Jsem, nebo nejsem Charlie? Rozumím této emočně laděné iniciativě, ale přesto si nejsem jist, zda se mohu řadit do množiny těch, kdo si připnou na bundu placku s nápisem JE SUIS CHARLIE.

František Matějka, jeden z nejčtenějších blogerů na serveru iDnes, napsal článek s jednoznačným titulkem Já nejsem Charlie! A uvádí řadu důvodů, z nichž ve zkratce ten nejpodstatnější: než být Charlie, tak to raději se na ty vrahouny lépe připravit – tedy ozbrojit. A připomíná slavný citát Richarda H. Leeho, jednoho z Otců zakladatelů USA: K zachování svobody je nezbytné, aby lidé vždy měli zbraně, a také aby se učili, zejména v mládí, jak je používat. Inspirující názor, nad nímž stojí za to se vážně zamyslet.

Já patrně také nejsem Charlie, byť z jiného důvodu. Když jsem pročítal články na „pařížské“ téma, zastavil jsem se u textu Bohumila Doležala na stránkách portálu Echo24 (Teroristé v Paříži a naše svoboda). V mnohém souzní s mým vnímáním karikatur. Autor píše, že ke společným hodnotám, na nich stojí západní demokracie, jistě nepatří tvorba karikatur proroka Mohameda, a ani třeba Ježíše, přičemž on sám se hrdě hlásí k lidem, kteří něco takového považují za neslušnou hloupost, neboť, a tady prosím o zvýšenou pozornost, „taková činnost se nepříjemně dotýká lidí, z nichž jen nepatrný zlomek pobíhá po evropských velkoměstech a na potkání střílí karikaturisty“. Doležal to ještě podrobněji rozvádí (viz odkaz na jeho článek v příloze tohoto příspěvku) a za sebe tuto věc mírně rozvedu i já, byť možná jiným směrem.

Při vší úctě ke svobodě slova, která je v mém případě „větší než velká“ se musím přiznat k tomu, že jsem měl odjakživa problém s tím, když kdokoli v rámci této svobody urážel jiné. (Tady musím jedním dechem dodat: tím v žádném případě, opakuji v žádném případě nelze nikterak, opakuji nikterak ospravedlnit ďábelský zločin, ktrerý byl na redakci Charlie Hebdo spáchán.) Jde mi o hranici, za kterou už by se nemělo jít – a to je asi ten největší problém.

V případě muslimů jsou ty hranice tak úzké, že se do nich nevejde prakticky nic: jakákoli, i sebenevinnější karikatura Proroka je pro ně potenciálně urážlivá. Máme jim v této věci ustoupit a navždy se vzdát jakéhokoli Prorokova vyobrazení jenom proto, že oni k němu chovají nejvyšší úctu? Toť otázka do veřejné debaty.

Pak tu ale máme druhý extrém. Je patřičné dělat si legraci ze šoa – z holocaustu? V případě křesťanské víry: je patřičné karikovat Ježíšovo umučení na kříži či mučednické utrpení jeho prvních následovníků na úsvitu církevních dějin? Odpovězme si každý za sebe. Píše-li Bohumil Doležal, že něco takového lze považovat „hloupost, navíc neslušnou“, snadno se s tím ztotožním.

Tak jako řadové muslimy a „neteroristy“ (a je jich hodně přes půl druhé miliardy) uráží karikované zobrazení Proroka, musí každého Žida (a slušného člověka vůbec) urazit karikovaná prezentace holocaustu a každého opravdově věřícícho (nikoli „matrikového“) křesťana urazit, je-li karikován Ježíš a ti, kteří byli pro víru v něj umučeni.

Obecně platí, že jsou věci, které se mezi slušnými lidmi nedělají. Přičemž ke znakům civilizované společnosti patří respekt k tomu, co je jiným svaté (není-li to v rozporu s „všelidskými“ hodnotami: úcta neonácka k Hitlerovi hodna respektu samozřejmě není) – a tím se dostáváme k jednomu z dilemat týkajícího se hodnoty nám nejdražší, tedy svobody v západním pojetí. Tuto otázku ovšem ponechávám otevřenou, protože jednoznačnou odpověď, kam až zajít v karikování toho, co je jiným drahé, nemám.

Jako stoupenec vskutku široké svobody vylučuji jakékoliv úřední zákazy. Apelovat mohu nanejvýš na elementární slušnost tvůrců karikatur. Je-li to neúčinné, což ve svobodné společnosti musím předpokládat, pak mám jedinou možnost, jak se postavit k tomu, co mě uráží, – prostě tiskovinám a jiným médiím, která zesměšňují to, čeho já si hluboce vážím, vyhlásit osobní embargo.

V Bibli se praví: Mně náleží pomsta, já odplatím, praví Pán. Věc se má tedy takto: ti, kdo se řídí Biblí, nemohou vzít střelnou zbraň a zavraždit libovolného karikaturistu, který jakkoli uráží to, co je jim svaté, protože to není jejich věc. Na druhé straně znalci koránu by se měli dohodnout na tom, jak to vlastně je z pohledu jejich víry: jedni s provoláváním Alláhu Akbar provedou masakr v redakci, aby Proroka pomstili, zatímco jiní nás ujišťují, a to doslova od západní Afriky po Indonésii, včetně představitelů muslimů žijících v naší zemi, že teror v redakci Charlie Hebdo nebyl v souladu s učením islámu.

Mám-li sám za sebe vyřešen problém, jak se vyrovnat s urážlivými karikaturami, mohu přistoupit druhému souvisejícímu tématu, a to je boj Izraele proti tomuto druhu teroru a postoj Západu k němu.

Zatímco v odsouzení toho, co se na Rue Nicolas Appert ve středu (7/1) stalo se všichni shodnou, pokud jde o podporu izraelského angažmá v boji proti teroru nikoli. Zde jsme naopak svědky něčeho naprosto neuvěřitelného: Izrael je nemalou částí Západu včetně EU tlačen do pošetilosti v podobě jakéhosi kompromisu s teroristy a není-li k tomu ochoten, je systematicky plísněn. Připomeňme, že ti, kdo vytvářejí na Izrael takovýto tlak, velkoryse přezírají zásadní skutečnost, že palestinskoarabská reprezentace v čele s Mahmúdem Abbásem uzavřela loni vládní koalici s teroristickým hnutím Hamas. Na jedné straně tedy solidárně a mnoha způsoby odsuzujeme hrůzný akt těch, kdo ve jménu Alláha vraždili v redakci týdeníku Charlie Hebdo, na druhou stranu kritizujeme Izrael, který důsledně bojuje s těmi, kdo ve jménu Alláha chtějí židovský stát zničit a vedou proti němu agresivní teroristickou kampaň.

Izraelskému vedení nezbývá, než tváří v tvář tomu, co se děje jinde ve světě, naposledy v Paříži, trpělivě, ale důrazně apelovat na západní země a vyzývat je – tak jako naposledy premiér Netanjahu při včerejším (8/1) setkání s norským ministrem zahraničí Børgem Brendem v Jeruzalémě: Izrael stojí při Evropě, Evropa musí stát při Izraeli (v boji proti terorismu). Logicky: Izrael je napadán stejnými silami, které útočí Evropu.

Západní svět by také měl věnovat náležitou pozornost poselství, které obsahuje kondolence izraelského premiéra pronesená po středečním vraždění. Vybírám z české verze slov Benjamina Netanjahua, jak je přinesl zpravodajský server Eretz.cz (s vlastní redakční úpravou):

Radikální islámský teror nezná hranice, a proto boj proti němu musí být také veden bez hranic. Na půdě OSN jsem před několika měsíci řekl, že pokud radikální teror Hamasu (s nímž má Abbás uzavřenou koaliční smlouvu – pozn. L. S.), Hizballáhu, Islámského státu a Al Kajdy nebude zastaven zde, rozšíří se na každé místo na Zemi. Pokud proti němu nebudeme bojovat jednoznačně, nekompromisně a společně, zopakují se hrozné události, jakých jsme byli svědky v Paříži, a budou neméně hrozné a děsivé, protože islámský teror chce zastrašovat bez hranic, bez dohod a nejde pouze o Izrael, dokonce ani hlavně o Izrael, neboť hlavním cílem islámského teroru je likvidace západní civilizace a států, vyvrácení kulturních hodnot, které jsou založeny na svobodě, a nastolení diktatury, jejímž cílem je vrátit lidstvo o stovky let zpět. Proto je povinností svobodné společnosti sjednotit se a bojovat proti němu, bojovat fyzicky, ale bojovat také proti falešným informacím a interpretacím. V žádném případě nelze respektovat všemožná ospravedlňování islámského teroru; nejdůležitější je vzájemná podpora a aktivní boj proti němu.

Zbývá si přát, aby tato slova, u vědomí toho, co se stalo v Paříži, nezapadla.

Stejskal.estranky.cz