Ještě nedávno jsme si psali a slibovali si, jak se zase sejdeme v židovském státě. To když mi od něho přišlo nešťastné psaní, plné rozčarování a frustrace. Na webu Eretz.cz na něho totiž uspořádali štvanici. Moc se trápil, byl z celé aféry psychicky na dně.

“Protože názory na pisatelskou činnost Jigala Arciho v padesátých i pozdějších letech se rozcházejí, dospěla redakce Eretz.cz k závěru, že dříve než přistoupí k definitivnímu závěru a případnému vydání oficiálního stanoviska, bylo by vhodné činnost ´dopisovatele z Tel Avivu´ zmapovat, čímž by se do jisté míry předešlo do budoucna spekulacím o tom, co, kdy a kam Jigal Arci před rokem 1990 do československého tisku psal a přispělo k poznání historické pravdy,” napsal zmíněný server a vyhlásil soutěž.

Vlastně hon na člověka. Zúčastnit se ho mohl každý, kdo na e-mailovou adresu redakce Eretz.cz zaslal ofocený (naskenovaný) článek z libovolných novin, vycházejících na území Československa před koncem roku 1989, který je podepsán pseudonymem „Jigal Arci“, případně Yigal Artzi či obdobně. Uzávěrka této "velkolepé" soutěže o ceny byla vypsána do půlnoci 15. 6. 2009. Platilo pravidlo, že za každý zaslaný článek byl soutěžící zařazen do losování jedenkrát. Ale za zaslání 10 článků bude soutěžící v losování 10x. Ze všech těchto špehovačsky donášeckých příspěvků měl být následně redakcí vylosován jeden, jehož odesilatel obdrží cenu.

“Asi před rokem na Eretz.cz uspořádali diskusi na téma Yehuda Lahav - Yigal Arci, v níž mne neslýchaným způsobem uráželi a ostouzeli. “Vlastizrádce” - to byl poměrně umírněný výraz, jímž mne častovali. (Diskusi si můžete přečíst na stránkách Eretz.cz, Volná tribuna, heslo Yehuda Lahav),” řekl mi hořce Yehuda Lahav.

“Už několik měsíců na mě nic vlastizrádného nenašli, do dnešního dne nic necitovali a nic neshrnuli. Žádal jsem, aby tedy svá nařčení odvolali. Jeden z nich, který si říká Scooolie, se napůl omluvil, ale v podstatě za to, ze zmíněné články nenašel, nikoli za tvrzení, která mně přisuzoval. Napsal jsem jim dva dopisy, ale oni v sobě nemají ani tolik slušnosti, aby mi odpověděli,” dodal.

Yehuda Lahav, vlastním jménem Štefan Weiszlovits, spolupracovník mnoha českých i slovenských sdělovacích prostředků, televizním slovenským zpravodajstvím TA3 počínaje a českým internetovým serverem Neviditelný pes konče. Vše bylo v pořádku i se zdravím mého přítele, než si český server Eretz.cz vymyslel “soutěž o jeho morální likvidaci”. Yehuda Lahav údajně psal v 50. a 60. letech pro Rudé právo pod pseudonymem Jigal Arci.

Setkali jsme se poprvé v roce 2003 během izraelských voleb do Knessetu. Přivezl mě k němu do vkusného bytu v Rishon Lezion můj přítel Tomi Shved z předměstí Tel Avivu, jenž byl též ze Slovenska, z něhož se do Izraele vystěhoval před více než třiceti roky. Yehudu Lahava jsem do té doby znal jen z obrazovky TA3, kam přispíval svými komentáři z Blízkého východu. Obdivoval jsem rovněž jeho jazykové schopnost; domluvil se bez potíží nejen hebrejsky a anglicky, ale také maďarsky, slovensky a rusky. Každý den proto mohl přečíst všechny izraelské noviny vycházející v mnoha jazycích, pravidelně poslouchal vysílání rozhlasových stanic, kde byly vždy ty nejaktuálnější podrobnosti o každodenních událostech v židovském státu.

Jeho příjmení Lahav vzniklo zcela náhodně. Po vystěhování do Izraele žil určitou dobu se svojí první ženou v kibucu Lehavot Chaviva - Lehavot znamená plameny, Chaviva je jméno izraelské parašutistky, která byla během SNP zavražděná v Kremničce. Z Lehavot pak stačilo udělat jednotné číslo, přidat ho k jeho hebrejskému jménu a na světě byl Yehuda Lahav. Během vojenské služby v židovském státu ale nemohl psát do novin ani pod svým novým jménem, tak si vymyslel ženský pseudonym Ora Šamírová. Přesto byl v bývalém Československu podezřelý jako sionistický špion a dvacet roků měl do své rodné vlasti zakázaný vstup…

Narodil se v roce 1930 v Košicích. Jeho otec byl lékař v Prešově. Před deportací v roce 1942 ho rodiče tajně převezli k babičce a dědečkovi do Budapešti, kde se dožil osvobození. Jeho rodiče zavraždili nacisté v koncentráku. Po osvobození sloužil jako tlumočník v Rudé armádě. Do Izraele přijel v roce 1949. Do roku 1952 byl v kibucu, od roku 1953 pracoval jako novinář pro izraelský a částečně pro zahraniční (český, slovenský a maďarský) tisk. Studoval na Hebrejské universitě v Jeruzalémě, kde mu byl v roce 1978 udělen titul PhD. Jeho autobiografická kniha se jmenuje “Zjizvený život”, slovensky, česky a maďarsky mi vyšla také kniha reportáží “Odsouzeni ke spolužití” o izrealsko-palestinském konfliktu. Je ženatý, má tři syny, vnučku a tři vnuky…

Skoro osmdesát roků si žil klidně, než si partička pseudonovinářů usmyslela, že ho uštve za to, že tolik hájil svoji čest. Znám tisíce lidí, kteří publikovali v Rudém právu, dnes jsou to významní pravicoví politici, umělci, manažeři a nikoho to nezajímá. Jde o banalitu. Dopustil se jí též komunisté Ludvík Kundera, Pavel Kohout, Milan Uhde, Jiří Pelikán a řada dalších. Nikdo je za to nedehonestuje, všichni jsou dodnes ctěné osobnosti. Proč by právě Yehuda Lahav měl být výjimkou, navíc když mu nic takového neprokázali? Snad proto, že je to židovský novinář, který vždycky říkal, co si myslel, bez ohledu na přání mocipánů, přihlouplých diskutérů a prvotřídních kverulantů?

Server Eretz.cz patří k mým nejoblíbenějším webům, zveřejnil jsem na něm na stovku svých komentářů, rozhovorů, ukázek ze svých knih i fotografií, slouží mi jako aktuální informátor o dění v židovském státu, bezpočtukrát jsem se ve svých textech odkazoval právě na Eretz.cz, proto nechápu jeho postoj k Yehudu Lahavovi, čestnému člověku, s nímž mám velký rozhovor také ve své nejnovější knížce “Izraelské osudy - Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi”. Dlouhou dobu byla na Eretz.cz také upoutávka na můj web.

Když jsem ale napsal článek, v němž jsem hájil Lahavovu čest, upoutávka rázem zmizela, bez toho, že by mi někdo toto počínání vysvětlil. Stejně tak dopadl i Yehuda Lahav. Vysvětlující, natož omluvný text z Eretz.cz mu nikdy nepřišel, i když svými dopisy redakci dvakrát upozornil na svoji nevinu a neoprávněné nadávky do vlastizrádců atp.

Několikrát se mi svěřil, jak ho těžce celá záležitost zasáhla, jak ho sužuje, hlavně kvůli rodině; třem svým synům a manželce. S osmdesátkou na krku musel najednou čelit sprostým a falešným nařčením. Omluvy se však nedočkal a při stresu během své statečné obhajoby zemřel.

Uštvali ho pseudonovináři a lovci lebek, ženoucí se pouze za bulvární senzací? Prorokování odňato prorokům a dáno je hlupákům...

Foto: Jiří Wagner

Olser.cz