POLEMIKA: K rozhovoru s Nigelem Faragem
Farage se hned v první části interview tvrdě pouští do současných poměrů v Evropě - on sice mluví o Evropském parlamentu, Evropské unii, ale to jsou na prvním místě evropské instituce složené pomocí demokratických principů, nikoli nějaké zvenčí implantované cizí orgány. Označuje každého, kdo nesouhlasí s jeho názory (a sám hned ukazuje, že považuje EU za něco podobného jak Hitlerově nové Evropě, tak Sovětskému svazu), za člověka netolerantního k cizím postojům a nedemokratického. Sám přitom s demokratickými principy nemá úplně dobrou zkušenost - od roku 2004 jeho stranu v Evropském parlamentu opustili 4 z 12 poslanců, skupina IND/DEM je pak posledním z posledních klubů. Její poslanci mají minimum zpráv, názorů, přijatých rezolucí - ale maximum hlasitých, hlučných a drtivou většinou k věci nenáležejících vystoupení na plénu a v médiích.
Oblíbený, ale irelevantní argument o tom, že Lisabonská smlouva rovná se Smlouvě o Evropské ústavě má v rozhovoru také své místo. LS se SEÚ nerovná. Je složitější, není tak otevřená - ale důležité je, že je přijatá a navržená přesně v souladu s existujícími zásadami a předpisy danými smlouvou z Nice. Vlády členských států měly plné legální i legitimní právo k vytvoření a navržení LS. Protestovat proti tomuto má účel pouze na úrovní domácí, národní politiky. Pouze nechápající nebo neupřímný politik jako pan Farage může vést kampaň proti Evropě z Evropského parlamentu. Chce-li si splnit svůj sen a dovést Británii někam před rok 1960, kdy si i konzervativní premiér McMillan začal uvědomovat, že Británie není impériem, ale součástí Evropy, měl by kandidovat do Westminsteru.
Ve shodě s panem Petříkem se pan Farage opřel i do polomytických 75-84% zákonů, které prý pro členské státy připravuje Brusel. Toto absurdní číslo nepočítá mezi právní předpisy i např. vyhlášky ministerstev nebo dalších vládních úřadů, přitom řada směrnic a nařízení z Bruselu, které jsou ratifikovány národními parlamenty, mají zhruba stejnou úroveň. A vůbec - o jaké zákony se to má jednat? Trestní zákoník, Obchodní zákoník, Pracovní zákoník - to vše připravoval pro naší zemi Brusel nebo my?! Proč se pan novinář Petřík neptá na konkrétní případy?
A do třetice se v rozhovoru objevila lež používaná euroskeptiky tak často a důrazně, až se stává jejich vlastním ekvivalentem osvětimské lži - Lisabonská smlouva má prohloubit slabost národních parlamentů v legislativním procesu. Přitom právě v této smlouvě je obsažen proces, který národním parlamentům umožní provádět aktivní revizi legislativního procesu. Kritika nečinnosti národních parlamentů by pak měla padat na národní poslance, ne Evropskou unii...
V EP se lze chovat politicky. Lze v něm pracovat a ovlivňovat pozitivním směrem, ať liberálně, konzervativně nebo socialisticky, právní, pracovní a společenské prostředí Evropy. Pan Farage by mohl být podobně úspěšný jako například jeho nizozemský kolega pan Blokland, který sice s Unií nesouhlasí a ostře ji (z pozic konzervativního kalvinismu) kritizuje - zároveň se ale ochotně podílí na práci, vypracovává zprávy, účastní se debat a zůstává odpovědný svým voličům.
Pro poslance jako je pan Farage je jednoduché "pracovat". Stačí znovu a znovu negovat vše, co vychází ze společné práce zástupců sedmadvaceti států unie a jejich zástupců v Radě, Komisi nebo EP. Každý postoj, každá filosofie a každá politka potřebuje k tříbení názorů, vývoje myšlení a nacházení cesty protikladné, nebo i protichůdné názory. Celá naše civilizace je o snaze nacházet společnou řeč různých dílů společnosti. K tomu je potřeba jediná věc: být konstruktivní. Nekonstruktivní protichůdná kritika, kterou předvádí pan Farage a jeho věrní (případně jejich čeští napodovatelé), k ničemu nevede, proto jsou jí lidé, kteří berou službu veřejnosti a zákonům a smlouvám upravujícím vztahy mezi Evropany a jejich státy vážně, tak iritováni.
Navíc poslanci jako pan Farage, ale i různí čeští poslanci známí čtenářům a divákům našich médií, raději místo práce kritizují, pokud možno rozhořčeně, hystericky a vášnivě. Publikovat a dát se vidět v médiích je snadnější a efektnější než věnovat se náročné a nevděčné práci vyjednávání kompromisů, poznávání postojů ostatních, vplétání vlastního programu a politiky do textu rezolucí a směrnic. Lepší je dát rozhovor, v němž se vyhrožuje div ne návratem Henleinovců, s fanfárami zahájit kampaň proti užívání nějaké fráze nebo třeba protestovat proti natržené vlajce na stožáru či péct koblihy. Za uplývajících pět let jsem měla možnost věnovat se práci v týmu stovek často nepříjemných lidí s odlišnými názory, ale stejným cílem - hledání kompromisu, spolupráce - a zároveň sledovat pár hlučných jednotlivců, kteří využívají největší slabiny moderních médií - potřeby skandálu, hyperbolizace a hysterie poutající pozornost - jen aby viděli svou tvář a osobnost na obrazovce o něco déle.
Jsem ráda, že jsem nepodlehla tlaku na to být více jako oni... Důležité je nebýt jako pan Farage a podbízet se populismem, ale nechat za sebou něco, za co jsem placena. Seznam mé bilance v EP je zde.
