Jaroslav Kalenda napsal svou úvahu o Ukrajině pod titulkem EU a Ukrajina. Již s jejím úvodem lze polemizovat.

Jan Kalenda píše:

V období napjatého a stále se zostřujícího střetu vládní moci a demonstrantů, kteří obsadili kyjevské náměstí, měla ukrajinská vláda rozhodnout, zda se stane součástí Ruskem organizované obchodní unie, či zda podepíše smlouvu s EU, podle které budou probíhat přístupové rozhovory a příprava Ukrajiny na vstup do EU.

Nabídka ze strany Ruska se zdála být pro Ukrajinu výhodnější, a ukrajinský prezident se proto rozhodl odmítnout podepsání smlouvy s EU. To byl pro proevropské síly impuls ke svržení ukrajinské vlády a prezidenta. K moci se dostaly především extrémně nacionalistické síly, které s využitím politické síly „Majdanu“ ovládly parlament a vytvořily tak zdání jakési legality pro nově ustavenou vládu. Uvádí se však, že zhruba 1/3 obyvatel Ukrajiny považuje toto převzetí moci za politický puč. Složení vlády a její první kroky (především jazykový zákon) vyvolaly v oblastech s převažující ruskojazyčnou menšinou (včetně Krymu) velké obavy, a legitimitu kyjevské vlády proto neuznávaly. Kdyby jim v té době nabídla kyjevská vláda federativní uspořádání země s vysokou mírou samostatnosti pro tyto regióny, snad, zdůrazňuji snad, by bylo možné zachovat územní celistvost Ukrajiny. K tomu bohužel nedošlo. Kyjevská vláda, posílená tím, že EU okamžitě bez výhrad uznala její legitimitu, se rozhodla řešit situaci silou a poslala proti svým nespokojeným občanům armádu. To byl začátek ukrajinského vojenského konfliktu.

Výše uvedené resumé o vývoji situace na Ukrajině je psáno v duchu ruského výkladu událostí. Svou neblahou roli zde sehrála zbabělost bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče. Ten sice podepsal se zástupci „Majdanu“ za přispění vyjednávačů EU dohodu o řešení situace, ihned nato však z Ukrajiny uprchl (údajně z obav o svůj život) do Ruska. Dokonce ani Vladimir Putin nebyl ochoten Janukovyče uznat jako reprezentanta Ukrajiny „v exilu“ a do čela proruských sil na Ukrajině respektive Krymu postavil zcela jinou figuru, jakéhosi Strelkova.

Co se týče tvrzení, že údajná 1/3 obyvatel Ukrajiny označuje převzetí moci po útěku Janukovyče z Ukrajiny za politický puč, Kalenda neuvádí na podporu tohoto tvrzení žádný odkaz. Oprávněně se domnívám na podkladě svých osobních zkušeností s názory lidí po 17. listopadu 1989, že nejméně jedna sedmina (jak se potom ukázalo při červnových volbách) považovala změnu mocenských poměrů v tehdejším Československu za puč. Parlamentní volby na Ukrajině na podzim 2014 ukázaly, že proruské síly utrpěly drtivou porážku a získaly asi 10% hlasů. To na třetinu proruských příznivců zdaleka nevypadá.

Co se obav ruskojazyčného obyvatelstva z nového jazykového zákona týče, ten byl samozřejmě záminkou k ruské anexi Krymu. Současná situace na Krymu se vyznačuje násilnou rusifikací společnosti, krymští Tataři jsou opět perzekuování (ačkoliv Putin slíbil, že se jim dostane plné ochrany). Vedlejším produktem ruské politiky na Krymu je například i zrušení odvykacích programů pro závislé na drogách, protože náhradní použití metadonu se v ruské medicíně nepraktikuje. Důsledkem je rozvrat v péči o ty, kteří nastoupili na odvykací péči.

Začátek ukrajinského konfliktu nebyl v tom, že ukrajinská vláda poslala proti „svým nespokojeným občanům“ armádu. Počátek ukrajinského konfliktu způsobila anexe Krymu a vyhlášení nezávislosti tak zvané Doněcké a Luhanské republiky. Byla zahájena tak zvaná „hybridní“ válka, které se z Ruska účastní tisíce vojáků na dovolené, kteří bojují nejmodernější ruskou vojenskou technikou. Každý nový ruský humanitární konvoj doveze na Ukrajinu nové zbraně a munici a následuje po něm ruská ofenzíva.

Žádné ústupky Rusku v podobě federativního uspořádání by samozřejmě nic neznamenaly, protože cílem ruské politiky na Ukrajině bylo a stále je úplné podřízení Ukrajiny Rusku, nejlépe její úplné připojení k Rusku. Hledání chyb na straně EU či USA je možné. To hlavní, co je však třeba EU a USA v éře Baracka Obamy vytýkat, je nečinnost a pasivita, kterou se politika Západu řídila až do poslední ruské ofenzívy. Nynější jednání v Minsku budou zkouškou politiky EU a rozhodnou, zda v EU a USA převáží strach z Ruska tím, že se „mír“ vymění za část území Ukrajiny. Co ale bude potom?