Česká rodačka Albrightová se jako schopná politička zasloužila i o členství ČR v NATO

My, Středoevropané, jsme měli ve Washingtonu dvě trumfová esa. Poláci měli Zbiga, Češi svou Madlu. Zbigniew Brzezinski se s námi rozloučil před pěti lety. Madeleine Albrightová, jeho někdejší studentka na Kolumbijské univerzitě, nás navždy opustila tuto středu.

Oba formovala podobná životní zkušenost s kořeny ve střední Evropě. Jejich otcové byli významní diplomaté, kteří museli opustit své rodné země před nacistickým a bolševickým terorem, a oni pak jako děti uprchlíků našli nový domov v USA. Oba byli skvělí univerzitní učitelé a posléze se nesmazatelně vepsali do dějin americké i světové politiky. On jako výjimečný geopolitický stratég, který po konci studené války pomohl vymyslet, argumentačně vycizelovat a intelektuálně obhájit koncept rozšíření NATO do střední Evropy. Ona pak jako temperamentní a inteligentní politický operátor oddaný službě demokracie a lidských práv, který dotáhl koncept do úspěšného konce.

Madeleine Albrightová

Madeleine Albrightová, rozená jako Marie Jana Körbelová, je jedním z nejlepších zosobnění pověstného amerického snu: startovací čáru máme všichni stejnou, ale na každém pak záleží, jak se svým životem naloží a kam dokráčí. Cestu na výsluní americké politiky neměla jednoduchou. Jako žena a imigrant bez velkých konexí si dláždila cestu na vrchol hlavně sama svou pílí, odvahou a přátelskou povahou. Podpora demokratů v několika volebních kampaních i pověstné diskusní salóny, které léta pořádala ve svém domě v Georgetownu, jí otevírali dveře do nejvyšších politických kruhů.

Po naší revoluci Albrightová ihned přijela v čele Národního demokratického institutu do Prahy, aby podpořila obnovenou demokracii v naší zemi. Ráda pak dlouho vzpomínala na humornou historku, jak ji na Hradě vítal prezident Václav Havel slovy: „Welcome, Mrs. Fulbright.“ Drobná chyba se přetavila v dlouholeté, hluboké a nefalšované přátelství mezi oběma politiky. Madla, jak jsme ji říkali, se stala naší průvodkyní do světa americké politiky. Vždy připravená poradit, povzbudit, obhajovat naše tužby a zprostředkovat kontakty. Když jsem v létě 1990 přijel na pár týdnů do Washingtonu, připravila mi skvělý program a seznámila mě s lidmi, kteří pak po dvě dekády určovali směr americké zahraniční politiky.

Zlu se nesmí ustupovat

Havla s Albrightovou pojilo především přesvědčení, že zlu se nesmí ustupovat a že politika usmiřování, appeasement, je cestou do pekel. Oba formovala československá zkušenost s Mnichovem. V roce 1997 se jako první žena v dějinách stala ministryní zahraničí v Clintonově druhé administrativě. Tváří v tvář hromadnému vybíjení civilních obyvatel na Balkáně se tehdy vlastních generálů ptala: „K čemu máme tolik nákladně pořízených zbraní, když je nemůžeme použít, abychom zastavili etnické čistky a vraždění civilistů?“ Zasadila se za válečnou operaci v Srbsku a Kosovu, za niž ji mnozí u nás i ve světě kritizovali, ale která ono masové zabíjení rychle zastavila. Právě díky tomuto rozhodnutí nešel počet obětí do stovek tisíců, jako v případě první války mezi Chorvatskem a Srbskem a v Bosně a Hercegovině.

Pro nás zásadní byla podpora, kterou dala Česku, Maďarsku a Polsku v naší cestě do NATO. Madla si k NATO – jako levicová demokratka – nejprve hledala cestu. Živě si vzpomínám, jak jsme spolu několikrát po roce 1992 diskutovali v kantýně mrakodrapu OSN v New Yorku, kdy tam začínala působit jako nově jmenovaná velvyslankyně USA. „Chceme do NATO,“ naléhal jsem na ni. „To vám nestačí OBSE?“ odpovídala a připomínala organizaci kolektivní bezpečnosti za účasti USA i Ruska, o níž dříve i Jiří Dienstbier snil jako o pilíři bezpečnostní architektury. Ale brzy se ukázalo, že v takové sestavě jsou jakákoli akčnost či bezpečnostní záruky mimo realitu. A Madla si k NATO našla rychle cestu.

Klíčová byla její role v době ratifikace Clintonova rozhodnutí v americkém Senátu. Spojila se se svým starým arcirivalem Jesse Helmsem, snad nejvíc konzervativním senátorem, který za republikány šéfoval zahraničnímu výboru, a ruku v ruce spolu protlačili rozhodnutí v horní komoře Kongresu. Musela přitom stále čelit výtkám Pentagonu i samotného prezidenta, když Česko v přípravách na integraci notoricky zaostávalo. „Co to ti tví Češi zas vyvádějí?“ ptával se jí vyčítavě prezident. Ale ona ten tlak se šarmem a bravurou ustála.

Mysleme na tento její odkaz v Česku právě teď, kdy střední a východní Evropa opět čelí tlaku rozpínavého ruského impéria a můžeme být opravdu rádi, že v rámci NATO máme solidní bezpečnostní garance. Milá Madlo, děkujeme ti. Myslím, že máš místo na našem pomyslném „Slavíně“ jisté.

Autor je poslanec EP a místopředseda ODS

LN, 25.3.2022