. Zejména pak v případech sexuálního zneužití nelze vždy očekávat, že žena (popřípadě muž) bude soudu ukazovat potlučené části těla, rozervané spodní prádlo, atd. Poměrně často je věrohodnost výpovědi obou stran ten rozhodující faktor. Je na soudci, popřípadě na porotě, aby posoudil, čí výpověď je věrohodnější, a pak učinil příslušné rozhodnutí. Že to není systém dokonalý, to je sice pravda, ale zřejmě prozatím nejsou k dispozici systémy lepší.
Co se týče samotného sexuálního zneužití – inu, je to pravda, že je na světě mnoho jedinců, kteří zneužívají soudnictví a označují za znásilnění leccos, co by rozumný člověk za znásilnění nepovažoval. Na druhé straně existuje spousta případů nehlášených znásilnění (z důvodů studu, strachu z následků, atd.) a stejně tak spousta soudních rozhodnutí, která osvobodila skutečného násilníka pro „nedostatek důkazů“. Ovšem to podstatné je, že je naprosto v pořádku, že soud bere výpovědi svědků vážně a netrvá na předložení fyzických důkazů jako jediného přípustného důkazního materiálu. Když už si pan Vlk tak libuje v příkladech, také bych několika posloužil. Představte si, že je žena zatlačena do kouta a má dvě možnosti – ta první je nechat se zmlátit a poté, na pokraji bezvědomí, znásilnit, ta druhá je vyjádřit svůj odpor, ale nenechá-li se násilník ukecat, pak raději podstoupit ten nechtěný sex a aspoň nebýt potlučena. Není náhodou, že soud většinou v případech znásilnění rozlišuje mezi sexuálním zneužitím a dalším fyzickým násilím. Bohužel to jde většinou ruku v ruce, ale jsou to dvě odlišná obvinění. Další příklad je třeba šéf, který naznačí, že chce-li si dáma (pán) udržet místo, pak je třeba poskytnout sexuální protislužbu. K žádnému bití nedošlo, takže by se opravdu těžko snášely důkazy, ale, pane Vlku, nedá se nic dělat, je to také sexuální zneužití. A že se našlo a určitě najde spousta vychytralých jedinců, kteří si na sexuálním zneužití založí kariéru, popřípadě značně vylepší své bankovní účty, je sice pravda, ale to ještě neznamená, že je ten princip špatný.
Abych uzavřel své zamyšlení nad výtvorem pana Vlka ve stejném duchu, jak to udělal on – tak se jen rozčilujte a ukazujte světu, jak je hloupý, ale před tím, než vyrazíte do útoku, přečtěte si materiál, na který útočíte, o něco důkladněji. Navíc, jak se tak pěkně říká anglicky – „když vyléváte vodu z dětské vaničky, tak s ní nevylejte také dítě“.
