26.11.2020 | Svátek má Artur


OSOBNOST: Vzorem Ronald Reagan

18.3.2008

6.2.1911-5.6.2004

1

Měl mimořádný dar neztrácet naději. Francis S. Fitzgerald o „velkém“ Gatsbym.

Ronald Reagan: Jedinou věcí, které se musíme bát, je strach sám.

Novinář Lou Canon napsal o čtyřicátém prezidentovi Spojených států (v Bílém domě pobýval Reagan v letech 1981-1989) tři knihy. Přesto i on prohlásil: „Vnímám ho jako hádanku.“ Takto začíná Dinesh D´Souza svou biografii bývalého herce (česky vyšla roku 2004) a pokračuje v podobném duchu. Pokládám D´Souzovo vnímání za nezastřené a přínosné pro každou politiku, tedy i tu naši tady, a pokusil jsem se je proto shrnout a předložit v následující kostce.

2.

Osobnost Ronalda Reagana zůstává zahalena tajemstvím a jejímu charakteru už nikdy přesně neporozumíme (říká D´Souza). Pokusy o jakékoli odhalení vždycky beznadějně selhávaly a sám oficiální presidentův životopisec a historik Edmund Morrris přiznal, že pro něj „RR“představoval z osobního hlediska „vůbec nejobtížněji pochopitelnou postavu, s jakou se kdy setkal“.

Dokonce i členům své rodiny připadal záhadný a neproniknutelný. Jeho syn nazval Ronald Reaganknihu o něm Stojím venku a dívám se dovnitř. Reagan měl jenom blízký vztah se ženou, ale to zase natolik, že se děti cítily vyloučeny. „Obklopuje ho zeď,“ napsala Nancy Reaganová. „Pouští mne blíž než kohokoli, ale jsou chvíle, kdy narazím na hradbu.“

Zdálo se, že není schopen opravdové důvěrnosti a jeho děti vnímaly mrazivý dotek citové odloučenosti. Přitom byl život jejich otce od začátku do konce jediný paradox. A další paradoxy té osobnosti odradily všechny jeho dlouholeté spolupracovníky tak, až nechali jakýchkoli pokusů mu porozumět.

Reagan často mluvil o bohu - ale nechodil do kostela. O kněžích dokonce vykládal cynicky. Horlivě zastával rodinné hodnoty - sám se však jednou rozvedl, měl napjaté vztahy s dětmi a vnoučata nevídal. Měl nejzodpovědnější postavení na světě - a přece se chovat uvolněně a ležérně. I jeho spolupracovníci se k němu chovali s dávkou blahosklonnosti, ale on to nevnímal nebo přecházel úsměvem. S opovržením druhých si nikdy nelámal hlavu. V tom tkvělo jeho štěstí.

Cítil se dobře ve společnosti aristokratů. Rád hrál golf s milionáři, měli ho za jednoho z nich, ale stejně to uměl třeba s horníky. Hned byli přesvědčeni, že sdílí jejich hodnoty a pamatuje i na jejich zájmy. Jen málo prezidentů se kdy v dějinách světa těšilo větším poctám a sympatiím veřejnosti.

Reagan byl neuvěřitelně soběstačný muž, možná až moc, a odtud jeho kariéra. Je přitom zarážející odkud vyšel. Syn opilce - a přece vzpomínal na dětství jako na nejšťastnější léta. Táta znal nejroztodivnější historky, ale občas to přešlo do nesrozumitelného žvanění, až se na dvorku v bezvědomí skácel – a syn ho vtáhl domů. Matka však Reagana učil zachovat pozitivní očekávání, i když přicházejí špatné zprávy. Věřit ideálům, jež si nesmíme nechat zničit těžkostmi reálného života, a „právě její vyprávění ve mně nechala trvalou víru ve vítězství dobra nad zlem,“ vzpomínal. „Vždy jsem pak už věřil, že tu nikdo nejsme bez důvodu a že existuje boží plán pro každého.“

Jako plavčík prý Ronald zachránil sedmdesát sedm lidí. Mezitím studoval na vysoké škole. Jak? Měl fotografickou paměť, ale škole dal jen tolik energie, aby si udržel trojky, horší studenti už totiž neměli nárok na mimoškolní aktivity, které byly těžištěm jeho zájmu. Do knih se díval těsně před zkouškami. „Mým oblíbeným předmětem byl fotbal,“ vzpomínal po letech. Díky medovému hlasu a vynalézavé fantazii získal místo sportovního komentátora. Dík přirozenému talentu a bez jakýchkoli konexí se pak prosadil v Hollywoodu. A vydržel! Zdejší nelítostnost. Stal se hvězdou, natočil dvaapadesát filmů. Roku 1966 vyhrál rozdílem milionu hlasů volby na guvernéra Kalifornie. Roku 1976 skoro vyhrál nad Fordem. A v sedmdesáti byl nejstarším mužem zvoleným kdy do funkce amerického prezidenta. Když kandidoval podruhé (1984), prohrál jenom v Minnesotě, což byl domov jeho soupeře. Získal 525 hlasů proti jeho třinácti (jeden z největších rozdílů v historii). Osmkrát za sebou ho Gallupův ústav označil za nejobdivovanějšího člověka v zemi. Když opouštěl úřad, souhlasně ho hodnotilo 70% Američanů, což se nepodařilo ani Kennedymu. Nebýt ústavního omezení, mohl být presidentem doživotně. I tak předal úřad předem vybranému Bushovi, a to bylo jeho třetí volební vítězství. Jak je to všechno ale možné?

3.

Co mu také pomohlo

Hned na začátku jeho popularitu nepochybně zvýšil atentát, které na něj spáchal John Hinckley, aby tak imponoval herečce Jodie Fosterové. Po těch pěti výstřelech už Reagana nikdo nemohl prohlašovat za laciného optimistu, který není vážný proto, že nezažil tragédii. V očích mnoha lidí propůjčila jeho statečnost Reaganovi mytický rozměr. A tak se muž, jehož názory zpočátku označovali i za zvrácené a destruktivní, etabloval jako král komunikace a miláček národa. Jeho řečnictví fascinovalo a měli je za magické. Stálo však vůbec něco za tím, anebo byl jen jako Chauncey Zahradník z románu Jerzy Kosinského Byl jsem přitom - zfilmovaného s Peterem Sellersem? Nefiguroval ve funkci jenom náhodou, když se rozpadal Sovětský svaz? Anebo skutečně „vyhrál studenou válku bez jediného výstřelu,“ jak řekla Margaret Tchatcherová?

Konec komunismu vždycky rozhodně předpovídal

Jen jako každý idealista? ptejme se. Uhádl ho náhodou anebo jak měl svou vizi podloženou? Rozhodně jí totiž věřil a podle toho vždy jednal. Je to nepochybné, a přece ho zpočátku častovali mnoha přízvisky: Nejnebezpečnější osoba, co se kdy dostala do prezidentského úřadu. Hrozba pro celý lidský rod! Fašista. Nekompetentní. Zpátečník. Válečný štváč. Starý žvanil. Beznadějný kašpar. Amatér. Roztomilý tupec. Sebejistý balík. Letargický povaleč. Prakticky duševně mrtvý muž. Prezident se sedmiminutovou pozorností. Spisovatelka Gail Sheehyová vyjádřila dokonce obavy o stav národa v čase, kdy nejvyšší výkonný činitel „koná práci napůl ve spánku“. Vždy odpoledne měl totiž Reagan vskutku sklon usínat, takže si takřka zdříml i při schůzce s papežem. Jeho výrok „nastane-li krize, vzbuďte mne, i kdybych byl na zasedání vlády“, je pověstný. O podrobnosti jednání vlastního kabinetu jevil zjevný nezájem. Když se přijímala důležitá rozhodnutí, seděl jako duchem nepřítomen. Jeho bezstarostná netečnost vůči komplikované povaze výkonné moci se zdála až zarážející. Jednou nepoznal vlastního ministra! Dva ministři si prohodili funkce a jeho postoj připomněl znuděného teenagera: Dělejte si, co chcete… Ale rozuměl lidské přirozenosti. Měl výtečně vyvinutý politický čich a právě skutečnosti, že ho protivníci stále podceňovali, mistrně využíval. Měli srdečný styl a žoviální fasádu za jeho naivitu? Doplatili na to! Ale naprosto se nezajímal třeba o činnost ministerstva pro bytový rozvoj. Proč ne? „Věděl, že kdyby vkročil dovnitř, nemusel by se nikdy dostat ven,“ napsal jeho životopisec D´Souza. „Vcelku vzato - měl pravdu.“

Před spaním četl westerny Louise L´Amoura a tohoto spisovatele dokonce vyznamenal. Ráno prý pokračoval četbou komiksů, ale když jeden jeho životopisec zalistoval knihami v jeho pracovně, tak překvapeně zjistil, že je Reagan podrobně pročetl, podtrhal a popsal poznámkami. Svou inaugurační řeč napsal v letadle jedním tahem a bez škrtů a sklidil za ni ovace. Nu, ale není snad už třeba opět a opět dokazovat, že Reagan naprosto nebyl idiot.

3.

Myšlenku protiraketové obrany nicméně zřejmě převzal z filmu Vražda v povětří, kde sám hrál, i to je taky skoro jisté. Měl dále zvláštní dar odvrátit každou kritiku, a tak mu říkali teflonový president či „politický Houdini“. Nic negativního na něm nikdy neulpělo. „Co si myslíte o útocích na svou pověst?“ „Nic, kvůli čemu bych nemohl spát,“ odpovídal a bezděky udělal svou éru jediným dlouhým denním sněním amerického národa, jak aspoň tvrdí Sidney Blumenthal. Byl neuvěřitelný. I tím, že se nikdy nezúčastnil války (neodveden pro krátkozrakost), ale mezi vojáky zůstal populárnější než Bush-válečný hrdina.

Lenoch?

Výkon své funkce zahájil v ležérním stylu, před ceremoniálem ho totiž našli v posteli. A když naplánovali první schůzku na 7. 30, reagoval: „Začnete beze mne, objevím se až v devět.“ Z pracovny odstranil portrét Harry Trumana a nahradil ho Calvin Coolidge: dle historiků president, „který nic nedělal“. Coolidge ovšem vládl ve zlatých dvacátých letech, to především, a nic nedělal jsa názoru, že „svobodná společnost se řídí v podstatě sama a politikové by neudělali dobře, pokud by se do ní pokoušeli zasahovat“.

Týž Coolidge se proslavil tím, že si odpoledne chodil zdřímnout v pyžamu. Když se probudil, žertoval: „Státy jsou ještě tady?“ Byl to Reaganův oblíbenec a vypočítám-li, v kolika letech ho Reagan zažil (1923-1929), vyjde, že mezi svým 12. a 18. rokem. A to má vliv!

Přitom už Coolidgeho lidé podruhé zvolili drtivou většinou. Choval se tedy RR „jen“ jako vzor jeho chlapectví. Bezpochyby, ale jak ještě?

Rozhodně velice svébytně… Nedával například konkrétní pokyny a na propracované plány reagoval: „Hm.“ „Za jeho vlády byl pro mne Bílý dům tajemný jak opuštěný koráb,“ vzpomíná Reaganem zmatený ministr zahraničí Haig. President odmítl zabřednout do každodenního provozu státní zprávy a pohřbít se detaily, ale pozor. Bylo mu vlastní tvrdé dodržování denního režimu a energická důkladnost, s níž si plnil povinnosti, se mu stala zdrojem očividného uspokojení. Neměnil termíny, nerušil schůzky, neprotestoval proti bodům programu, vše udělal včas, nesnesl, když se kvůli němu čekalo. Pedant, a měl nesmírně skromný životní styl: zcela netypický pro muže na jeho pozici. Čas si organizoval víc než disciplinovaně, muž neuvěřitelně ukázněný a soustředěný.

A co řečník?

Jím byl. A ne jen pro parádu, využíval tento svůj um i k podpoře myšlenek. Uměl „mluvit ve verších a panovat v próze“, ale taky jen zřídkakdy hovořil o detailech politiky. Zato vždycky o principech.

Stojí tu ovšem za pozornost, že byl kdysi také motivačním řečníkem General Elektric (1954-62), když jezdil po Státech (létat letadlem odmítl) a setkal se postupně s 250 000 zaměstnanci všech závodů společnosti. Vyvinul přitom těsnopis, díky němuž se vešla hodinová řeč na pár lístků. Byl perfekcionista a projevy stále vylepšoval i nacvičoval. Až bylo načasování dokonalé. Jeho politickou kariéru pak zahájila řeč pronesená roku 1964 v televizi.

A co herec?

Ano, a choval se, jako by byl pořád v záběru. Obviňovat ho však, že klamal tělem celý národ, to by bylo omylem. Ministru spravedlnosti jednou řekl: „Ede, já si vůbec nedokážu představit, jak bych mohl tuhle práci dělat, kdybych nebyl herec,“ a hrál… a hrál vlastně vždycky jen sám sebe. Přímočaře ukazoval sympatickou povahu. V Hollywoodu mu kdysi vytýkali nedostatek všestrannosti, ale... „Na kameru nelze lhát!“ tvrdil on. „A byl hercem mnohem méně, než kdokoli jiný, koho jsem poznala,“ napsala jeho žena.

Skromnost a optimismus

Reagan byl ctižádostivý, ale jeho ambice se vždycky upínaly k vítězství ideí. Mezi politiky tak působil nesmírně zvláštním dojmem. Nestaral se o slávu. A na stole měl napsáno: „Není mezí, které by člověk nemohl překonat, pokud se nebude starat o to, kdo sklidí uznání.“

Byl výjimečný i v tom, že mu bylo jedno, co si o něm kdo myslí: novináři, chytrolíni, příslušníci elit. Byl realista a neměl valné mínění o lidské přirozenosti, ale byl i optimista s vysokým míněním o lidských možnostech. Zlo tkví už v lidské povaze, říkal si, a právě proto, že nikdy nečekal dokonalost, býval příjemně překvapen. Žoviální, bodrý, nejšťastnější však sám se sebou. Měl nevzrušený styl presidentování a zdrojem jeho sebejistoty byla neotřesitelná víra v správnost vlastního přesvědčení, kterou si v dětství vypěstoval právě pod vlivem matky. Vůči kritice zůstával, jak řečeno, netečný a nejvýš reagoval: „Co má ten chlap za problém?“

Rovnostář i ostýchavec

Bez problémů opravdu zapadl kamkoli. Žertoval s guvernérem, minutu nato s vrátným. Byl zcela lhostejný k třídním rozdílům. A neformální. „Jak vám říká žena, když jste doma?“ ptal se na uvítanou japonského premiéra. Navzdory družné šlechetnosti však byl od přírody ostýchavý a nerad navazoval kontakt s cizími lidmi. Zdráhal se zeptat na něco člověka, když ho neznal. Měl bezpočet známých, ale žádné přátele kromě herce Roberta Taylora (1911-1969). K tomu ho přirovnali, už když přišel do Hollywoodu, s jeho rodinou se Ronald a Nancy stýkali, na jeho pohřbu se údajně zhroutil.

Dobrák a daně

Reagan provedl nejrozsáhlejší snížení daní v americké historii. Dal tak sice impuls k zotavení ekonomiky, nesnížil však vládní výdaje a státní dluh se vymkl kontrole a zvýšil se o jeden a půl bilionu dolarů. Tento údajně „generační zločin“ označil ekonom Friedman za morální nezodpovědnost ohromujících rozměrů, ale Reagan a jím hypnotizovaní voliči měli čísla za imaginární. Deficit je pro prostého občana abstrakcí a zvlášť čísla typu bilion už pro něj ztrácejí význam.

Památné výroky

Sbírka presidentových faux pas vydala na knihu Reaganova chybovláda. Schopní vojevůdci nemívají sklon k výstředním nápadům, on ale prokázal, že je výjimka. Dotaz po jeho zvolení guvernérem: „Jaká bude priorita vaší vlády? „Nevím, guvernéra jsem ještě nikdy nehrál.“

Finanční ředitel Caspar Weinberger: „Ekonomika roste a státní pokladna má vyšší příjmy.“ Reagan okamžitě: „Vraťte je zpátky daňovým poplatníkům!“ Weinberger v šoku: „To dosud nikdy nikdo neudělal.“

Po atentátu k ženě: „Miláčku, zapomněl jsem uhnout.“ A členovi štábu: „Kdo hlídá krám?“ „I bez vás vše funguje hladce.“ Reagan: „Jak si můžete myslet, že to rád slyším?“ K sestřičkám: „Kdyby se mi dostávalo takové pozornosti v Hollywoodu, nikdy bych neodešel.“ A rok po atentátu o poklesu popularity: „No co. Vždycky se můžu nechat znova zastřelit.“

Přístup vlády k ekonomice podle Reagana: „Hýbe se to? Zdaňte to. Nepřestává se to hýbat? Zregulujte to. Už je to v klidu? Dotujte to!“ Nejnebezpečnější věta v angličtině dle Reagana: „Ahoj, jsem z vlády a přicházím vám pomoct.“

Reagan v rozhlase: „Právě jsem schválil legislativní opatření, které postaví Rusko na věčné časy mimo zákon. Bombardování začíná za pět minut.“

Slavná výtka Jimmi Carterovi při debatě v Clevelandu: „Už zase začínáte?!“

O vlastní nechuti k přesčasům v Bílém domě: „Vím, že tvrdá práce ještě nikoho nezabila, říkám si ale, nač riskovat?“ A když mu předložili seznam ekonomů, kteří mají zasednout v Radě ekonomických poradců, tak řekl: „Mám ve vládě několik milionářů, kteří si své peníze SAMI vydělali. Na co mi bude parta ekonomů?“ Reportér: „Nejste na prezidenta moc starý?“ Reagan: „Z věku nechci dělat téma kampaně, nehodlám využívat k politickým cílům mládí a nezkušenost protivníka.“ A po smrti Brežněva, Andropova a Černěna (1985): „Umírají na mne.“ A známá slova herce Eastwooda, jimiž Reagan pobízel Kongres, aby už rozhodl: „Jen do toho. Udělejte mi radost.“

Mají tací vizionáři význam?

Reagan věřil, že čím víc toho pro nás víc dělá vláda, tím méně jsme schopni udělat sami, a proti komunismu vystupoval právě proto: viděl v něm logické vyústění centralizovaného řízení a nevyprávěl vtipy o zlu komunismu, ale o jeho neschopnosti. Měl i odpor ke koncentraci moci ve Washingtonu a kolektivismu vůbec a nespornou pravdou je, že jeho předchůdci - muži s vysoce analytickou myslí Nixon a Carter, ostudně selhali. Reagan byl jiný. Úplně. Vizionář, ale vysoce praktický, což u vizionářů nebývá zvykem.

Dokázal si vytvořit vlastní pojmy. Zatímco ostatní se nechali honit a mást problémy přítomnosti, soustředil se na budoucnost. Právě dík této orientaci působila jeho osobnost dojmem, jako by přicházel z jiného světa. To je rys, kterým se často vyznačují velcí lidé.

4.

Už při práci v Cechu filmových herců, jehož se stal roku 1947 předsedou (a potvrzen byl ještě čtyřikrát) se naučil mistrně vyjednávat. Sice to občas hraničilo s vydíráním, ale jako politik pak díky této schopnosti obvykle získal pětasedmdesát procent všeho, co chtěl. „Po filmových studiích už byl Gorbačov hračkou,“ nechal se slyšet.

Ve své vládě nikdy nechtěl lidi, kteří do ní chtěli, ale ty, které k tomu musel přesvědčit. Většinou tedy už jinak úspěšné… Byl zkrátka státníkem formátu de Gaulla či Churchilla a v americkém panteonu náleží důstojnější místo už jenom Lincolnovi a Washingtonovi. Ano, můžeme se kvůli tomu ošívat, zvláště jsme-li ekonomy, ale to také asi tak všechno, co se proti tomu dá udělat.

Doporučená četba: Dinesh D´Souza: RONALD REAGAN. Překlad David Vaněk



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.